Cut Copy aneb Protinožci v Meetfactory

Už se stává docela příjemnou tradicí, že nám promotéři zlehka hojí hluboký rány z minulosti a začínaj sem vozit kapely, který byly dlouho pro tuzemský publikum jenom snem a zbožnym přánim (když teda dotyčnej našinec nehodlal cestovat za kapelou někam za hranice).

Jednou z takovejch kapel jsou právě Cut Copy, kapela z dálnýho Melbourne, kterou jsem si tu hrozně přál od ňákýho roku 2008, kdy vydali boží desku „In Ghost Colours“. Ale popořadě.

Cut Copy založil jako sólo projekt v roce 2001 DJ a grafickej designér Dan Whitford. Brala ho hlavně klubová scéna, psychedelie a pop. Ještě ten samej rok vydal předevšim taneční EP „I Thought of Numbers“ (hodně dance a house – rozhodně nejvíc z toho, co Cut Copy kdy vydali), který se lokálně a mezi hrstkou zasvěcenců dočkalo docela kladnejch reakcí, nicméně to hlavní přišlo až za pár let.

V roce 2003 se k Danovi přidali tři spoluhráči - Tim Hoey, Mitchell Scott a Bennett Foddy (ten se ale s Cut Copy zanedlouho rozloučil). V následujicim roce vyšel debut „Bright Like Neon Love“, kde byl pořád hodně znatelnej otisk předchozí tvorby a fascinace taneční scénou, ale naplno se tu projevila i Danovo láska k osumdesátkám, tepavej rytmus a plochy zahuštěný elektronikou začíná provětrávat zvuk basovejch i kytarovejch strun a živejch bicích – takže už ne tolik Daft Punk, jako spíš New Order.

V následujících letech Cut Copy zamakali spíš na kariéře, předskakovali slavnějšim formacim (Franz Ferdinand, Bloc Party, Daft Punk a tak dál) a mezitim začala (s velkou zásluhou Cut Copy) naplno zářit hvězda labelu Modular, kterej tou dobou otvíral pobočky po celym světě a nahlas se taky začalo mluvit o módní electro vlně kapel z Austrálie, kam se řadí třeba ještě Van She, The Presets nebo Middnight Juggernauts – u všech jmenovaných maj hlavní slovo osumdesátky, silnej odér různejch tanečních žánrů a taky náběh do psychedelie.

Jak už jsem na začátku zmínil, to hlavní přišlo v roce 08 – album „In Ghost Colours“, na kterym Cut Copy předvedli precizně vybroušenou podobu popu s nádechem kytar, 80's i raně devadesátkovejch parties, hit vedle hitu, dreamy estetika a tak nějak i všechno, co se kolem týhle desky událo, mělo nezpochybnitelnou příchuť něčeho velkýho, z čeho bylo na nohou 90 procent bloggerský sféry a hlavně ve svý domovině Cut Copy zaznamenali úspěch i ve většině mainstreamovejch hitparád (v tomhle je to s nima dost zajímavý – zatimco v Austrálii jsou vnímaný jako velká kapela, kterou hrajou všechny rádia a jejich klipy jsou denodenně uváděný v televizi, ve zbytku světa jsou to předevšim miláčci alternativnějšího, nezávislýho publika).

Letos jsme se dočkali albový trojky, která se jmenuje „Zonoscope“ a honosí se velkolepě krásnym obalem, kterej má na svědomí japonskej umělec Tsunehisa Kimura. Různý recenze a reakce na tuhle desku říkaj, že je z diskografie Cut Copy nejslabší, ale tak horký to nebude. Jasně, taková podlamovačka jako předchozí nahrávka to není, ale těžko by někdo čekal opak. Takový věci jako „In Ghost Colours“ (podle mnohých sice těžce overrated, ale na ty kašlat) nemůže vydávat pořád, ale nic to nemění na tom, že na novince drží tahle trojka od klokanů laťku pořád hodně vysoko a ve většině tracků je znát velkej potenciál a celkově se „Zonoscope“ hrozně dobře poslouchá.

Ten velkej den, den s velkym D, kdy se Cut Copy konečně ukážou i v matičce Praze, je 30. červen, hostitelskou lokací bude smíchovská MeetFactory. Díky lidem od Sperm Festivalu, který maj tohle na svědomí, se nám, beznadějnym natěšencům, bude spát do posledního červnovýho večera hodně špatně.