Co se skrývá za dveřmi pánských záchodků

Před nedávnem jsem zjistil, že ženy vůbec netuší, jaká tajemství skrývají pánské veřejné hajzlíky. Nemusejí totiž močit na rozkrájené pomeranče a citrony, rozkmitávat čůrkem fotbalový míček v brance nebo trefovat mušku v mušli. V mušli, kterou přesně před sto lety nazval Marcel Duchamp Fontánou a z níž teoretici udělali nejdůležitější výtvarné dílo 20. století. Jelikož v hospodách obvykle nelezu na dámské toalety, nedokážu napsat kvalitní komparační studii o rozdílech mezi poetikou, estetikou a etikou chlapských a ženských veřejných záchodků. O miniprůvodce po pánských veřejných místech pro intimní chvilky se ale pokusit můžu.

Kulturou veřejných záchodků se zabýval Jaroslav Jásek ve své studii Veřejná místa pro intimní chvilky – proměny pražských veřejných záchodků (Scriptorium 2013).

Latrinálie – anonymní nápisy, vzkazy, básně na veřejných toaletách – se snažím zcela nesystematicky mapovat zhruba deset let. Termín latrinálie začal v šedesátých letech používat folklorista Alan Dundes. Upřednostňoval ho před označením shithouse poetry. Vždyť ne všechna literární díla na veřejných záchodcích jsou psána řečí vázanou.

Kultovní status měla v českém prostředí 60. let latrinálie Servít je vůl. Původně se zřejmě mělo jednat o pomstu studentů ČVUT přísnému prof. Radimu Servítovi. Nápis Servít je vůl se dostal i mimo Československo. Např. do newyorského metra. Lokálním severočeským kultem je latrinálie Poppova operetní trasa. (Nápis se ale objevuje i ve volném prostoru. Například v Opárenském údolí.) V devadesátých letech jsem se s ním setkával na Teplicku, Ústecku, Litoměřicku a Děčínsku. Je to svébytné věnování teplickému operetnímu dirigentovi a turistovi Františku Poppovi. Mnoho Severočechů papouškuje historku o nenáviděném, abstinujícím dirigentovi, který lovil své hudebníky po teplických pajzlech. To se ale zřejmě nezakládá na pravdě. Mnoho pamětníků si totiž Františka Poppa pamatuje jako milého pána. Historik Petr Karlíček pátral mezi teplickými filharmoniky i v okruhu radikálního baletu Vyžvejklá bambule. Nic ale nezjistil. I když lidé z Vyžvejklé bambule toho asi více vědí o fekáliích než o latrináliích. Poppova operetní trasa je kult a kulty potřebují svá tajemství.

Kultovní latrinálie Poppova operetní trasa, kterou můžete nalézt v ústecké hospodě U Beránka. Foto: Petr Karlíček

Radikální baletní jednotka Vyžvejklá bambule. Ani členové tohoto tělesa neznají původ kultovní latrinálie Poppova operetní trasa. (Fotografie pochází z antologie Od břehů k horám, kterou vydalo nakladatelství Votobia v roce 2000.) Foto: Ivo Mikšovský

Češi milují humor, který mají často spojený s vojnou, vesnicí a pivem. Dlouhodobě se smějí příhodám vojáka Švejka, o kterém se mylně domnívají, že je to literární skvost známý i ve světě. Není. Milují dílo Zdeňka Trošky, českého Emira Kusturici. A místo Petra Urbana, zasloužilého sáňkaře a olympionika, upřednostňují jeho alter ego Rudu Pivrnce. Humor na hospodských toaletách je jakýmsi mišmašem těchto tří tendencí.

Třídění odpadu v pražské hospodě Na Závisti (variace I). Foto: Ivo Mikšovský

Třídění odpadu v pražské hospodě Na Závisti (variace II). Foto: Ivo Mikšovský

Třídění odpadu v pražské hospodě Na Závisti (variace III). Foto: Ivo Mikšovský

Legrace za korunu v kravařské hospodě U Doušů. Foto: Ivo Mikšovský

Výsměšné pusinky z Prokopského údolí. Foto: Ivo Mikšovský

Parafráze na téma Ruda Pivrnec v břevnovské hospodě Drinopol (variace I). V případě této a dalších variací na Rudu Pivrnce se zřejmě nejedná o latrinálii v pravém smyslu slova, ale o hnus namalovaný na zakázku. Foto: Ivo Mikšovský

Parafráze na téma Ruda Pivrnec v břevnovské hospodě Drinopol (variace III). Foto: Ivo Mikšovský

Parafráze na téma Ruda Pivrnec v břevnovské hospodě Drinopol (variace IV). Foto: Ivo Mikšovský

Asi edukace ze Stříbrné Skalice. Foto: Ivo Mikšovský

Na veřejných a hospodských toaletách se často můžete setkat s vulgární tematikou. Symbol píči asi vede. V těsném závěsu následují telefonní čísla s výzvou k souloži. To vše je ale svým způsobem roztomilé. Nejhorší jsou pitomci s názorem.

Pitomci s názorem v restauraci Klamovka. Foto: Ivo Mikšovský

V geniální novele Taneční hodiny pro starší a pokročilé Bohumil Hrabal píše: „…básník Bondy když zase přijel s kočárkem, ve kterém byly ty jeho dvě děti, svěřil se mi, že teďka píše básničky jedině na záchodě, kde sedí a na kolenou má vál na nudle a na něm sešitek…" Vypadá to, že na tom asi něco bude. A jde to i bez válu.

Báseň, která zdobí zeď toalety Filozofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Foto: Ivo Mikšovský

Prostor nad mušlí je často chytře využíván pro reklamu. Před takovým informačním atakem nelze totiž při samotném močení utéci. Nejrafinovanější reklamu na hospodských záchodcích jsem našel v jednom loketském baru. Byla umístěna na dně mušle a byla cílena na lidi na dně. Bar prý patří synovi tamějšího mafiána, kterého někteří Lokeťáci mají svým způsobem rádi. Když se vracel domů z dovolené s plnou penzí za výrobu a distribuci, připravili mu na náměstí jeho soudruzi dojemnou oslavu. Ohňostroj byl velkolepý a na transparentu heslo – KRÁL SE VRÁTIL DOMŮ. Král nezapomíná, myslí na vás. Když jste v krizi a potřebujete helfnout, můžete využít služeb inzerované vymahačské agentury.

Signifikantní „výzdoba" s komerčním přesahem v loketském baru. Foto: Ivo Mikšovský

Při močení do pisoárů jsou nám často nápomocny rafinované naváděcí systémy, které mají zamezit močení mimo fontánu. Poprvé s psychologií močícího začali experimentovat na amsterdamském letišti Schiphol v osmdesátých letech. Do pisoáru tehdy vlepili umělohmotné odlitky mouchy domácí. Močící pánové se do mouchy podvědomě trefovali a uklízecí četa si libovala, že má výrazně méně práce. Na hravost močícího agresivně útočí i hokejové a fotbalové branky zabudované uvnitř pisoáru. Smyslem hry je rozkmitat balon, resp. puk zavěšený na břevno branky.

Vršovický dloubáček v soboteckém hotelu Pošta. Foto: Ivo Mikšovský

Český komplex z Nagana ve žďárecké hospodě. Foto: Ivo Mikšovský

Největším zlem je fenomén rádoby lepších restaurací, v nichž je dno mušle úhledně vystláno nakrájenými kousky pomeranče nebo citronu.

Pomerančové dny Na Štěpáně v Obříství.

Poslední roky jsem z nutnosti dennodenně konfrontován se životem na stanici metra Kačerov, která byla postavena v sedmdesátých letech podle projektu architekta Zdeňka Lešetického. Od té doby se zde vlastně moc nezměnilo. Stanice Kačerov je tak pravým místem pro pábitele. Navíc zdejší veřejné záchodky ukrývají přes noc mnohá tajemství. Donedávna se v jejich prostorách skladovaly oříšky, které jste si od ranních hodin mohli koupit před vstupem do vestibulu metra. Před několika měsíci ale bohužel ze života stanice zmizel novinový stánek i se svými vyhlášenými pochoutkami. Kačerovské veřejné záchodky tak v současnosti skrývají přes noc pouze květiny.

Co se skrývá za dveřmi dámských záchodků (variace I). Oříšky byly právě vyvezeny po dlouhé noci z kačerovského veřejného záchodku. Za chvíli se budou prodávat před stanicí metra. Foto: Ivo Mikšovský

Florální motivy aneb Co se skrývá za dveřmi dámských záchodků (variace II). Foto: Ivo Mikšovský

Miluju všechny ty pábitelské řeči z ještě začouzených hospod. Miluju latrinálie jako čistou lidovou poezii bez trapných literárních ambicí. Obchází mě ale strach, aby se zákazem kouření z hospod nezmizeli pábitelé a jejich příběhy do alkoholického undergroundu a aby to ve výsledku nebyl začátek dekadence svébytné latrinální poetiky.