Rozhovor s nejslavnějším současným vykradačem hrobů

Ondrej Jajcaj je člověk mnoha tváří - jako spisovatel a filozof je autorem knih, které vydal vlastním nákladem (Seděla v hrobě moudrost?, 2003; Audacia contra Timomoris (Odvaha proti strachu), 2006); jako malíř je autorem naivizujících maleb s motivy hřbitovů a umrlců; jako videotvůrce záhrobních a satirických videí ve svém youtube kanálu; a především jako první světový "svobohrobař". Otevřel stovky hrobů a z nich vytáhl nespočet historické dentální protetiky, jejíž zlato chrání před hamižnými vykradači hrobů. Robin Hood z hrobu, nebo hyena, která překračuje klid zesnulých? Kontroverzní osobu Ondreje Jajcaje, který má ve své sbírce protetiky mimo jiné i zubní protézy Johannese Brahmse a Johanna Strausse mladšího, jsme zpovídali mezi hroby na Olšanském hřbitově. V současnosti navíc o Jajcajovi vzniká celovečerní film Smrt nad zlato, v jehož rámci se rozhodl vráti zuby slavných skladatelů zpět do Vídně. Více o filmu, který můžete i podpořit se dozvíte na právě probíhající kampani na HitHitu.

Jak na tebe reagují ostatní lidé, když zjistí, že jsi vykradač hrobů?

Většinou je jejich první asociace, že člověk, co vykrádá hroby, musí být hyena. Obzvláště ženy jsou na to citlivé. Žena je estét. Žena má raději nějaké mimino v růžových peřinkách, to je krásné, je tam energie. Tak jsem pozoroval, když nějaká žena uslyší „vykradač hrobů", tak je ta asociace hrozná. Ale když mě, nebo mého kamaráda, který taky vykrádá hroby, poznaly, najednou viděly, že máme i jiný rozměr a pak nás naopak žádaly, abychom s nimi šli do hrobů se podívat například na dobovou módu a tak. Protože ta dobová móda je moc krásná. My máme asociaci z těch dobových Chaplinovek, že móda byla černobílá, ale móda před sto lety byla barevnější než dnes.

A jak jsi teda okouzloval ženy?

Já jsem se pokoušel děvčatům zpívat a okouzlovat je svým zpěvem. S tím souvisí i to, že jsem tu tématiku smrti spojil i s nějakou písničkou. Například jsem spojil video s lidskými ostatky, nebo z otvírání hrobu s písničkou, kterou jsem si vymyslel. (Ondrej začíná zpívat) „Ótvírej se hrobátko, nejkrásnější z hrobů, až ze svého zásvětí, vydej starou zubařskou robotu, áááá.." Takže jsem se pokoušel udělat i takové koláže.

Proč ses začal vkrádat do hrobů a jak tě vůbec napadlo zachraňovat starou protetiku?

Moje máma mě brávala už jako malého v kočárku na projížďky po hřbitově a tam to asi začalo. Potom mi v dospívání často četla z knihy Heinricha Schliemanna o archeologickém objevování Tróji. Taky mi vlastně matka kupovala často lopatky. Otec, nevím z jakého důvodu, odebíral zubařské časopisy a já si v nich mládí listoval. V podstatě mě ta zubařská práce fascinovala od dětství. Taky když jsou ty zuby opraveny zlatem tak se v tom spojuje něco zvláštního, protože zlato odjakživa lidi fascinovalo. Navíc zubařská práce zrcadlí, zda-li byl ten člověk bohatý a jaké měl postavení ve své době, protože ne každý si mohl dovolit si nechat spravit zuby, natož spravit zuby zlatem. Když měl takhle opravené zuby, tak mohl i souložit na každém rohu. Celá má práce je vlastně sebevražedná, protože pro masu jsem kontroverzní postavička. Představ si mě jako literární postavičku. Já jsem jako nějaký psychouš od Turgeněva, nebo Gogola.

Říkáš, že to začalo tvou mámou, čím jsi pro tebe velmi důležitá. Jaký jste spolu měli vztah?

Moje máma byla bláznivá. Byla z prostředí maďarského cirkusu a už tím mě poznamenala. V mládí byla teda u cirkusu a byla dost svobodomyslná. Měla dlouhé vlasy a vyčesávala si je. Když jsem měl asi deset roků a chodil jsem do třetí třídy, tak jsem ještě neměl pubické ochlupení. Moje máma jako Maďarka měla zvláštní zvyk, že si vyčesávala své vlasy a pak si je odkládala. Tyto pohanské a kočovné národy mají zvláštní vztah k vlasům, které i pohřbívali. Ty vlasy si pak dokládala do takové dózy. Já jsem jí je jednou vzal, uhnětl jsem si je do tvaru placky a doprostřed jsem udělal otvor. Pak jsem si to dal na přirození a šel jsem do školy. O přestávce jsem zavolal kamarády: „Zdeno, Palo, pojďte na vécko! Už jsem muž!" A já jsem jim ukázal, jak jsem měl kolem přirození máminy vlasy. Jsme prostě humorné bytosti.

Ondreji, tahle rakev je se mi zdá trochu otevřená…

Nejrůznější lidi se často pokoušejí vykrást hrobky, ale jen já se k tomu veřejně přiznávám. Říkám už dlouho, že je spousta hrobek vykradených. Například na Olšanech jsou vybrané kompletně všechny hrobky. Lidi mi občas nevěří a myslí si, že to co říkám je přeexponované, ale tohle mi dává za pravdu a ukazuje, že vykrádání hrobek je skoro národní sport.

Ondrej bere do ruky kámen a hází jej do pootevřeného otvoru hrobky

Slyšíš ten zvuk, to je určitě zinková rakev, já podle zvuku poznám materiál rakve.

Jak vnímáš sám sebe?

Je v tom taková lidská malichernost, možná sebeklamný pocit nějakého filozofa, že něco důležitého vykonal. Někdy mi ta má činnost přijde úplně směšná, občas nastane chvíle, kdy se směju sám nad sebou. Ta absurdita, že vytahuji nějaké kebule z hrobů a ukazuji je lidem. Někteří moralizují, někteří se smějí. Je to taková humorná nicotnost. Ale co může člověk dosáhnout mimo kategorii humorné nicotnosti?

Kam směřuje praxe pohřbívání? Jak se bude vyvíjet estetika hřbitovů?

Bylo by dobré, kdyby to směřovalo k humoru. Na budoucích hrobech by mohla být připevněná dózička s prdem zesnulého.

Ondrej Jajcaj se narodil 10. ledna 1970 v Bratislavě. Prožil poměrně klidné dětství, na jehož konci se však změnilo Jajcajovo vnímání světa. Asi jako čtrnáctiletý spolu se svým kamarádem brouzdal po bratislavském Ondrejském hřbitově, když uviděli pootevřenou hrobku a z klukovské zvědavosti (a také z určité dávky adrenalinu) je napadlo se podívat dovnitř. V hrobce nalezli staré šperky, které se rozhodli ukořistit.

V drobných krádežích z hrobů pak ještě chvíli pokračovali až do chvíle, kdy chtěli ukrást zlaté zuby z umrlce. Byla to hrobka továrníka Grünberga, majitele známé fabriky Kablovka, jehož zlatý můstek byl však poslední Jajcajovou kořistí, jež byla pod plameny autogenu přetavena do zlaté hroudy, kterou prodal za pár tisíc.

Mě na tobě velmi zaujala tvá tvorba a vytrvalost s jakou věci produkuješ. Beru tě jako naivního umělce, jehož věci nejsou nijak strojené a vyzařuje z nich opravdovost. Máš nějaký vzor v tom, co děláš?

V dětství jsem nechápal Charlieho Chaplina, až někdy po třicítce, kdy jsem se podíval na nějaké jeho filmy a přečetl jeho autobiografii. Ten se mi opravdu líbí. Taky Vlasta Burian se mi líbí zvlášť svou improvizací. Co se týká výtvarna tak mám od malička vztah ke zlaté. Ne z nějakého mamonu, ale spíše mě zajímá z fyzikálního hlediska - co to vlastně je zlatá barva. Jaké má vlastně spektrum, nebo frekvenci. A z tohohle hlediska mě zajímá Klimt, který se mi líbí i svými erotickými náměty. Například obraz, na kterém masturbuje žena. Ten je velmi pěkný. Femina masturbatia, tak nějak. Tím, že se mi libí ta zlatá, tak jsem se vlastně i nějak dokázal naladit na její frekvenci a dostal jsem se tím i k tomu Klimtovi, kdy jsem našel v jednom hrobě jeden z jeho zapomenutých obrazů.

A co hudba? Třeba pět nejoblíbenějších.

Tchajkovskij, taky mám rád skladbu Bolero.

Od italo disko mága Fancyho?

Ne, od Ravela. Nějaké skladby od Dead Kennedys. Je mi hodně blízká i Dvořákova z Nového Světa. To se mi stává poměrně často, že vstanu třeba v pět ráno a jdu se projít po ranní rose a tehdy mě úplně přepadne euforie a začnu si ji zpívat. Jednou jsem byl v hrobě Dvořákova dobrodince Neffa, který byl velkoobchodník z Lipníka nad Bečvou.

A co Brahms a Strauss, dostali by se do tvé Top5?

To je trochu jiný případ. Já jsem před tím, než jsem vstoupil do jejich hrobek, prosil rakouské úřady, že stav jejich hrobek je naprosto katastrofální a že postupně miznou věci z hrobů. Nikdo na tuto výzvu nereagoval. Viděl jsem, že se lidi bojí zasáhnout do světa mrtvých. Tak jsem plánovaně sáhnul na zuby Brahmse a Strausse, abych je zachránil.

Jak to vlastně bylo s vykradením hrobek těhle skladatelů a následným kontaktování rakouských úřadů?

Jak jsem už řekl, ty hrobky jsem vykradl, protože byly v hrozném stavu. Na Brahmsově rakvi jsem zanechal dopis psaný mou slabou němčinou, ve kterém stálo: „Vážený pane policejní inspektore, trpělivě čekejte. Soukromý výzkumník ze Slovenska." Je to absurdita, protože ty Rakušané nás stále mají za méněcenné. Je to už promlčené, protože oni na to vůbec nereagovali. Já jsem vzápětí kontaktoval Strauss Gesellschaft ve Vídni, oznámil jsem jim, že mám Straussovy zuby. Ale dnes je přemíra různých mystifikací, takže mi vůbec nevěřili. Až nelehkou cestou přes rakouského velvyslance v Praze se mi podařilo, že konečně otevřeli ty hrobky a pak se velmi divili a moralizovali, že „Slovenská sviňa ukradla Straussovy zuby". Já jsem je ale svévolně neukradl. Já jsem zkrátka empiricky zjistil, při tom svém ilegálním výzkumu, že ty hrobky jsou tam všechny vykradené, akorát Rakušané si myslí, že u nich taková kriminalita není. Rakousko je klerikální země, takže mají velké procento pedofilů. A mimo jiné, ten Centrální vídeňský hřbitov je celkově vykradený.

Kromě svého osobního objevu pak pátral po místech, kde by mohl doplnit své autodidaktické vzdělání z historie zubního lékařství, a zjistil, že nikde v Evropě neexistuje ucelená muzejní sbírka zabývající se historickou zubní protetikou. To byl pro Jajcaje impuls vydat se na dráhu samozvaného vědce kolektivizujícího tyto artefakty dentální historie pro "dobro lidstva".

V tuto chvíli začal Jajcaj v sobě vytvářet myšlenku na vybudování vlastního "Chrámu dentální protetiky", který by podle něj neměl sloužit jen jako výukový prostředek pro studenty stomatologie, ale především pro běžné lidi. Lidem by objasnil jejich bázeň ze smrti a vyvrátil doktrínu posmrtného života zakořeněnou v našem vnímání církví. Svatostánek stomatologie versus stolice papežská.

Vzhledem k tomu, že vlastníš pravděpodobně největší soukromou sbírku historické dentální protetiky, tak jaká je ideální forma její prezentace?

Vždy, když jsem o tom přemýšlel, tak se mi hnusila představa nějaké ukotvené instituce. Jednoho domu, do kterého všechny ty artefakty nacpeme, a už se nikam jinam nedostanou. Ideální by asi bylo, kdyby sbírka byla mobilní a mohla cestovat a lidi tak zbavovat thanatofobie (pozn. strachu ze smrti). Maringotka je nejideálnějším způsobem, nic nepotřebuje, může cestovat z místa na místo a dostat se tak k lidem. Objasní jim jejich bázeň ze smrti a vyvrátí doktrínu posmrtného života zakořeněnou v našem vnímání církví. Svatostánek stomatologie versus stolice papežská. A s koněm ani nemusí mít technickou.

Narazil jsi při svých expedicích i na jiné vykradače hrobů?

Ne, jen na jejich práci, od hrobařů jsem zjistil, že to někteří dělali. Někdy to byly profesionální práce, někdy bylo poznat, že to byly jen dobrodružné akce. Například někdy neměli ani baterku a svítili si novinami a já pak našel zbytky ohořelých novin v hrobě, na kterých bylo datum, podle nějž se dalo určit, kdy ten hrob navštívili.

Kdy se ti stalo naposledy, že by tě policie legitimovala?

No, na to, že mám na autě napsáno „Sněženky", „Bílý narcis", „Lilie", „Zázvor", vpředu mám, místo znaku, hlavu od panenky, tak to auto působí dost podezřele. Kdybych tam měl nápis „Psycho", „No fear", ale tím že tam mám něžné názvy květin, tak zase nastává jistá xenofobie. Teď se o mě zajímali policisté, když jsem byl s kamarádkou ve městě, kdy se tam něco stalo a oni si zapamatovali mé auto. Musím teď v nejbližší době jít podat vysvětlení. Tak jsem napsal policejnímu presidentovi humorný dopis, že každý policajt touží jednou ve své kariéře vyřešit svůj velký případ.

Ondrej Jajcaj zaslal některé své malby do Gugenheimova muzea v New Yorku a do galerie Prado v Madridu. Odpověď na ně nikdy nepřišla.

… Často si dělám oheň, s benzínem. I přes zimu, já nevydržím bez ohně, potřebuji kontakt s ohněm. V zimě, když je sníh, tak těžko uděláš oheň. Normálně si kupuji benzín, do kanystru, který si pak rozlévám do půl litrové flašky od Pepsi coly. Díky tomu si můžu kdykoliv udělat oheň. Takhle trávím celou zimu.

Jeho videa mají nejvíce podtext kritiky konzumní společnosti a kritiky současnosti (např. video s poraněnou srnkou, s níž si Jajcaj povídá o vegetariánství; nebo rozhovor s člověkem, jenž žije na stromě a má všechny své věci rozvěšeny na větvích kolem sebe, atd.). Roztřesená kamera, zdlouhavé záběry, přesuny kamery z ruky do ruky, kontaktní zvuk dodávají videům na autentičnosti a např. ve videích, jež natáčí přímo ve starých kryptách a filozofuje nad umrlci, od nichž jej dělí nepatrná vzdálenost, diváka v jednu chvíli polévá studený pot a v druhou chvíli se musí situaci smát.

Mě přijde vlastně celá tvá práce tak trochu dekadentní. Vzpomněl jsem si na pasáž z tvé knihy Audacia contra Timororis, kde popisuješ historku, jak jsi na delfínovi ilegálně přeplaval Dunaj, který probíhá hranicí Slovenska a Rakouska.

Tohle jsem vlastně dělal hlavně proto, že kdyby mě chytli, tak bych raději chtěl zavřít do blázince, než do vězení. Když tě policajti zadrží někde u břehu Dunaje na delfínovi, tak jim tím úplně vezmeš jejich agresivitu a odzbrojíš je. Těmihle blbostmi se snažíš eliminovat represivní sílu.

Co byl pro tebe nejděsivější zážitek při vloupání se do hrobů?

Byl jsem v jedné staré německé hrobce v Havlíčkově Brodě, kterou když jsem otevřel, tak se mi naskytl šílený výjev. Hrobka byla plná hadů, kteří se svíjeli na rakvi. Z toho jsem měl přirozený respekt a do téhle hrobky jsem se neodvážil vstoupit. Když je totiž vrchní dekl černý, tak tu hrobku vyhřeje a hrob pak působí jako terárium.

Ty dokážeš všeobecně docela dobře a nepozorovaně zmizet, že jo?

Začátkem devadesátých let jsem na ten Vídeňský centrální hřbitov chodil s pistolí. Jinak jsem nikdy nechodil ozbrojen. Ale na tom začátku devadesátých let jsem viděl, že jsou jednak ty hrobky postupně vykrádané a říkal jsem si, že ty, co vykrádají hrobky, můžou být nebezpeční. Tak jsem tam chodil s velkou pistolí, ruskou, důstojnickou, s ostrými náboji. V té době jsem byl už tak tři roky vegetarián a vždy když jsem snědl maso, tak mi bylo zle. A právě po třech letech vegetariánství jsem večer před tím, než jsem šel na hřbitov, dostal z nějakého tajuplného důvodu chuť na uzenáče. Uzenáč je pro vegetariána úplná smrt. Tak jsem si koupil uzenáče, snědl ho a šel na hřbitov. Najednou jsem se cítil, jakoby mi někdo dal šedesátikilovým kladivem přes hlavu. Uvědomil jsem si, že na tom hřbitově nemůžu nic dělat, protože by mě chytil i slepý. Najednou jsem ztratil tu pistoli, bylo mi zle, zvracel jsem. Až nad ránem jsem se z toho nějak dostal a první jsem šel hned hledat tu pistoli, kterou jsem naštěstí našel. To byla má zkušenost s uzenáčem.

Máš nějakou zkušenost s paranormálními jevy?

Stalo se mi něco zvláštního i v hrobce Johanna Strausse. Ten zemřel roku 1899, měl v rakvi nádherný bílý frak a bílého motýlka. Já jsem mu chtěl odejmout ty zuby, tak jsem si všiml, že se něco zatřpytilo pod tím motýlkem. Tam byl malý šperk, na kterém bylo napsáno v němčině: „Bože ochraňuj a opatruj mě". A najednou vidím, že na něm byl emblém štíra. Já jsem ten šperk rychle schoval, aby se nerozpadl. Venku jsem se na něj pak díval a ten emblém tam už nebyl. Potom jsem si zjistil, že Johann Strauss byl narozen ve znamení štíra.

Je ti lhostejné, co se stane s tvým tělem po smrti? Chceš být pochovaný do země?

Je mi to v podstatě jedno, ale spíš bych chtěl odejít do přírody, tam si lehnout a umřít. Bez ideologie, bez heraldiky, bez architektury.

Jajcajovi se splnil jeho sen a na humanistické necro jízdě svou maringotkou moravsko-slovenským pomezím se rozhodl vrátil zuby Strausse a Brahmse do Vídně. Jak to celé bude pokračovat se brzy dozvíme. Podpořte tuhle bizarní odysseu a získejte originální odměny z Ondrejova nekrosvěta ZDE.