Bojíte se hudby? - část 2.

První část najdete tady.

John Loudenback je zvukař, který se zajímá o všechny věci související s hudbou a hraním. Vymýšlí a staví špičkové audio vybavení do aut: zesilovače, reproduktory a další věci. Rád tráví čas s přáteli, rodinou a svojí kočkou jménem Ubie. Taky má rád hudbu, od klasiky až po punk (jeho nejoblíbenější umělci jsou Bruckner, Šostakovič, Mahler, Richard Strauss, X, Radiohead, Keren Ann, Procol Harum, Roger Waters a Pink Floyd). Před několika lety se John začal potýkat s melofobií.

Vice: Co vedlo k vaší přecitlivělosti na zvuk?

John Loudenback: Byl to vysokofrekvenční zvuk o vysoké frekvenci, který vydávaly dráty od stereo zesilovače, který jsme si s otcem koupili a pracovali s ním. Zvuk měl výbornou kvalitu i hlasitost, ale pak jsme zjistili, že nás z něj bolí uši a při každém poslechu jsou čím dál citlivější.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se vyhýbáte hluku?

Když jsem asi devět měsíců hodně používal zesilovač, začal jsem být extrémně citlivý na hlasitý zvuk. Brzy jsem se dozvěděl o tréninkové terapii na léčbu tinnitu a o fonofobii neboli strachu ze zvuků. Nechtěl jsem si přiznat, že mám fonofobii, dokud jsem emailem nedostal pár rad od jednoho britského specialisty na hyperakuzii. Lidé většinou nemají moc rádi slovo fonofobie, protože si myslí, že je to psychologický problém. Ve skutečnosti je neurofyziologický.

Jak se z toho vyvinula fobie z hudby?

Vzhledem ke svým špatným zkušenostem z minulosti jsem si postupně vypracoval silnou averzi k hudbě a úplně jsem ji přestal poslouchat. Pořád jsem to zkoušel, poslouchal stereo v autě, chodil do obchodů. Jenže vždycky mě pak rozbolely uši. Z hlasité hudby se pro mě stal opravdový problém. Tahle situace mi bránila, abych dál dělal to, co mě baví, protože jsem nedokázal jít nikam, kde hrála muzika. Ničilo mě to.

Byly nějaké konkrétní typy hudby, které vám to ještě zhoršovaly?

Nejtěžší pro mě byla rocková muzika kvůli všem nahrávacím a studiovým efektům. Snad úplně nejhorší byla píseň Gypsy Road od metalové kapely Cinderella. Je to mizerně nahrané a hlas Toma Kiefera tam zní strašně ostře. A klasické struny mě taky hodně dráždí.

Co jste dělal, abyste mohl žít ve světě, kde je muzika všude?

Většinou jsem se jen vyhýbal hlasitým zvukům, když to šlo. A když to nešlo, nosil jsem špunty do uší. Než jsem začal chodit na tréninkovou terapii, žil jsem prakticky v tichu. Celou dobu jsem byl zavřený doma a i tam jsem stále nosil hluchátka. Nakonec jsem zjistil, že když je používám moc, moje uši jsou jen o to citlivější, a to je opravdový začátek konce. Nedoporučuje se ani úplně se vyhýbat hudbě, která způsobila vaše problémy. Takže jsem se musel velmi pomalu odnaučit používat ochranu uší. Můj cíl byl, aby si uši postupně zvykly na hudbu a zvuky, kterým jsem se vyhýbal. To taky znamenalo vydržet některé nepříjemné okolnosti jako zvonění v uších a bolesti hlavy, a naučit se myslet pozitivně. Uši je potřeba cvičit spoustou různých zvuků.

A jak jste na tom dnes?

Udělal jsem obrovský pokrok! Chodím ven a na nákupy, ale stále jsem omezený v tom, jak dlouho dokážu nějakou hudbu poslouchat.

Co byste poradil člověku, který si myslí, že by mohl mít fonbofobii nebo melofobii?

Nepřehánějte to s ochranou uší a nezůstávejte příliš dlouho v úplném tichu. Netrapte se kvůli příznakům a nemyslete na špatné věci. Ale hlavně vyhledejte pomoc doktora vzdělaného v tréninkové terapii pro pacienty s tinnitem.

Julie Hope má 63 let, manžela, pět dětí, spoustu vnoučat a pět pravnoučat. Skoro celý život měla epilepsii. Vždycky měla moc ráda hudbu, jenže většinu života se musela potýkat s tím, že jí hudba způsobuje záchvaty - neboli muzikogenickou epilepsii.

Vice: Kdy jste poprvé zjistila, že máte muzikogenickou epilepsii?

Julie Hope: To bylo asi na svatební cestě, když jsme šli na koncert. Nevzpomenu si na jméno kapely, ale hudba byla extrémně nahlas a lidé skákali po celém pódiu. Rychle se střídaly vysoké a nízké tóny, bylo to zběsilé. Něco jako fusion rock. Začala jsem se třást. Slyšela jsem basové bubny a měla pocit, jako bych se topila. Připomnělo mi to dotek smrti, který jsem jednou zažila při epileptickém záchvatu. Začala jsem blouznit. V jednu chvíli jsem viděla jen muzikanty, jak se na pódiu třesou jako listy, což mi zase připomnělo, jak musím vypadat při celkovém epileptickém záchvatu. Museli mi přivézt kolečkové křeslo, aby mě dostali zpátky do pokoje. To byl pro mě do té doby nejsilnější okamžik, který se týkal hudby. A tak jsem se naučila se takovému typu hudby vyhýbat.

Co jste dělala, abyste se naučit žít ve světě, kde je muzika všude?

Vždycky jsem byla odhodlaná překonat každou překážku, která se mi postaví do cesty. Zkusila jsem to všechno obrátit naruby a myslet pozitivně, poslouchat ty dobré části hudby a vytěsnit ty špatné.

A co jsou tedy podle vás dobré a špatné části hudby?

Pro mě je dobrá muzika něco jako In the Arms of an Angel od Sarah McLachlan. Tu mám moc ráda. Melodie jde pomalu nahoru a dolů, jako by se pohybovala okolo mě. Cítím, jako by mě chránila, a že mi nic nemůže ublížit, ani záchvat. Uklidňuje mě i zvuk harfy, protože je tak klidný a vyrovnaný. Jen si představte, jak to zní, zavřete oči a nechte svou mysl, tělo a prsty pracovat. Pak vás nic nerozhodí, ani záchvat.

Špatná hudba u mě souvisí se zvukem jako při hlasitém zahřmění: nejdřív ticho a pak hlasitá rána nebo kvílení nástroje. Z toho mám strach a hrůzu. Za příklad by se dala považovat jakákoli pochodová píseň, třeba ty, co se hrají na armádních pohřbech. Rohy, polní trubky, bubny, saxofony a dupání bot. Pro mě to není opravdová píseň, ale jen hlasité zvuky. Taky miluju Elvise, ale některé jeho divočejší a hlasitější songy prostě nezvládnu. Ani si nevzpomenu na jejich jména, protože když je slyším, mozek mi nedovolí poslouchat příliš dlouho, abych nedostala záchvat.

Nemáte pocit, že vám něco utíká?

Na některé koncerty bych moc ráda šla, ale fobie mi to nedovolí. Každý tolik mluví třeba o AC/DC. Strašně ráda bych je viděla, ale stoprocentně by mě složili na zem. Anebo Ashley Tisdale! Žádnou její píseň nezvládnu. Nástroje a ruchy v pozadí překřičí samotnou píseň. Ani neslyšíte, co říká! Všechny tyhle zvuky a efekty mi ochromují mozek. A když ji vidím a slyším v televizi, musím utéct z pokoje nebo přepnout kanál, abych nedostala záchvat. Mozek je zajímavý orgán, a každý člověk ho má úplně jiný.

Co byste poradila člověku, který si myslí, že by mohl mít melofobii?

Nejdřív se zeptejte sami sebe, jestli prostě jenom nemáte rádi hudbu jako jiní lidé. Ale pokud ji opravdu milujete a něco vám v tom brání, zkuste najít příčinu. Já? Já jsem tvrdohlavá, takže jsem byla odhodlaná s tím něco dělat. Nakonec jsem zjistila, že většinu toho, co mě trápí, dovedu vytěsnit. Takže musíte najít prvotní příčinu vaší melofobie a začít od ní.