Tohle je cyklo-válka!

Když jsem se ve dvaceti přestěhoval do Jižních Čech, jedna z prvních otázek, kterou jsem od místních dostal byla: „A co kolo? Máš?”
Hodil jsem to za hlavu. Až když jsem byl na jihu usazenej pár týdnu, pochopil jsem ten message naplno.
Padesátiletá trafikantka se kolem rybníků urychluje cestu domů na starý Libertě, stejně jako patnáctiletej teenager prohání svojí Meridu na cestě za hulením a prvníma sexuálníma zkušenostma. Na okresní silnici potkáte desítky starejch chlápků, který si to na svojí starý skládačce bez trička šinou letním vedrem do hospody. Jedou svým vlastním tempem a ignorujou kolem projíždějící auta, valníky i kamionovou dopravu. Jižní Čechy jsou v tomhle ráj - placka na který nikdy nemusíte přehazovat, protože kopec nikde nehrozí.
Pořídit si kolo byla nutnost.

Když jsem se o pár let později přestěhoval do malý vesničky u moře ve Skotsku, dostal jsem další bicykl. Starší horský kolo mi věnoval jeden kamarád - byl na kolo línej, tak ho předal dál. Kolo bylo těžší než je typickej evropskej standard, ale na pravidelný výlety do pár kilometrů vzdálenýho města bylo dobrý dost. Cesta byla trochu ošemetná - po půlmetrovým chodníku, kterej se nejistě klikatil podél kamenný zídky, zato výhled byl královskej - zleva kopec vlnícího se zelenýho vřesu, zprava nekonečná mořská plocha. Adrenalin nastal se soumrakem - silnice nebyla vůbec osvětlená, takže jsem nasadil čelovku a vydal se na cestu podél zídky, víceméně podle paměti. Občas jsem trochu obrousil šlapku nebo nohu o zeď, ale jinak v pohodě.

Před pár lety mě to ze Skotska zaválo do Amsterdamu. Tady jsem pochopil nutnost pořídit kolo během několika minut. Hromadnou dopravou v městě totiž jezdí jen důchodci po nemoci a přistěhovalci z Afriky. Amsterdam představuje rhapsodii na cyklistiku - cyklostezky jsou stejně široký jako pruhy pro auta, kol je nepřeberný množství. Dominují elegantní městský typy. Na kole vedle sebe ráno vidíte maminky, který mají pro děti před předním kolem vyrobenej dřevěnej kotec, aby mohly děcka vozit ráno do školky. V Amsterdamu se na kolech dost často stěhuje, takže občas potkáte chlápka v montérkách, jak v bedně velikosti rakve, kterou má připevněnou před předním kolem, převáží skříně a další nábytek. V ranní koloně v cyklopruhu potkáte šedesátiletou paní v dřevákách, chic dámy v krátkých sukních, který si během čekání na přechodu dodělávají makeup, i top manažery v oblecích Hermes - ti mívají vytuněný elegantní městský čísla s béžovýma galuskama. Kola mají svůj dresscode - nejčastější barvy jsou elegantní černá a béžová. V Amstru potkáte minimálně sportovních obchodů s cyklistikou, ale zato najdete hromadu dílen na náhradní díly. Jde o oprýskaný místa, kde sedí na verpánku týpek, který vám za pár euro zalepí díru na gumě nebo vymění nefunkční brzdu z arzenálu secondhandovýho matroše, kterýho má plnej krám. Cyklistika v Amsterdamu je o častý recyklaci, na značky a loga nikdo nehraje.

Po Amsterdamu následovalo stěhování do Prahy. Po pár letech, kdy jsem ke kolu tak trochu přirost, jsem se najednou dostal do prostředí, kde řídit kolo znamenalo řešit neustálou buzeraci - od řidičů, nižších forem života jako jsou taxikáři, i chodců. Navíc - na co pořizovat kolo ve městě, kde vám během pětiminutovýho nákupu bezdomovec nebo smažka na piku přestříhne řetěz tlustej jako pěst? Kdo by chtěl jezdit v neustálým smogu po kočičích hlavách? Nakonec jsem ale rozhodnul to nevzdat a pořídil kolo i v Praze. Ofenzivně! Po pár měsících jsem pochopil, že vzhledem k neexistujícím pruhům pro cyklisty budu muset bejt trochu divočejší. Messengeři jsou dobrá škola - v koloně neni potřeba čekat, přejedete do pruhu pro tramvaj; tam, kde hrozí, že do vás budou najíždět neurotický manažeři v BMW, přejedete na chodník. Největší satisfakcí potom je předjet v klídku opocenýho kravaťáka v černý rakvi. Zvlášť když víte, že ve svojí polstrovaný peci trpí jenom kvůli svojí vlastní blbosti. Většina aut, který vytváří ranní a odpolední kolony má totiž pražskou poznávací značku. Týpek by se dostal do práce rychleji metrem, na kole a možná i pěšky - jenže to by nemoh okolí předvést svojí vytuněnou lásku na leasing - známku svýho postavení a sociálního statusu. S autem se to u Čechů totiž má stejně jako s kožichem u Rusů nebo zlatem u cikánů. Je to naše kultúra. Dokazuje to, že jsme pořád na východě Evropy, i když rádi tvrdíme opak.

Před pár dny jsem se viděl s jedním Angličanem. Byl v Praze poprvé od roku 1967. Ptám se: “Tak jak? Změnila se Praha?” A on na to: “Když jsem tu byl poprvé, Praha byla jako sen. Byla plná krásnejch ženskejch a neuvěřitelný barokní architektury. Pořád je tu ta archiktektura, ale neni tolik vidět. Všude stojí auta.”

Kolo je čím dál častější doplňek lidí, který už pochopili, že městská aglomerace ani šířka ulic se nedá nafukovat. Že součástí života ve městě je koexistence velkýho množství lidí na malým prostoru a kolo vás dostane k destinaci dřív než jakejkoliv jinej dopravní prostředek. Že jedno kolo zabere na ulici míň místa než BMW 4×4. Že hejbat se podle vlastního uvážení a rytmu je větší legrace než čekat v koloně a neuroticky troubit na auta před váma ve frustraci ze zmeškanýho života…

Už vám to došlo? Je čas na změnu!

Foceno během Velké jarní cyklojízdy iniciativy Auto*Mat, 22. dubna 2010, více fotek na našem FOTOBLOGU!