Vyzkoušela jsem si pár společenských šatů v módním saloně na Kladně

V obchodě byla přítomna vedle zmíněné prodavačky, paní Bílé, i sama majitelka, paní Lesya, původem z Ukrajiny, která se nejdříve představila jako Lenka – její jméno je prý pro okolí složité, což moc nechápu.

Nejspíš mě přitahovalo už samotné jméno salonu – Claudia. Okamžitě jsem si vybavila hned dvě – milenku ruského spisovatele a básníka Daniila Charmse, které psal krásné dopisy, a také tajemnou a nedostižnou lásku Hanse Castorpa, hlavního hrdiny románu Kouzelný vrch od Thomase Manna. Asi proto jsem byla už od začátku tak zvědavá – návštěva salonu do stejnojmenné složky v mé hlavě prostě zapadala.

Maturitní plesy, promoce a svatby vnímám jako rituály, a ty člověk ze své podstaty v životě prostě potřebuje. A na ně se musí nějak obléknout. Nejprve jsem se zeptala paní Lesyi, jak se v takovém oboru podniká…

Jak vás napadlo přijet do České republiky, a navíc si tu otevřít obchod se společenskými šaty?
Bydlím tady už třicet let, tohle odvětí miluju, pracovala v něm už moje maminka. Takové věci se prostě dědí. Nejdříve jsem dlouho zkoumala trh, a ještě déle budovala svůj podnik. Také tu mám čtyři krásné děti a hodné manžela, který mě úžasně podporuje.

Jak dlouho už máte otevřeno?
Salon máme 12 let, předtím jsem dělala velkoobchod. Objížděla jsem Českou republiku a zásobovala salony.

Takže vy provozujete i velkoobchod? Odkud jsou vlastně všechny ty šaty?
Různě. Jezdím pro šaty sama, nenakupuju u velkoobchodníků, kolekce si sama vybírám, navštěvuji různé veletrhy v Německu a Francii. Ale máme i svou výrobnu, za což vděčím Bohu a svým předkům. Jsme schopni splnit každý požadavek. K šatům pro nevěstu se vždy snažíme vytvořit i podobné pro družičky. Všechno se dá udělat. Na Kladně navíc jako jediní máme karnevalové kostýmy pro děti i dospělé. Nikdo jiný se tím nezabývá, ale když mají dětičky ve škole besídku, ráda jim vyhovím.

Kolik šatů ve vaší výrobně vzniká?
Strašně moc. Nejdou jen do Čech, ale do obchodů po celém světě, třeba i do Kanady, Francie, Itálie, podle požadavků a objednávek. Těžko říct přesné číslo, ale je to víc než 20 000 za rok.

A kolik jich máte tady na krámě?
Svatebních 97, protože obnovujeme kolekci každý rok, na konci sezóny vše vyprodáváme. Společenských je tu přes 300.

Zákaznice si je spíš kupují, nebo půjčují?
Různě. Poslední dobou roste tendence, že si je lidé chtějí spíš kupovat, i tomu jsme se přizpůsobili. I podle visaček můžete vidět, že jsou všechny nové a určené k prodeji, ale samozřejmě se dají i půjčit, upravit na míru a tak. Letos jsme měli přes 70 svateb a z toho si 35 % kupovalo šaty ušité na míru. Samozřejmě tu nemůžu mít úplně všechno, takže pracuju s každou nevěstou individuálně.

Vrací se k vám vaše zákaznice?
Ano. Naučily se k nám chodit, vrací se i po čtyřech, pěti letech. Rostou jim děti, nejprve chtějí šaty do tanečních a pak na svatbu.

Umí se Kladeňáci obléknout na sváteční příležitosti?
Určitě. Nebudu jmenovat lidi ze showbyznysu, kterým šijeme šaty na zakázku, šijeme i pro celebrity.

Převládá na Kladně nějaký trend? Co se týče barev nebo střihu?
Co se týče maturantek, všechny chtějí bohatší šaty. Holky se štíhlejší postavou vyžadují spíše jednoduchost. Oblíbené jsou i upnuté šaty na tělo a krajka.

Na kolikrát se šaty půjčují?
Podle toho, v jakém stavu se vrátí. Někdo je zničí i na poprvé. Když vidím, že šaty po dvou nebo třech půjčení neodpovídají kvalitě, dávám je do výprodeje. Snažím se, aby každá nevěsta měla vyloženě nové šaty, které na sobě bude mít jako první a pokud je vrátí, také putují do výprodeje. Ale jsou i takové, které na to finančně nedosáhnou, a pak si mohou vybírat z levnějších modelů. Jsem toho názoru, že by nevěsta měla být světlá a čistá. To je taková moje představa, která se tu sice těžko prosazuje, protože tam, odkud pocházím, půjčovny neexistují. Nevěsty si šaty kupují.

Jaké jsou nejdražší šaty, co tu máte?
Různě, podle toho, co si kdo objedná. Nemá cenu, abych tu měla kousek, který stojí 50 tisíc a bude mi tu rok viset. Takové šaty jsou pouze na prodej, na půjčení si je nenechávám. Mluvím teď o romských svatbách, několik skutečně velikánských jsme tu měli. Hodně si potrpí na kameny, a tam to na 50 až 60 tisíc pak vychází. Ale byli spokojení. Jinak maximální cena půjčení je 8 500 až 10 tisíc. Jiné šaty na prodej se pohybují od 15 do 50 tisíc. Je to složitější – i mladé dívky jsou tu velmi konzervativní, nejradši by chtěly co nejjednodušší šaty, ale takhle by to být nemělo. Společenské šaty by měly být krásné, pyšné a bohaté.

„Mladé dívky jsou velmi konzervativní, a je mi to záhadou. Kdy jindy něco ukázat, když ne v mládí? V 70 už to nepůjde. Úplně se třepou, když by měly mít výstřih anebo někde nějaký kamínek,“ dodala zkušeně paní Bílá.

Lesya ráda vybírá šaty pro své klientky, a že jich pár na vyzkoušení vybere i mně, bylo jasné už během rozhovoru. To samozřejmě obnášelo i podpatky, bez kterých vůbec nemá smysl si cokoliv zkoušet. Že jsem je na sobě měla asi jen dvakrát v životě bylo jasné z mého vyděšeného výrazu, naštěstí se tím nikdo další nenechal rozhodit.

Ze všech šatů, které mi vybrala, byly hned ty první pro mě osobně nejzvláštnější – snažila jsem si představit holku lomeno slečnu lomeno paní, které by si z celé nabídky vybrala právě tyhle – a byl to prostě můj úplný opak. Asi něco jako maloměstská Dara Rollins.

Líbila se mi jednoduchá a splývající silueta. Ve srovnání se zbytkem sortimentu šlo o hodně, hodně střízlivý model.

Bohaté stříbrnošedé šaty navrhla Lesya pro jednu ze svých dcer na maturitní ples, jak se pochlubila. Skutečně dostály jejímu přesvědčení, jak by měla plesová róba vypadat. Bavil mě ten příjemně barokní pocit, který jsem měla ze šněrovačky, nicméně obruče krinolíny mě při chůzi hrozně znervózňovaly. Jsem člověk, co i na rovině často zakopává o vlastní nohu, a šaty, které jsou schopny stát samy o sobě tomu paradoxně moc nepomohly.

Navíc taky nejsem zvyklá si nevidět přes prsa na špičky bot – a navzdory velkorysé molitanové výplni jsem měla v podprsence stále ještě dost místa. Že se to prý dá vyřešit gelovými polštářky, mě upřímně vystrašilo snad ještě víc. Nedokážu si představit, že bych v něčem tak objemném zvládla fungovat celý večer bez asistence dalších pěti lidí. Ale třeba je to jen o cviku.

Po třech modelech, které mi vybrala Lesya, přišel na řadu jediný, který jsem si vybrala já. Žádné jiné šaty na krámě se jim nepodobaly a vlastně mě překvapilo, že tam vůbec nějaké takové mají. Ve střídmých barvách a klasicistním střihu se prostě cítím svá. Takhle nějak to vypadá, když se mám obléknout na společenskou událost.

Pamatujete si ten díl přátel, kde si Rachel s Monicou ujedou na zkoušení svatebních šatů? Já kvůli mým častým cestám autobusy Student Agency bohužel ano. Nicméně ani tak by mě nenapadlo, že to bude někdy můj případ. Ať už je můj názor na svatby jakýkoliv, musím říct, že mít je na sobě byl pocit, který jsem nikdy jindy nezažila. Nejvíc ze všeho mě nadchl závoj. Proč se nemůže nosit normálně? Ráda bych si někdy na techno vzala třeba černý.

I když jsem si během téhle naprosto neplánované seance vyzkoušela šaty, které bych si na sebe nikdy neoblékla, byl to hrozně nabíjející a sváteční pocit. Během našeho odchodu zrovna hrála z repráku Edith Piaf a její píseň Je Ne Regrette Rien. Naprosto jsem se s ní ztotožnila.

VICE Guide to Kladno, v pořadí sedmý díl Průvodce zbytkem republiky, vychází v pondělí 20. listopadu.