Proč jsou nám naše tetování lhostejná?

První tetování jsem si nechala udělat v patnácti. Nedělala mi ho sice nejlepší kamarádka jehlou a tuší, ale i přesto dnes trochu nerada přiznávám, co na něm vlastně je. Protože kromě toho, že se mnou tenkrát mlátila puberta, jsem taky byla úplně jiným člověkem, než jsem teď. A ta kérka to dokazuje. Mnoho lidí v mém okolí je na tom podobně. S tetováním jsme začali brzy a od té doby co rok, to nová kérka a taky novej příběh. Je na tom ale vůbec něco špatnýho?

Tetování už odpradávna kromě zdobení fungovalo především jako prostředek k sebevyjádření. Lidé už před tisíci lety cítili potřebu zvěčnit to, co je pro ně důležité, na svém vlastním těle. Jinak na tom nejsem ani dnes. Tetování však už dávno není výsadou náčelníků kmene, válečníků a kriminálníků. Mimo generaci našich rodičů dnes už neznám skoro nikoho, kdo by neměl alespoň něco malýho na předloktí, žebrech či kotníku. Všechny tyto tetování navíc spíše než funkci estetickou plní funkci upomínkovou - na důležitou událost v našich životech, na mezník, zkrátka na něco, co nás posunulo dál a na co bychom rozhodně neměli zapomenout.

Jelikož se jedná o svým způsobem emoční tetování, většina z nich vzniká dost impulzivně - proto je jejich estetická stránka často zatlačená do pozadí. Nosíme na sobě nejrůznější čáry a tečky, nápisy naším vlastním rukopisem a obličeje, zkrátka cokoliv, co nás při každém pohledu vrátí zpět do časů, které z toho či onoho důvodu nechceme nechat upadnout v zapomnění. A hlavně - i kdybychom zapomenout chtěli, už nemůžeme. Pokud si teda nechceme kůži na předloktí vzít domácím plamenometem na gratinování.

I z toho důvodu se se svými tetováními dostáváme do dvou situací. Situace první - někoho zajímá, proč máme na koleni napsáno zrovna „Sorry Not Sorry" a my vyprávíme příběh - buď hlubokomyslnou filozofickou úvahu o událostech v našem životě v době vzniku tetování, nebo povídání o tom, jak jsme se někde vyndali a nechali si nápis vytetovat, protože měl kámoš kámoše u sebe zrovna tetovací strojek. Situace druhá - nás osobně zajímá, proč teda máme na svým těle všechna ta tetování, co máme. Co nám to vlastně dalo?

Přichází chvilka sebereflexe. Člověk na sebe civí do zrcadla a říká si: „Já jsem asi fakt debil. Bart Simpson na předloktí, vážně?" Ale pak se zasměje. Každej z nás se zasměje a zavzpomíná na okolnosti vzniku všech svých tetování, vybavuje si pocity, které tenkrát prožíval a najednou mu dojde, že to všechno dává smysl. Že není vůbec za co se stydět, protože každý z obrázků na naší kůži tvoří zastávku na mapě našeho života, pomyslný checkpoint, bez kterého bychom se nikdy nedostali do dalšího levelu, zkrátka a dobře, že to muselo být, abychom mohli být těmi, kým jsme dnes. Nádherně to shrnula jedna moje kamarádka, která má na žebrech vytetovanýho svýho nej gay kamaráda.

„Ten kámoš byl, tuším, druhá. Je to příšernej protivnej gay, kterýho musíš milovat za to, jak je nesnesitelnej a svůj a jak ti pořád dává rady do života. Ty jeho mě posunuly jako nikoho jinýho. Navíc moje obrana na jeho brainwash je, že ho začnu ukecávat, aby si mě vzal a měli jsme děti a začnu se chovat jak obsesivní úchyl, a to jediný ho donutí vzít zpátečku. Nějak jsem prostě dostala nápad si ho vytetovat, protože, fuck it, proč ne, život je, jaký je. Když to poprvý viděl, byl v naprostým šoku. "Lituju každýho chlapa, co tě svlíkne a uvidí můj ksicht." řekl mi tenkrát. Toho jsem se navíc chytla, takže některý chlapi nejdřív museli dát pusinku mý kérce, jestli chtěli mě. Za 6 let mám 7 tetování, všechny mají příběh a všechny jsou mezník. Nikdy jsem žádnýho nelitovala."

Takže ano, jsme generací blbých tetování, vtipných tetování, tetování v opilosti a bez rozmyslu, ale ve výsledku je nám to vlastně úplně jedno. I když se za ně občas trochu stydíme, neschováváme je pod dlouhými rukávy a nohavicemi, ale hrdě je nosíme dál, protože ukazují, že tenkrát jsme byli tam a teď jsme tady, protože se kolem nich točí ty nejzábavnější konverzace, protože se zkrátka staly součástí našich těl, stejně, jako se naše minulost navždy otiskla do naší šedé kůry mozkové. Ženeme se stále bezhlavě dopředu a naše tetování s námi drží krok.