Za posledních čtyřicet let vytvořil fotograf Michael Jang sérii fotografií ze života, který s největší pravděpodobností nikdy neokusíme. Nyní tento umělec přichází s kolekcí fotografií sanfranciské punkové scény sedmdesátých let, které pořídil během svých studií na vysoké škole. Snímky nabyté neuvěřitelnou energií skvěle odráží hlučnou atmosféru nastupující revolty. Ačkoli se skrze tyhle černobílé momentky není možné teleportovat na živý koncert The Ramones, můžeš tenhle svět vnímat jako syrovou, pulzující scénu schopnou každou chvílí explodovat, což je v naprostém protikladu s výstavami umisťovanými za skla vitrín či na stěny galerií.
Reklama
Po 40 letech schovávání v zaprášených krabicích se Jang konečně rozhoupal a udělal z nich jednonoční výstavu v Beams' B Gallery v Tokiu.
VICE: Přistupoval jsi k těmto fotografiím stejně jako k dalším sériím foceným na Bay Area v San Francisku?
Michael Jang: Moje práce prošla za poslední 4 až 5 dekád velkými osobnostními změnami. V sedmdesátých letech jsem se během svých studií inspiroval především Friedlanderem a Winograndem. Všechny jejich práce byly o intenzitě a vášni sledované skrze hledáček fotoaparátu, kterých s iPhonem zkrátka nedosáhnete. Stejně tak byla součástí tohoto procesu i temná komora. Za finální výsledek se považovaly perfektně vyvolané a stříbrně zarámované fotografie na bílé stěně či svázané v knize. V posledních několika desetiletích jsem se tímto moc nezabýval – časy se změnily a publikum začalo přijímat práce, které byly dříve neakceptovatelné. Začal jsem tedy přemýšlet o novém způsobu prezentace. V současnosti to jsou především fotokopie v nejrůznějších zinech, což si skvěle rozumí s punkovou estetikou.Při focení koncertů existuje mnoho úhlů pohledu, jak scénu pojmout. Bylo těžké se v tomhle prostoru při fotografování pohybovat a soustředit?
Nikdy jsem nepřemýšlel nad technickými parametry, soustředil jsem se na to, co se přede mnou odehrávalo. Když fotíte živou muziku, často cítíte a slyšíte, jakej je to nářez… Věděl jsem, že mám skvělou šanci udělat výborný fotky. Soustředil jsem se pouze na to, že jedinou důležitou věcí je obraz odehrávající se přede mnou, a nepřemýšlel jsem, co budu cítit, až se na obrázek později podívám.
Michael Jang: Moje práce prošla za poslední 4 až 5 dekád velkými osobnostními změnami. V sedmdesátých letech jsem se během svých studií inspiroval především Friedlanderem a Winograndem. Všechny jejich práce byly o intenzitě a vášni sledované skrze hledáček fotoaparátu, kterých s iPhonem zkrátka nedosáhnete. Stejně tak byla součástí tohoto procesu i temná komora. Za finální výsledek se považovaly perfektně vyvolané a stříbrně zarámované fotografie na bílé stěně či svázané v knize. V posledních několika desetiletích jsem se tímto moc nezabýval – časy se změnily a publikum začalo přijímat práce, které byly dříve neakceptovatelné. Začal jsem tedy přemýšlet o novém způsobu prezentace. V současnosti to jsou především fotokopie v nejrůznějších zinech, což si skvěle rozumí s punkovou estetikou.Při focení koncertů existuje mnoho úhlů pohledu, jak scénu pojmout. Bylo těžké se v tomhle prostoru při fotografování pohybovat a soustředit?
Nikdy jsem nepřemýšlel nad technickými parametry, soustředil jsem se na to, co se přede mnou odehrávalo. Když fotíte živou muziku, často cítíte a slyšíte, jakej je to nářez… Věděl jsem, že mám skvělou šanci udělat výborný fotky. Soustředil jsem se pouze na to, že jedinou důležitou věcí je obraz odehrávající se přede mnou, a nepřemýšlel jsem, co budu cítit, až se na obrázek později podívám.
Reklama
Na jedné z fotek je Johnny Rotten po posledním koncertu Sex Pistols v roce 1978. Jak jsi ho k této fotce přemluvil?
Bylo to na poslední show v sanfranciském Winterlandu. Jako nezávislý fotograf jsem měl domluvenou zakázku na druhý den ráno v 10 hodin (focení personálu v hotelu Miyako). Když jsem tam přišel, Johnny seděl u baru, pil pivo a kouřil cigáro. Mezi řečí mi jen tak řekl, že se zrovna rozpadli.Z jakého důvodu jsi tuto fotku držel takhle dlouho pod pokličkou?
Dělal jsem to jenom pro své vlastní potěšení a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by mohla mít nějakou další hodnotu. Někdy si zkrátka chceme uchovat významné chvíle jen sami pro sebe.Nabývají nebo ztrácí pro tebe osobně tyto snímky hodnotu?
Je vážně zábavné vzpomínat na lidi po 40 letech skrze černobílé fotografie. Jeden člověk, Chip Kinman z The Dils, stále hraje.Máš v této sérii nějakého svého favorita?
Mám rád všechny. No a jestli mám vybrat jednu z nich, mohl by to být Bowie.
Bylo to na poslední show v sanfranciském Winterlandu. Jako nezávislý fotograf jsem měl domluvenou zakázku na druhý den ráno v 10 hodin (focení personálu v hotelu Miyako). Když jsem tam přišel, Johnny seděl u baru, pil pivo a kouřil cigáro. Mezi řečí mi jen tak řekl, že se zrovna rozpadli.Z jakého důvodu jsi tuto fotku držel takhle dlouho pod pokličkou?
Dělal jsem to jenom pro své vlastní potěšení a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by mohla mít nějakou další hodnotu. Někdy si zkrátka chceme uchovat významné chvíle jen sami pro sebe.Nabývají nebo ztrácí pro tebe osobně tyto snímky hodnotu?
Je vážně zábavné vzpomínat na lidi po 40 letech skrze černobílé fotografie. Jeden člověk, Chip Kinman z The Dils, stále hraje.Máš v této sérii nějakého svého favorita?
Mám rád všechny. No a jestli mám vybrat jednu z nich, mohl by to být Bowie.
Jak tuto scénu, které jsi byl součástí, vnímáš po čtyřiceti letech?
Jako velké štěstí vnímám fakt, že jsem všechny tyto snímky udělal z čistého potěšení, zkrátka pouze jako koníček. A to, že se tato práce dočkala ohlasu veřejnosti po 40 letech, je pro mě splněný sen.Více fotek níže nebo na Jangově Instagramu.
Jako velké štěstí vnímám fakt, že jsem všechny tyto snímky udělal z čistého potěšení, zkrátka pouze jako koníček. A to, že se tato práce dočkala ohlasu veřejnosti po 40 letech, je pro mě splněný sen.Více fotek níže nebo na Jangově Instagramu.
