Jako spousta dalších lidí jsem se potloukal po Praze s foťákem na krku a hledal zajímavý kousky městskýho prostředí, který bych chtěl zachovat ve svým digitálním archivu momentů z ulic. Holub rozježděnej stovkama aut na několik milimetů tenkou vrstvičku smažící se na rozpálený silnici bez pochyb splňoval moje požadavky na zajímavou fotku. Kolemjdoucí důchodci a nervní řidiči drahejch kár kousek od Národky si můžou myslet cokoli chtěj.
Záměr byl zaznamenat celou situaci jakoby mimochodem, jdu po ulici a zmáčku spoušť možná omylem, nebo prostě jen bez přemýšlení. Bylo hezky, duben, jeden z prvních dnů v ustřiženejch leviskách.
Další kousek byl o poznání čerstvější, dynamičtější, Brněnskej, jen o pár dní později. Když jsem ho potkal, bylo mi jasný že tyhle holubi můžou dát dohromady celou sérii, včetně jakýhosi deníku toho co mám zrovna na sobě. Bez žádnýho plánování a stylingu, jdu po ulici, narazím na holuba a zachytím to setkání.
Tenhle Žižkovskej asi nezemřel násilnou smrtí. Škoda. Vansky vypadají že jsem je měl snad první den nebo co.
Holub v centru, rozježděnej tak, že by ho ani jeho bejvalí kámoši nepoznali. Focený s externím bleskem, v noci, cestou z Lokálu, byla zima, pršelo a já měl fakt divný boty.
Tak tomuhle jsem se smál hodně dlouho. Nějak to nevychytal a nechal se rozpůlit tramvají na Těšnově. Smůla, ale já měl radost.
Oběť střetu s automobilem na Vinohradech, světlo se odráželo od nějaký výlohy nebo okna a mě ho bylo skoro líto, ten ten bylo fakt krásně.
Zatím posledního jsem málem přejel sám. Na kámošovým longboardu jsem brázdil Petřiny jak nejrychlej to šlo a nechybělo moc abych si o tohohle krasavce sám rozbil držku. Byl tam ještě o dva týdny později, ale barevně už se přizpůsobil svýmu smrtelnýmu loži. Poslední dobou nějak nemám štěstí. Nebo se dívám jinam.Další Ondrovu práci můžete najít na jeho blogu.
Reklama