Tenhle týpek kvůli umění snědl vlastní kyčel

Přimět v jednom týdnu časopisy jako je Time, Huffington Post, Independent, the Mirror, the Telegraph a Die Welt, aby napsali o vaší klauzurní práci z vejšky, není vůbec lehké. Chce to talent, odhodlání, správné známé, ale hlavně to chce, abyste si uvařili a snědli kus vlastního těla.

Aspoň takhle to udělal dvacetipětiletý Nor jménem Alexander Selvik Wengshoel. Alexander měl už od narození deformovanou jednu kyčel a většinu svého života prožil v chronických bolestech. Roky byl odkázán na kolečkové křeslo, často musel zakusit léčbu morfiem a podstupovat vyčerpávající operace. Před čtyřmi lety mu doktoři nabídli kovovou kyčel a on nabídku přijal; tedy pod jednou podmínkou - že bude moci operaci točit a že si nechá vyoperovaný kloub. Když ho pustili z nemocnice, tak neváhal a své vlastní maso si doma uvařil. Jako přílohu měl gratinované brambory a zapíjel ho sklenkou vína.

Setkali jsme se, aby mi vysvětlil proč.

VICE: Tvoje dílo, Tělesný projekt (The Body project), si získalo značnou pozornost médií. Jak ses rozhodl změnit své tělo v umění?

Alexander Wengshoel: V roce 2010 jsem studoval animaci. Můj školitel mi jednou ukázal krvavé umění Hermanna Nitsche a já jsem z toho byl úplně uchvácený. A taky mě dost fascinuje krev sama o sobě. No a když jsem se pak dozvěděl, že mě konečně čeká moje poslední operace kyčle a že konečně budu moci žít bez bolesti, tak mi školitel řekl, že je to moc silný příběh na to, abych s ním nic neudělal. Tak jsem se rozhodl, že celou akci natočím a že si pak domů vezmu svůj kyčelní kloub.

 Alexanderova nová kyčel mu umožňuje žít bez bolesti.

Jak jsi přesvědčil nemocnici, aby tě nechala celou operaci točit a ještě aby ti dala s sebou kyčel domů?

Nemocnici jsem zavolal a oni natáčení okamžitě odmítli. Pořád jsem je ale otravoval, mnohokrát za den, až mě nakonec spojili s hlavním chirurgem. Ten nejdříve taky odmítl, ale po tom, co jsem mu vysvětlil svou neveselou situaci a osvětlil můj umělecký projekt, tak hned kývnul. Miluje totiž umění a celý nápad se mu moc zamlouval.

Až pak jsme se dohadovali na té kosti. Většinou zbytky z operace totiž rozdrtí a použijí na materiály do protéz, a tak. Takže nápad, že bych si kyčel nechal, hned zamítli. Ale dal jsem jim ultimátum - buď si ho nechám nebo jdu do jiné nemocnice. Hádali jsme se tak dlouho, až nakonec chirurg už nemohl dál poslouchat to kdákání sester, a svolil, že si ji můžu vzít domů.

Pověz mi o tom velkém dni.

Bylo to 18. března 2010. Ležel jsem v nemocniční posteli a lidé mě postrkovali dlouhými chodbami vstříc mé nové, bezbolestné budoucnosti. Už jsem se těšil na novou titanovou kyčel. Svou kameru a stativ jsem měl mezi nohama. Když jsme se dostali na sál, tak se personál hned začal ptát na plno věcí, ale můj chirurg jim řekl, aby poslouchali mé instrukce. Nakonec člověk, co mi podával anestetikum, přislíbil, že celý zákrok bude nahrávat on. A pak mi vstříknul nejlepší drogu, co jsem kdy zkusil. Byl jsem v ráji a strašně jsem se smál, ale pak mi vstříkli něco jinýho a začali mi rozebírat kyčel.

Co jsi dělal poté, co jsi se probudil?

Začal jsem škrtit svého doktora. Muselo na mě skočit pět zaměstnanců a hned mi zase něco vstříkli. Když jsem otevřel oči podruhé, tak tam byla moje tehdejší přítelkyně. Otočil jsem hlavu a mé oči se potkali s mou vyoperovanou, zarvácenou kyčlí. Byla zabalená ve vakuovaném sáčku a můj chirurg mi tam připsal i věnování.

Vzít si domů kus svýho těla je jedna věc, ale jak tě pak napadlo jíst vlastní maso?

Původně nemělo moje maso vůbec být součástí projektu. Jen jsem ho chtěl oškrábat a vyhodit. Když jsem kost poprvé vařil v malém hrnci, tak se maso oddělilo a já jsem ho pak vylil do dřezu. A pak jsem dostal šok - řekl jsem si: „Bože můj, vždyť to je moje vlastní maso."

Hned jsem si řekl, že to bylo moc osobní na to, abych to vyfotil, a místo toho jsem vzal kus do ruky. Dlouho jsem na něj zíral a pak jsem ho dal do pusy. Ochutnal jsem ho, rozkousal, spolkl jsem ho a začal jsem nekontrolovaně brečet. Byly to slzy štěstí, frustrace i vzteku.

 Alexander si chce ponechat svou kyčelní kost už navždy. Tady trůní na různých nemocničních artefaktech, které se za ta léta nastřádaly.

Pozvracel jsi se?

Ne, po pá minutách pláče mi to začalo připadat přirozený a už mi to ani nepřišlo jako lidské maso. A tak jsem tu kost dál vařil a seškrabával maso. Vytáhl jsem nějaké čili a česnek a na pánvi jsem ho usmažil. Osolil jsem ho, opepřil a otevřel jsem si flašku vína. Pak jsem zapálil pár svíček a udělal si gratinované brambory. Zasedl jsem ke stolu a všechno to snědl - byl to pro mě takový rituál.

Jaké to pak bylo, kadit sama sebe?

Haha, prostě jsem šel na záchod. Nic víc v tom nebylo a vypadalo to stejně jako vždycky. Asi jsem mohl vytvořit klona, ale nic z toho nebylo.

Co si myslíš o kanibalismu?

Já to takhle nevidím. Kanibalismus je spíš o tom, že někdo zabije člověka, aby pak mohl sníst jeho maso - mnohdy i zasyrova. Já ten svůj čin vidím spíš, jako když se jí placenta po porodu. Je to součást tvého těla. Můžete tomu říkat kanibalismus, jestli chcete, ale já s tím nesouhlasím.

Tento rok jsi vystavoval svůj projekt jako klauzurní práci. Celá výstava je koncipována do třech částí - nahrávka operace, stůl s dlouhou historií předešlých zákroků a jeřáb na zavěšení. Jaký význam mají ty další věci?

Vetšina těch věcí a léků na tom stole je spojená s mou smrtí v Thajsku.

Ty jsi zemřel?

Minulý rok jsem jel na motorce v Koh Phangan. Jel jsem bez helmy, dost ožralý, zhulený a ještě na práškách. Na sobě jsem měl šortky a sandály, a když jsem narazil do obrovského SUVéčka, tak jsem se úplně roztřískal. Do krku se mi zabořily střepy a některé byly jen 3mm od hlavní tepny. Hlavu jsem měl na maděru, ale lebka to vydržela. Měl jsem vyhozené rameno, roztříštěný loket a zlámané prsty. Byl jsem prostě rozsekaný. Probudil jsem se po pěti dnech s kovovými pláty a šrouby v těle. Naštěstí jsem byl dobře pojištěný, a tak mě odvezli do soukromé nemocnice.

 Alexander už se dva roky nechává takhle věsit, dal se dohromady se skupinou berlínských body umělců. I toto je součást jeho výstavy.

Aha. Jak lidé vlastně reagují na fakt, že jsi snědl vlastní maso?

Lidi z různých koutů světa mě podporují a já jsem za to moc rád. Všichni jsou zvědaví a někteří znechucení. Ale myslím, že úplně nepochopili smysl mého projektu. Nedělal jsem to proto, abych na sebe strhl pozornost, a už vůbec nechci, aby mě lidi litovali. Mám skvělý život, jsem šťastný a každý den se snažím usmívat.

Můj cíl byl, aby se lidé trochu zamysleli. Život je krátký a lidé mají tendenci od bolesti a strasti utíkat. Říznou se trochu o papír a hned polykají prášky. Bolest není tělesná - je to idea, se kterou se člověk může vyrovnat. Nemusí to být vysloveně špatná věc. Jediné, co jsem si od výstavy sliboval je, že se lidé zamyslí nad tím, co je život a jakou roli v něm sehrává naše tělesná schránka.

Udělal v minulosti někdo něco podobného?

Ne a chci tím trochu změnit uměleckou scénu. Doslova do ní vstřiknout novou krev. Momentálně je všechno hrozně intelektuální, teoretický a filozofický. Chci, aby lidé více cítili.

Co tedy plánuješ do budoucna?

V tomto projektu budu pokračovat a budu se ho snažit dát do kontextu pomocí slov. Příští rok se chci přestěhovat do Itálie a založit tam body art galerii. A pak nevím. Moje tatérská práce je také součástí The Body Project. Celé své tělo chci pokrýt inkoustem a až umřu, tak nechci být spálený. Chci, aby mě svlíkli z kůže, tu pak nasolili a natáhli jako velké plátno. Moje maso napustí speciálním silikonem, což mě přemění v sochu. V jedné ruce budu držet kyčelní kost a nechám si otevřené kalhoty, aby byla vidět titánová kyčel. To bude moje poslední dílo.

Kdo tohle všechno provede?

Momentálně mluvím s nějakými lidmi z Německa a Polska. Je to velmi drahá záležitost, ale já dávám do umění stejně všechno. Jediné, co mám, je mé tělo a moje příběhy.