Vzpomínky na odtučňovací tábor

Jedinej problém byl, že jsem chtěla do Camp Shanu, proslulýho tábora pro tlustý děti v Catskills. Měli tam specializovaný vychovatele a aktivity, který se daly považovat za celkem zábavný. Prostě něco jako normální tábor, akorát v trochu větších gatích. Jenže rodiče mi to zatrhli, jelikož v Camp Shanu nenabízeli košer jídlo. A tak jsem místo toho musela vyrazit do mrňavýho židovskýho odtučňovacího tábora v chasidským městě poblíž Catskills.

Celý se to zdálo jako dost chatrnej podnik. Podle brožurky šlo o „tábor pro dívky, které chtějí zhubnout", ale ve skutečnosti to takovej tábor úplně nebyl. Šlo spíš o prachobyčejnej odtučňovací program pro tlustý Židovky různého věku. Organizoval to starej chlápek, kterej mluvil jidiš, a všechno se odehrávalo v jeho vlastním letním resortu. Kromě něj tam nebyl nikdo další, kdo by dohlížel na náš program.

Ocitla jsem se obklopená povětšinou hodně starejma a hodně věřícíma ženskejma, který měly svoje vlastní pokoje v hlavní části resortu. Dětí tam bylo dohromady asi jen deset, ve věku od osmi do šestnácti let, a všechny nás nacpali do chatky o dvou místnostech. Nejmladší holka se v noci počůrávala a ta nejstarší zas nebyla ani trochu tlustá. Když jsem se jí udiveně ptala, co tu sakra dělá, povytáhla maličkatej kousek kůže na břichu a řekla: „Koukni se na mě, jsem nechutná!" Po nějaký době mi došlo, že je bulimička, a to mi tehdy přišlo strašně cool. Sama jsem se fakt dost snažila bulimičkou stát, ale můj plán ztroskotal, protože se mi hrozně nelíbilo všechno to blití.

Nesnášely jsme jedna druhou. Při jídle jsme se chovaly jak vlci nad čerstvou zdechlinou. Čí plátek krocana je větší? Kdo dostal do salátu tři cherry rajčátka, když všechny ostatní mají jen dvě? Všechno muselo bejt naprosto stejný. Měly jsme veškerý svý jídlo dokonale spočítaný a vrhly jsme se na barterování: „Hele, dám ti šest zelenejch fazolí za tři plátky mrkve." Uzavíraly jsme jeden obchod za druhým a nikdy nezapomínaly bedlivě střežit obsahy svejch talířů. Jediný, čeho jsme měly dovoleno sníst vagón, byl nasekanej vařenej špenát, protože nemá skoro žádný kalorie. Mně naštěstí vážně chutná, takže jsem spořádala požehnaný množství. A z vlastních bohatejch zkušeností můžu teď konstatovat, že vařenej špenát vypadá úplně stejně, když do vás vchází, jako když vás opouští.

Někdy dávali jako zákusek velkou hromadu jablek, což pro nás znamenalo obrovskou zkoušku. Odoláme těm svodům? Nakonec mě napadlo šalamounský řešení. Kousnout do jabka, vysát šťávu, vychutnat si ten super pocit a pak všecko vyplivnout. Byla to vlastně taková bulimie light. Brzo tuhle vychytávku začaly praktikovat i všechny ostatní holky.

Když jsme zrovna nejedly, žvejkaly se žvejky bez cukru, kterejch jsme nakoupily celej karton. Frčelo buď tohle, nebo čuchání ke kakaovýmu máslu. Voní totiž přesně jako čokoláda. Občas nás samozřejmě přepadla i děsná touha si trochu líznout, což jsme taky udělaly, ale brzo se zjistilo, že ta voňavá hmota nemá vůbec žádnou chuť.

Běžnej den probíhal zhruba následovně: V šest ráno nás všechny, mžourající a totálně grogy, nahnali jak stádo do dodávky a vykopli po 10 kilometrech cesty (v pokročilý části léta dokonce až po šestnácti). Nezbývalo než se vydat na těžkopádnou, hodinu a půl dlouhou štreku zpět do tábora. Pěkně po svejch. Naštěstí na nás vždycky čekala odměna v podobě snídaně. Potom následoval aerobik vyučovanej energickou ženskou s katastrofálním hudebním vkusem. Dělaly jsme sedy-lehy na písničku „I Got My Mind Set on You" od George Harrisona (která by mimochodem získala můj hlas v soutěži o nejpříšernější song, co kdy kdo napsal), jumping jacky na co jinýho než „Jump" od Pointer Sisters a strečování na nesmrtelnou klasiku „Toy Soldiers" od Martiky. Pak oběd, šlofíček a hned zase vodní aerobik, někdy vážení, tříkilometrovej pochod, večeře, další tříkilometrovej pochod a nakonec už jenom omdlení do postele. Světýlkem naděje každýho tejdne bylo pravidelně pondělí, kdy nás sice nutili pochodovat 5 kilometrů, ale došlo se do města, kde jsme měly dovoleno sníst plátek pizzy místo večeře.

Strávila jsem tam šest tejdnů. Nejtlustší holky za tu dobu shodily kolem jedenácti kilo. Já zhruba půlku. Je fakt, že ty, který zhubly nejvíc, vážily původně přes devadesát (já přijela „jenom" se sedmdesáti třema), takže měly víc matroše ke shazování, ale to nemění moc na tom, že jsem si přišla jak blbec. A to jsem dokonce ani nijak nepodváděla – na rozdíl od tý bulimičky, která se vždycky vplížila do města, nacpala do sebe tuny nezdravýho jídla a pak ho zas spolehlivě vyblila.

Docela jsem se začala soustředit na trénink, a tak mi řekli, že jsem nejspíš neshodila proto, že mi narostla spousta svalů. A ty, jak známo, vážej víc než tuk. Něco na tom asi bude; koncem léta ze mě byla pořádně nabušená čtrnáctiletá holčička.

Když jsem se vrátila zpátky domů, snažila jsem se jíst zdravě a cvičit, ale bylo to zatraceně těžký. To je právě problém odtučňovacích táborů: někdo neustále fízluje, co jíš, k tomu navíc bez ustání něco děláš… No jenže co se asi tak stane, jakmile se vrátíš do svýho skutečnýho života? Všude číhá nějaký pokušení a kdo má sakra čas na to, aby každej den trajdal šestnáct kilometrů?

A tak jsem po čtyřech měsících od návratu z tábora zjistila, že jsem všecky ty pracně shozený kila zas úspěšně nabrala zpátky.