Jak válet i v šedesáti podle Swans

Určitě vás nemohla minout zpráva, že Swans jsou autoři jedné z nejlepších desek loňského roku. Teda aspoň podle většiny hudebních serverů. Nás to donutilo k zamyšlení a nakonec jsme se rozhodli, že se Swans budeme muset udělat rozhovor. Podařilo se nám odchytit frontmana Michaela Giru a ten nám vysvětlil, jak to dělají, že i v 60 letech dokáží vyprodukovat nejlepší album roku. A taky nás tak trochu navnadil na Colours of Ostrava, kde na začátku července zahrají.

Často bývate zařazovaní do punku a post-punku a ty neustále mácháš rukama jako že ne, že jste spíše jako Throbbing Gristle.

Michael Gira: Ano, určitě bych se spíš identifikoval s nimi. Používáme rockové nástroje. Miluju práci a hudbu Genesis (P-Orridge) a je to kamarád, ne blízký, přesto pořád můj hrdina, v jeho přístupu k životu, který bere jako pružnou událost, osobní dobrodružství a objevování sebe, aniž by koukal na překážky v cestě. Víš, co myslím? Je výjimečný. A možná proto k nim tíhnu, protože to jsem si dříve o hudbě myslel. Hudebně se jim ani trochu nepodobáme, ale myslím, že máme podobný cíl.

Zdá se, že nejste spojeni s undergroundovou punkovou scénou, která se v současné době daří. Je to tím, že jste našli přirozenost toho v jiné formě – ne jako TG – už na začátku?

Jo, událo se to rychle. Punk, který jsem měl rád – nevím, jestli ho tak vůbec můžu nazývat – byla zpočátku Patti Smith a Televison a britské kapely jako Wire, takže asi post-punk? Tyhle věci jsem měl rád. Byl jsem součástí punkové scény v LA, ale brzy jsem poznal, jak je to stylizované a přizpůsobivé. Semi-hardcore punk a další druhy punku, které přišly rychle po původním punku, mi přišly jako karikatury.

Nesnažím se tě nijak analyzovat, ale četl jsem, že si strávil šedesátky cestování po Evropě, dealoval si jakési vitamíny, poflakoval ses s hipíky a svoje šestnáctiny si strávil v izraelském vězení pro dospělé v roce 1969. Mezitím undergroundová děcka v Americe byla pravděpodobně na Woodstocku nebo dělali jógu na Sunset Boulevard a brali LSD. Zajímalo by mě, jestli tato paralelní hippie zkušenost formovala tvůj pohled na rebelství a underground po tvém návratu do Států?

Myslím, že jsi to vystihl. Ale co mě víc formovalo, byl pobyt ve vězení tak daleko od domova, který ohromně změnil můj pohled na svět. Pro můj život to bylo velmi zvláštní, protože to zdůraznilo potřebu žití podle vlastních přání a také důležitost času. Když tě jednou zamknou v pokoji, čas je najednou něco jako fyzický objekt, nebo tak, a ty si začneš uvědomovat jeho důležitost.

Swans a podobný věci děláš už dlouho, i když ve velmi odlišných érách a dobách, ale teď jste s kapelou zpátky. Všímáš si nějakého rozdílu mezi publikem v osmdesátkách a devadesátkách a tím, které přichází dnes? Jaké jsou rozdíly, nebo jsou vůbec nějaké?

Jasný, rozdíly jsou. Asi kvůli internetu jsou teď lidi informovanější o tom, co zažijí, a více rozumí tomu, co to bude za koncert a jaký zážitek jsme schopni vytvořit. Je jednodušší oslovit naše skutečné publikum, než několik stovek lidí, co náhodně přišli a můžou a nemusí vůbec rozumět tomu, co děláme. To se stávalo předtím. A asi proto je teď odezva publika zaujatější a příznivější. Dokonce se na ně ani nedívám, jak tleskají a neříkám „jste skvělý", protože je skutečně zajímá ten zážitek, stejně jako nás, takže oni tam skutečně chtějí být.

Zatímco naopak v osmdesátkách a devadesátkách tu bylo hodně nepřátelství a zděšení. To mě nebralo. Hodně lidí chodících na koncerty to nepochopilo, ale mysleli si, že ano. A to dost agresivně. (NB: Gira útočíval na headbangery, agresory na koncertech.) Takže je fajn cítit, že lidé jsou informovaní, chtějí to, co jim můžeme předvést, a chtějí být ve stejné hudební bouři, jako jsme my.

Když se na konci devadesátek kapela rozpadla, tak kromě toho, že se začalo dařit tvým Angels of Light (sólový projekt), bylo to taky z důvodu, že jste se cítili nesprávně zařazení a oškatulkovaní jako nějaký temný překvapivě násilný rock, tak jste se s tím už nechtěli vypořádávat?

[Směje se] No.. K rozpadu jsme měli více důvodů. Jeden z nich bylo fyzické vyčerpání, protože si nemyslím, že bych si za těch 15 let od začátku Swans vzal volno. Neměl jsem volno ani dovolenou, jen jsem pracoval, 24 hodin denně. Bylo to jediné, pro co jsem žil, můj život byla moje práce, a protože to nikdy nebylo podstatným způsobem výnosný, bylo nutné pracovat tvrději než kdokoliv jiný v tomhle oboru, jen abychom byli schopní to dělat. A po patnácti letech jsem byl prostě mentálně, duševně, fyzicky i psychicky vyčerpaný.

Ale ano, další důvod byl, že jsme se se Swans tím, jak jsme byli vnímáni, dostali do slepé uličky. Nikdy bych se od těchhle hloupých označení nedokázal odprostit. Ve skutečnosti pořád nemůžu. I když jsem dělal Angels of Light, pořád jsem je cítil. A i nyní tu jsou předsudky. Hlavně v britském tisku stále zdůrazňují hlasitost, temnotu a násilí a tyhle věci, které považuji celkem, a ne málo, za extrémní klišé.

Ale jsem zvědavý kvůli tomu, co jsi říkal o tisku. Víš, že odkaz Swans je spojován se vznikem grindcoru a…

Uhhh! Doprdele, to snad ne! [Směje se]

…noisegrindu a s dalšími takovými žánry. Jsi s tím v pohodě?

[směje se] Rád bych se nechal setnout, kdybych za tohle fakt mohl, ale nemůžu. Hádám, že jsou tu lidé – nebo média – kteří interpretují jisté aspekty hudby, užívání si jí a dělání jí, v něco velmi stupidního.

Myslíš, že je to tím, že lidé mají povrchní pohled raději, než aby viděli celý obrázek?

Ano, protože zvuk Swans, to co jsme byli, se od začátku změnilo a mění se to neustále. To vydrží. Možná jsou někteří umělci ovlivněni jistou dobou v naší historii, ale myslím, že jsem nikdy neslyšel nikoho dělat hudbu, o které říkají, že námi byla silně ovlivněna, která by zněla dobře.

Koho, pokud někoho, vidíš jako vaše souputníky? Nebo se stále vidíte na ojedinělé okrajové pozici?

Jisté kapely obdivuju [zmíní The Necks, Carla Bozulich], ale kdo jsou nyní naši souputníci… Myslíš z těch starších? [směje se] Stará generace kapel? [směje se] Nevím. Myslím, že jsme vždycky dávali najevo, že nikam skutečně nezapadáme. Nikdy jsme se necítili součástí scény ani komunity s dalšími muzikanty.

Jaký je rozdíl v tom být nezávislý umělec v roce 2015 v porovnání s vašimi začátky? Je to těžší, lehčí? Je nezávislá scéna vyrovnanější a zajímavá nebo bys jí spíš označil za parodii a řekl bys, že věci byly před dvaceti lety lepší? Nebo jen jiné?

Řeknu ti, že to vždycky bylo kurva těžké. Když děláš hudbu, která není předurčená k tomu být populární, je to vždycky těžké. Musíš přijít na způsob jak přežít. Samozřejmě nemám žádnou radu pro lidi, kteří se do toho nyní pouštějí. Z postaty je to bezvýchodná záležitost. [směje se] Jak vnímám dnešní nezávislou scénu? Nevnímám jí nijak. Nikdy nebudu. [směje se] Samozřejmě mám rád hudbu jistých lidí kolem, hudbu, kterou respektuju, a jiní ne, tak to ale bylo vždycky.

Nyní, když Swans opět přijímá ohlasy kritiky s novým materiálem The Seer (2012) a posunuli jste to ještě dál s následující To Be Kind (2014), jsi neoblomně prohlásil, že budete hrát jen nové věci a staré věci na koncertech vůbec nezazní. Cítíš, že by to bylo v rozporu s tím, co Swans byli? Protože to je jako bys řekl: „pokud sis přišel poslechnout starý věci, tak nevíš, o čem byli Swans."

Jak už jsem řekl, myslím, že lidé vědí, že zažijí neopakovatelný zážitek a ne jen repliku něčeho jiného. A to je to, co se nyní děje. Nějakou dobu po The Seer se to fakt dělo, ale rychle to skončilo.

Nebyl to přesto pokus, jak skoncovat s dříve zmíněnými škatulkami?

Ne… no, vlastně, jo, jasně, že jo. Ale také už bych se nemohl cítit přirozeně při hraní tohoto materiálu. S tím, jak pracuju, by to bylo jako oblek, který mi už nepadne. Jsem jiný. Naživo hrajeme staré věci, dělali jsme písně z The Seer (The Apostate), který nám přijdou jako z pravěku a to jsou jen rok staré. [Směje se] A hrajeme taky pár věcí z nového alba, což je dost neobvyklé, ale zatím jsem úplně nepřišel s konceptem nových písní. Doufejte, že po 18 měsících na tour budeme pracovat na novějším materiálu, abychom se posunuli od starších věcí.

Když jste se dali zpět dohromady, ukázala se potřeba kickstarteru/crowdfoundingu, protože když chcete nahrát album, jaké chcete, nemůžete si to dovolit jen z prodeje samotných desek. Změnila se tím nějak dynamika s publikem a přístup k nahrávce? Máte obavy typu „Sakra, mělo by to být dobrý, protože si za to zaplatili a spoléhají na to," nebo takhle vůbec nepřemýšlíte?

Při vší skromnosti bych řekl, že jsme to byli my v Young God records, Angels of Light nebo ve Swans, kteří s podobným nápadem kickstarteru přišli v roce 1999/2000, když jsme dělali ručně vyráběné CD a vydávali jsme je skrze internet přímo našemu publiku, abychom získali peníze na další nahrávku a jejich odpověď byla vždycky fakt nadšená. Takže to je něco, co jsem celou dobu dělal, ne tak často, ale nyní se Swans je to neodmyslitelné, protože tyhle nahrávky jsou velmi drahé na výrobu a prodej desek je slabý, takže je to jediná možnost. Naštěstí se naše publikum rozrostlo hodně do široka, takže jsme toho schopni vyrobit a odeslat tisíc nebo dva tisíce, čím si vyděláme dostatek peněz na minimálně většinu financí na desku. Nic jiného to nemění, jen je tu hodně fyzické práce, která zabere hodně času a někdy dokáže být ohromující.

A teď k psaní písní. Myslím, že hodně lidí si neuvědomuje, že většina tracků Swans – právě jako nová intenzivní Oxygen – jsou akustické sólové skladby, které jsou dotvořeny kapelou.

Ano, jak Oxygen. Hraju na kytaru palcem a dělám takový basový zvuk a jednou jsem přišel na akord nebo groove, který to mělo, a ten pak byl dotvořen. Ale jo, většina písní je psaných jako akustické a jsou dotvořeny naživo nebo ve studiu.

Nedávno jsem v jednom rozhovoru četl, že jsi byl sám někde daleko od lidí, když si něco vykašlal, a začal ses dusit až tak, že jsi málem omdlel a myslel sis, že umřeš. Jak ses pokušel to dostat ven, praštil si sebou o zem a to se nakonec změnilo v píseň. Je finální podoba tohoto songu Oxygen?

Jo. [směje se]

Je až zázračné, že přesně tak ta píseň zní.

Bylo to velmi… Neřekl bych transformující, protože hned jak to skončilo, život, všechno se vrátilo na pozemskou úroveň, ale při nejmenším na moment jsem si byl intenzivně vědom smrtelnosti, a kdybych nic neudělal, dostalo by mě to. Tak jsem něco udělal.

A poté ses vrátil do studia a řekl si „ten Oxygen změníme."

[směje se] Ne, ne, ne. Byl to spíš přirozený proces.

Jedna z věcí, kterou na nahrávkách a vašem přístupu k nim miluju, je dojem striktního odhodlání. Přišli jste s nějakými nápady, udělali jste těžké rozhodnutí nahrát je rychle, vydali jste je a pak se prostě posunuli dál. To chce jistou dávnu sebevědomí. Je tenhle přístup někdy skličující, když bezprostředně potom nevypadá výsledek tak skvěle, nebo je to jediný způsob, jakým dokážete pracovat?

Je vtipné, že to zmiňuješ, protože moje žena vždycky říká, že na mnoha kapelách a deskách, které má ráda, je právě tahle nesmlouvavost to, co má nejradši. Nebere si to servítky s ničím. A myslím, že to je něco, k čemu směřuju, stejně jako mnoho mých hrdinů. Ale zároveň hodně často nedokážu poslouchat, co jsem právě udělal, protože při hraní jsem to slyšel milionkrát. Tak se posunu. Ale také rád pracuju tvrdě.

Děláš tenhle druh experimentálního umění dlouho a velmi intenzivně. Nejsi úplně zničený nebo unavený ve svých šedesáti letech? Protože když jsem já byl na koncertě, byl jsem střízlivý, stál jsem uprostřed vpředu a druhý den jsem byl zničený a to jsem byl jen ve stojícím publiku.

Každá kost. Každý sval. Každá šlacha. I každý nerv v mém těle neustále bolí. [směje se]

Jasně…

Myslím to vážně! [směje se] Jen vstát z postele je těžké, ale pamatuju si Montreal – to byla jedna z našich lepších show – a být osvícený bohem zvuku, nebo jak tomu chceš říkat, pro mě v tu chvíli bylo důvodem mé existence. Takže se to vyplatí.

Dostaneš se po nějaké době na turné třeba i do stavu mysli podobnému hypnóze? Neobjevuje se tento stav přirozeně, když to děláš noc co noc po dobu několika měsíců?

Ano, pro mě je to druh duševní činnosti, něco jako meditace. Dostaneš se do určité zóny, kde jsi spojen s vesmírem, a myslím si, že když se hudba dotkne vrcholu toho, co nabízí, tak to je něco, co se také stane.

Díky za rozhovor. Mám poslední otázku. Viděl jsem cover Bowieho Under Pressure od Xiu Xiu, kde jsi napsaný u zpěvu. Je to správně nebo to je nějaký internetový trolling?

Jasně, to byla sranda s Jamiem [Xiu Xiu]. Často se mi někdo ozve, abych s ním něco udělal, a někteří jsou sice dost podivíni, ale mě je to fakt fuk. Jsou to kamarádi, udělám pro ně cokoliv. Myslet si, že bych to neudělal, je jeden z předsudků o Swans, o kterých jsme mluvili. Ale jo, tohle je pravý, jsem to já.