Jak jsem potkal válku

Všechny fotografie jsou majetkem autora. 

Strávil jsem ve válce zhruba hodinu a 20 minut a víte co? Tohle mi z války stačilo. Je mi jedno, jestli začnete vést tu nejvznešenější nebo nejoprávněnější válku, jakou si lze představit. Mohli byste bránit dům mojí mámy před náckama. Stejně bych bych vám řekl: „Kašlu na to."

Kurdové v Sýrii právě vedou jednu z nejlepších válek, co je. (Kurdové, kdyby třeba nefungovala Wikipedie, je skupina sympatických horalů, kteří žijí v prostoru, kde se překrývá Sýrie, Turecko, Irák a Írán a chtěli by, aby tenhle příšerný pozemek byl jejich vlastní země, co by se jmenovala Kurdistán) Bojují s Al-Káídou za práva žen. Trochu to zjednodušuju a navíc technicky Al-Káída bojuje s Kurdama, protože nesnáší ženská práva. Ale to je docela dobrý, ne? Kdybyste si museli vybrat z nějaké současné války, tohle je ta, kterou byste si zvolili. Já bych si ji taky zvolil. Sakra, vždyť já jsem vlastně do téhle války šel. Tohle přesně je ta válka, ve které jsem byl, když jsem si uvědomil, že válka není nic pro mě.

Byl jsem s filmovým štábem v Kámišlí, což je velké zaprášené město naplácnuté přímo na tureckou hranici jako nějaká syrská Tijuana. Přestože Kámišlí je pod kurdskou kontrolou, Kurdové povolují Assadovu režimu mít tam malinké sídlo svojí strany, aby odtud mohli několikrát za den chodit neozbrojené hlídky na kontrolu. V podstatě musí čtyři neozbrojení vojáci každé ráno a odpoledne projet v náklaďáku s Assadovými vlajkami skrz tohle město, které nenávidí Assada, jako kdyby s ním prohráli tu nejhorší sázku na světě.

Důvod, proč si Kurdové chovají Assadovy vojáky v takové divné peřince, je, že díky tomu jsou schopni více méně přežívat syrskou občanskou válku Je to díky tomu, že se nepřidali k žádné straně. Assadovu vládu rozhodně nemilují. Když totiž byla u moci, odmítala Kurdům základní lidská práva a zatýkala je za výuku nebo obchodování v kurdštině. Rebelské milice, spojené do takzvané Svobodné syrské armády, taky nemají zrovna v lásce. Zvlášť potom, co začaly mít tendenci chovat se jako příznivci fundamentalistické Al-Káídy, kteří nenávidí cigarety, whisky a ženy v tu vteřinu, kdy přestanou bojovat s Assadem. Takže když se tyhle dvě strany začaly v roce 2011 fackovat, Kurdové se trošku lekli, z Turecka a Iránu přivedli svoje bratrance pistolníky, obsadili s nima svoje hranice kolem Sýrie a soustředili se na to, aby ze syrského Kurdistánu vytvořili mírumilovnou oázu slušnosti uprostřed té nejposranější země blízkého východu.

Jeli jsme z Kámišlí na západ, až za Ras al Ayn, do malé farmářské vesnice, která byla pár dní předtím vybojována kurdskými vojáky od al Nusry a vypadala jako scéna z Tří králů. Díry od kulek, rozpadlé stěny, kouř v povzdálí, tyhle věci mám na mysli. Když náš náklaďák zastavil, kurdský velitel, který nás vzal do předních linií a měl být náš průvodce, někde zmizel a nechal nás vlastnímu osudu. Inspirováni jeho pohodovým přístupem, začali jsme se potloukat po bojišti jako Joker a Rafterman, co natáčejí zaběhlé kočky a krocany, jakoby nic, dokud jsme nenašli malou skupinku vojáků, co pili limonádu vedle zákopu.

Vojáci byli trochu skrčení kolem dvoulitrovky u skupinky stromů, které, jak nám vysvětlili, poskytovaly úkryt proti ostřelovačům al Nusry přes cestu. Když jsme se jich zeptali, kde je zbytek jejich jednotky, zahodili svoje kelímky a začali nás vést podél stromů k velké betonové budově obklíčené zdí. A pak stromy přestaly a všichni sprintovali napříč kompletně otevřeným prostorem směrem k té zdi.

První krok, který jsem udělal, když jsem za nima začal běžet směrem k zákrytu, byla taky poslední chvíle, kdy jsem si o válce myslel něco jen vzdáleně pozitivního, což bylo něco na způsob: „Ha, vyhýbaní se palbě ostřelovačů, to je klasická válka." S druhým krokem můj mozek přešel do schizofrenického chorálu black-metalových vokálistů skučícíh: „BĚŽRYCHLEJI. COTOSAKRADĚLÁŠ. TOHLEJETACHVÍLEKDYUMŘEŠ. JSIÚPLNEJKRETÉN. STŘELÍTĚDOKRKUAUMŘEŠ. ZATÍMCOZTEBEBUDESTŘÍKATKREV. PROČJSISEMKURVAPŘIŠEL. KREEEEEEEV!"

Já vím, že neobjevuju Ameriku, když říkám klasické heslo, že „válka je stupidní". Není jenom abstraktně strašidelná ve smyslu: „Co kdyby byla i tady?" Je fyzicky strašidelná. Znáte tu půlvteřinu hrdlo svírajícího teroru, která nastane, když poprvé vidíte obličeje démonů v Ďáblově advokátovi? Podle všeho, takové je to ve válce nonstop.

Samozřejmě, nepřijel jsem do aktivní bojové zóny, aniž bych zvážil svůj strach. Jako někdo, kdo se často leká, a to s trapně vysokou hlasitostí a třesem, jsem vědomě usoudil, že v jednu chvíli mě někdo vyděsí k smrti, nejpravděpodobněji skrz hlasitý zvuk. Co jsem ale nečekal bylo, že by se tenhle úlek nekonečně prodloužil, jako pekelný gong ve spodu mého rozkroku, který bije s bohémskou zuřivostí a odráží se, jen aby znova a znova zadunil.

Zatímco jsme dál natáčeli tu rozbombardovanou vesnici, snažil jsem se spolknout strach a chovat se jako někdo, jehož vnitřnosti se nesnaží s křikem dostat ven. Pokaždé, když se mi podařilo utlumit na nějakou únosnou hranici lehké paniky, se stalo něco, co mě rozpálilo zpátky do ruda. Štěkající pes, zbloudilá kulka svištící kolem, brzdící auto, moje vzpomínka na to, jaký zvuk vydává zbraň, někdo, kdo z legrace vypálil protiletecké dělo. Všechny tyhle věci měly moc spustit okamžitý vodopád potu z mého čela a podpaží. Ostatní chlápci, se kterýma jsem byl, vypadali v pohodě, mluvili bez výkřiků nebo nalomených hlasů a chodili bez rozrušeného chaplinského třasu. Procházeli se mezi kukátky ve zdi, jako by byli v supermarketu.

Potom, co jsme se konečně prorvali zpátky do města, trvalo mi asi pět hodin, než jsem si dal nervy zase dohromady. To se v kontextu věci zdá jako lehké zotavení, ale nezapomeňte, že jsem tam byl jenom hodinu a kousek. Je to vždycky jenom pět hodin? Nebo se jednoroční pobyt rovná pěti letům nervového záchvatu? Pořád jsem myslel na to, jak v pohodě všichni vypadali a kolik mentální jógy to muselo zabrat, než se tam dostali z čirého, absolutního teroru.

Uvažoval jsem o tom, že možná ti, co jsou tak v pohodě, jsou jenom feťáci adrenalinu a možná že si feťáci adrenalinu, tak jako obyčejní feťáci, po čase navyknou a unesou masivní dávku strachu, zatímco si pořád připadají normálně. Ale co se stane, když se ta dávka vrátí na nulu? Existují lidé - ne přímo uznávaní lidé, ale lidé - kteří pochybují o posttraumatickém stresu v té lepší části našeho vojska. Poté, co jsem strávil pubescentní dobu ani ne přímo ve válce, ale spíš kolem ní, nevím, jakto že se vůbec někdo vrátí při smyslech.

Jak se někdo může na tak dlouho dotknout té části svého mozku, aniž by se vrátili aspoň trochu v hájí?

Je dostatečně strašidelné si to uvědomit v souvislosti s pár chlapy, které necháme nosit zbraně a nedáváme jim povolení zúčastnit se pohřbu svých matek tady doma. Ale co ti chudáci, kteří střeží kurdskou hranici od Al-Káídy? Jsou v podstatě zaseklí v situaci, kdy na ně střílí islamisté, dokud je to nepřestane bavit, nebo než jim Turecko přestane garantovat bezpečný přechod hranic. Pokud je moje zkušenost nějaké měřítko, co se jim stane, až se to nasčítá do patnácti nebo dvaceti let živé noční můry?

Když jsme noc předtím byli v Kámišlí, omylem jsem zakopl o bývalého velitele jednoho z kurdských guerrilových vojsk, který oblečený a s botama na nohou spal na zemi vedle prázdné postele. Když jsem se našeho překladatele zeptal, co to má znamenat, řekl mi, že to vypadá jako gabar syndrom, což je kurdská verze posttraumatického šoku, pojmenovaného podle turecké hory, o kterou kurdské guerrily bojují už desetiletí. To, že se rozhodl spát na zemi, místo na posteli (když jsem se toho bývalého velitele zeptal, proč to udělal, řekl mi: „Postele mi připadají jako pasti."), je jenom jeden ze symptomů v celém spektru nepřizpůsobivosti k normálnímu životu, jehož obecný princip je, že jste mentálně nikdy neopustil bojiště. A to se jako pro Kurdy stane národní nemocí? Celá generace nespících nonstop vojáků. Ne, díky.