Svět by byl bez extáze o dost horší

Mladý věděc Sasha Shulgin v jeho laboratoři (foto via Lorenzo Tlacaelel)

Alexander „Sasha“ Shulgin – člověk, který více než kdokoli jiný ovlivnil globální mladou kulturu za posledních 30 let – nebyl DJ, ani módní návrhář, zpěvák, sportovní hvězda, spisovatel nebo politik. Byl to vědec. Vážený a vysoce respektovaný zastánce své profese známý svým plnovousem, špatnou hygienou a dlouhodobou nemocí. Muž, který přispěl spíše na Harvard a Dow než na kluby Paradise Garage nebo Factory. S titulem Ph.D. z biochemie, se kterým psal pro  Journal of Organic Chemistry raději než pro magazín The Face. Muž s bíbrem, jež svůj první větší průlom udělal s pesticidy.

Shulgin přišel na to, jak nastartovat naši duši. Světu dal drogu jménem MDMA, která sice už existovala, ale nebyla tolik v kurzu, dokud v 70. letech Shulgin nepředstavil její sloučeniny partičce veselých vědátorů na americkém západním pobřeží. Ať už v pilulce nebo namletá, MDMA inspirovala lásku, aby mapovala cestu k totální bezstarostnosti, absolutní nule, obrovské euforii  a morální panice.

Sasha umřel v 88 letech po náročné cestě k dosažení úspěchu. Zamyšlený, provokativní chlápek se silným zájmem o lidstvo a o věci, které pod ním číhají. Byl víc než průměrnej sjetej kosmonaut – byl to obhájce, architekt… – někdo, jehož práce se soustředila na vytváření dlouhodobého dobra spíše než na krátkodobý efekt, který drogy mohou poskytnout.

Proto Sasha zapadl mezi legendy ve světě vědy. Ale zatímco Shulginův odkaz bude časem růst, pro mě navždy bude více než Isaac Newton, který svůj čas věnoval laserům než obyčejným seděním pod stromem. Je to docela jednoduché: Shulgin a jeho blouznivý penicilín mladou kulturu změnil navždy společně s mým životem a životy ostatních.

Úplně napravo na obrázku je autor tohoto článku a láhev vody, bez které se v okamžiku zachycení nemohl obejít.

Řeknu vám o mém prvním zážitku s pilulkama - byla to taková seizmická událost v mém životě a jsem si jistý, že i pro většinu lidí. Ale představit si, jak by vůbec první pilulka na světě mohla vypadat, a co by bylo, kdyby se Shulginův nápad nikdy nezrealizoval. Všechny ty napjaté chvíle jako jsou brnivé, lepkavé první polibky; všechny ty momenty přirozeného štěstí, nadšení, sexuality, nevolnosti a zmatených konverzací s italskými turisty v kuřáckých zónách by se asi jinak nikdy nestaly. Bez tohoto divného, nevysvětlitelného mrazícího vzrušení, které ti chemická látka díky Chulginovu zázraku může dát, by naše kolektivní existence teď byla asi někde jinde.

A bez těchto okamžiků, pocitů bychom nikdy neměli tak blízko k divoké kultuře. Jasně, i bez extáze bychom mohli mít rave, house a techno, ale nikdy by neměly takový hluboký dopad na životy lidí nezamilovaných do drog. Hudba bez extáze by neměla takovou nadpozemskou sílu. Kraftwerk  možná přispěli syntetizátory, Jesse Saunders úderný rytmem, ale Sasha Shulgin přidal ten pocit.

MDMA pomalu zachvátila planetu; geneticky mutovaná, rozvíjející, násobená a dělená jako virus rozbouřený pozitivní energií, který žádným vědcem nebyl předpovězen. Dospěli jsme k budoucnosti počítačové hudby a syntetické drogy se staly hnací silou mládeže. Skoro každý ze západu po Shulginovi měl co dočinění s drogou, kterou dnes nazýváme extáze, a byl jí nějakým způsobem ovlivněn.

Někdo ji bral, jiný z ní měl strach. Někteří díky ní zažili nejlepší léta svého života, jiní bohužel zemřeli na mizerné verze vyrobené bezejmennými podvodníky ne tak svědomitými jako byl Shulgin. Pár jí bralo po vejšce; jiní zase ještě 25 let po jejich první dávce předváděli šílené úšklebky za poslechu „Back To The Old Skool“. Jeden borec bral extázi devět let každý den, maximum bylo 25 tablet (netřeba dodávat, že to asi nebyl nejlepší nápad).

Extáze a hudba pomohla změnit svět, ale více než cokoliv jiného proměnila životy samotných lidí. Pro mnohé se stala symbolem drogy, která Británii vytáhla z temných osmdesátek. Když jsem minulý rok hovořil s Terrym Farleym, legendárním DJem, promotérem, producentem a editorem pro časopis Boy‘s Owner, řekl mi, že extáze byla katalyzátorem změny ve společnosti, která ji tehdy zoufale potřebovala.

„Jednoduše to na všechno zmírňuje efekt,“ vysvětluje. „Kdybyste byli venku a dělali randál, tak si lidé budou myslet, že jste divný. Být k lidem milý se najednou stalo atraktivním. To nebylo jen proto, že jsme byli na drogách a přehnaně milující, ale lidem záleželo na pohodlí všech. Mysleli si, že všechno se změní.“

„Během šesti měsíců všichni lidi, co jsem znal, odešli z práce a začali dělat něco kreativního.“

Extoška jednoduše dělala lidi šťastnějšími. Ano, životní dna jsou na houby. Ale vyměnili byste vaše nejhorší vzpomínky za ty skvělý „high“ pocity? Myslím, že na to asi znám odpověď (i když osobně jsem nikdy nedokázal zapomenout na chvíli, kdy jsem se vrátil z klubu Scala a našel svou kočku mrtvou přímo před dveřmi mé ložnice). Pravděpodobně to někteří přepískli, díky zvýšené popularitě extáze vzrostl počet tragédií, ale jaká jiná droga tak prudce změnila naše kulturní chápání světa?

LSD revoluce v šedesátých byla důležitá, ale v současné době jsou to jen okoukané smajlíky, vtípky o růžových slonech a retro psychedelický rock. Zatímco extáze nadále formuje náš pohled na svět. Elektronická hudba stále  dokazuje svou výdrž, zatímco kytarovka hnije v narkotikovém hrobě. Avšak v každém případě nejlepší kytarové kapely jako jsou Oasis, the Stone Roses, Happy Mondays a další – ti všichni zbožňovali drogy.

Troufám si říct, že extáze ze mě udělala většího romantika. Díky ní jsem viděl svět velkolepější, rozfázovanější, důležité věci pro mě znamenaly mnohem víc. Myslím, že hodně lidí se mnou bude souhlasit. Neříkám, že to ze mě udělalo lepšího člověka, ale pomohlo mi to porozumět, jak se lepším stát.

Tanečníci na akci Amnesia, rok 1991

Pro tohle a dalšího, co nám extáze dává, bychom si měli pamatovat Sashu Shulgina nejen jako výborného vědce, ale také jako idealistu a možná i jako hrdinu, co změnil svět. Protože bez něj bychom neměli první technoparty, líbačky, film Human Traffic, londýnský klub The Hacienda, Trainspotting, songy jako „Woodoo Ray“ a „Blinded by the Lights“; Doncaster Warehouse videa, Deadmau5 (ať se mu to líbí nebo ne) nebo skladbu „Mr. Vain“. Ibiza by taky stále byla jen tím příjemným ostrovem ve Středozemním moři.

Největším důkazem je snad to, že nikdo nelitoval času, který strávil s extází. Ty první a zároveň nejlepší pilulkové vzpomínky (bez ohledu na náklady) jsou stále naplněny trochou romantiky, vášní, rozmarem, což v životě jen zřídka najdete. Je to klišé… Fotbalové chuligány to donutilo se navzájem obejmout. Proto bude mít v naší kultuře navždy speciální místo.

Pro Shulgina byl jeho odkaz hořkosladký. V podstatě chtěl drogu použít na terapeutické účely spíše než na zábavu, a přesto se zdálo, že je vděčný tisku a uznání, jež se mu dostalo. Jeho nápad, že MDMA by mohlo být použito stejně jako SSRI (antidepresiva) se ale nikdy nenaplnil. Zajímalo by mě, jestli někdy měl možnost pozorovat partu přihlouple se šklebících dětí ze střední vrstvy užívající si noc prosáklou extází, ale vlastně Sasha měl v úmyslu ji věnovat lidem trpícím nejhoršími dny ve svém životě. Zajímalo by mě, co si o tom myslí.

Ale jestliže jeho vynález byl jen náhoda, svět na to nikdy nezapomene. Jméno „Alexander Theodor Shulgin“ by neměla být první myšlenka, jež nás napadne, když si mneme obličej, skřípeme zuby, obtěžujeme své bývalé lásky a píšeme našim rodičům a kamarádům ujetý smsky, možná by to mohlo tak být. Shulgin, ať se mu to líbí nebo ne, bude navždy „Otec šklebounů“.