Lov nájemného vraha v Mexiku

Byli jsme na lovu nájemného zabijáka. Bisexuála, jehož oblíbenou zbraňí byl samopal Uzi - jeho oběti zůstávaly skoro až neidentifikovatelné. Zaměstnávala ho mocná organizace, která si mohla dovolit utrácet spoustu peněz a ještě o více přijít – a já se nějakým způsobem ve svých 23 letech ocitl v Denveru ve svém vytuněném Subaru před apartmánem jeho přítelkyně doufajíc, že se ukáže. I když možná raději ne.

Její apartmán byl v prvním patře komplexu budov na kraji města. Každé ráno jsem parkoval před jejím oknem. Když jsem zvažoval risk, který jsem podstupoval, přišel jsem na to, že bych to tak jako tak udělal. Byl jsem mladý a bezohledný zapisovatel životů a příběhů jiných lidí. Co se týkalo práce, měl jsem dojem, že se mě šéf snaží zaměstnávat vedlejšími projekty nebo věcmi se kterými potřebuje prostě pomoct. S Christofem jsme pracovali v nápravném zařízení pro mladistvé zločince a mimo to vedl skromný byznys, založený na lovení lidí. Hlavu zabijáka, po kterém jsme šli, vyčíslili na 250 000 dolarů.

Jeho přítelkyně byla asi o 10 let starší než já. Nosila teplákovou soupravu značky Nike a cop tmavých vlasů svěšený přes záda. Z místa kde jsem každý den parkoval, jsem ji viděl z profilu, jak sedává před televizí. Někdy si četla knihu nebo noviny rozložené v klíně a každou chvíli zvedala oči k obrazovce, na niž jsem nedohlédl. Podle denní doby to musely být nějaké seriály. Také půl dne protelefonovala. Skoro každou hodinu chodila do kuchyně pro jogurt nebo misku sušenek a něčeho k pití. Někdy zamířila do koupelny, kde se ve světle mihl červený závěs od sprchy, než zavřela dveře.

Sledoval jsem byt a čekal. I když to byla pro mě dobře známá činnost, necítil jsem se být sám sebou. Byl to Christofův kolega s falešným jménem. Jako bych pozoroval sám sebe na obrazovce v televizi.

Nad zálivem Olas Altas v Mexiku vyšel srpek měsíce. Ležel jsem na betonovém molu a Christof v bílém obleku stál za mnou. Měl přes sto osmdesát centimetrů a sto kilo a hlavu mu zakrýval kovbojský klobouk. Ve tmě vypadal jeho zakroucený knír mnohem více černě, než doopravdy byl. Recitoval ve španělštině báseň od Pabla Nerudy. Ve vzduchu smrděly mrtvé ryby a rozpadající beton ve vlnách.

Bylo by mnohem jednoduší dopadnout našeho zabijáka v Denveru, ale jak nám prozradili američtí šerifové, byl spatřen v Mazatlánu. Místu, které leží mimo jejich jurisdikci, ale ne mimo tu naši. Plán byl zjistit, kde pobývá a dát tip našim mexickým přátelům, kteří jej dopadnout, svážou a dopraví na lodi do vod San Diega, kde ho už Američané budou moci převzít.

Ležel jsem v měsíčním světle na molu podél Avenida del Mar, poslouchajíc Nerudu, pištění krys a vlny narážející na písek. S Chrisofem jsme se zrovna vrátili z gay baru Caballo Loco, kde byl zabiják několikrát spatřen. Byla to malá jednopatrová budova v kopcích mezi narůžovělými keříky. Christof mi prozradil, že jim původní obyvatelé říkali stromy smrti. Pokud se napiješ z vody, která kolem nich protéká, zešílíš. Ale já už pravděpodobně šílený byl.

Bar byl vyhřátý a tlumeně osvětlený s otevřenými okenicemi vstříc slanému vzduchu. Kachličky na zdech a podlaze byly z hnědého porcelánu s obrázky modrých květin a vinné révy po stranách. Z jukeboxu v rohu hrál Julio Inglesias, všude samí muži, někteří stáli na baru, někteří seděli po dvou u stolečků s hořící lucerničkou a sklenicí piva, nebo panákem tequily či brandy. Někteří kouřili cigarety, jiní se líbali nebo drželi za ruce. Jeden svalovec u baru si nás s Chritoferem prohlížel od hlavy až k patě, zastavujíc se očima u našich zadků. Našli jsme stůl a sedli si.

Christof v sandálech, bílém obleku a bavlněné tričku s velkým výstřihem sem dobře zapadl – což byl samozřejmě náš záměr. Gay se svým přítelem na výletě v baru u vody. Cítil jsem, jako bych se zase viděl z velké dálky. Co jsem dělal v tomhle sinaloaském baru, vcítěn do role gaye s cizím jménem. Těsně před naším odletem do Mazatlánu mě Christof poslal na policejní stanici vyzvednout nejnovější fotku našeho zabijáka. Stál jsem v kanceláři na 37 podlaží mrakodrapu, shlížejícího na Denver a planiny za ním. Přišel agent, kterému táhlo na šedesát, měl růžové tričko a šedé pouzdro na zbraň. Stál za přepážkou, po které mi poslal složku s fotografiemi. „Buďte tam dole opatrní. Jsou to pořádní parchanti."

Poděkoval jsem mu a odešel. Ve výtahu jsem si prohlížel zabijákovu tvář. Viděl jsem jeho fotky už předtím, ale nebyl na nich tolik rozeznatelný. Bylo to jako se dívat na tvář bratrance, který umřel ještě dříve, než jste se narodili, vzbuzující pocit, že jste nějak propojeni, že sdílíte něco, o čem ani netušíte, že máte. Byl to devětadvacetiletý napůl Ital, napůl Ir, kluk z ulice, který obrátil svůj vztek v práci. Byl pohledný tím způsobem, jako byli pohlední městští rváči, se kterými jsem sám vyrostl. Jizvy a zlomeniny na jeho tváři ji dávaly obnošený a zároveň vyzývavý výraz, stejně jako působí stará rodová jména.

K našemu stolu v baru přišel nějaký teenager bez trika s tácem. Christof si objednal brandy a mně sodu. Rozhodl jsem se na této misi nepít. Zůstali jsme dostatečně dlouho na to, abychom zjistili, že tu zabiják není. O dva stoly dál seděl jediný další běloch v tomto baru. Byl malý, měl šedé vlasy učesané na stranu a levandulové upnuté tričko. Držel se za ruku s místním klukem asi mého věku, který měl dlouhé černé vlasy, špinavé tričko, oškubané džíny a sandále. Když jsme odcházeli, Christof se u nich ještě zastavil, aby toho staršího Amíka pozdravil. Měl slušně popito a dalo se z něj něco vytáhnout. Byl to profesor v důchodu, který pocházel z Minnesoty a sem si zajel na dovolenou. Místní kluk se na nás díval, jakoby jsme ho vyrušili při práci.

Venku jsme počkali na naši pulmoníu, taxík s otevřenou střechou, který jezdil dnem i nocí mezi Starým Mazatlánem a Zlatou zónou. Christof mi povídá. „Ten mladý kluk s tím profesorem."

„Jo?"

„Pravděpodobně má ženu a děti."

„A je to gay?"

„Ne. Jen je chudý a dělá, co musí."

Zastavili jsme před Hotelem Belmar s růžovo-bílou omítkou a klenutým vstupem otevřeným mořskému vzduchu. Během Karnevalu v roce 1944 zde v salónku zastřelili místního guvernéra. Kulky jsou stále zaryty v dlážděném sloupu. Když jsem kolem něj procházel, zastavil jsem se, abych si ty jako niklák velké díry prohlédl. Strčil jsem do nich prsty, pociťujíc chladnou smrt a dřevo a sotva znatelný fragment olova. Bylo tu tolik věcí, které se člověk musí dozvědět, tolik věcí, co musí udělat, že na to jeden život nestačí.

Další den jsme po prohlídce tržiště nastoupili do taxíku a zamířili ven z města. Auto drncalo na prašné cestě a opilý Christof zpíval španělské milostné písně. Za tu dobu, co jsem ho znal, jsem jej nikdy neviděl tak opilého. Bylo to divné, zvlášť za daných okolností. Předtím jsme snědli několik tacos a zatímco já zůstal u sody, Christof vypil několik margarit. Z mojí abstinence se postupně stávala spíše póza. Cítil jsem přicházející nervozitu a řekl Christofovi, že by mi bylo lépe, kdybychom s sebou měli zbraně.

„Proč?"

„Protože on zbraň má, nebo ne?"

„Síla zbraní probouzí sílu zbraní," řekl.

„Cože?"

„Tuhle práci dělám už dlouho. Nikdy jsem pušku nepotřeboval."

„A co tedy uděláme, až na něj narazíme?"

„Zavoláme mým přátelům."

„Ti mají zbraně?"

„Ó ano. Spousty."

Někde za námi se míhaly turistické hotely ze Zlaté zóny. Zastavili jsme a vešli do baru, kde z jukeboxu vyřvával Freddy Fender. Prostor byl zalitý modrým světlem z neonové reklamy na tequilu, o které jsem nikdy neslyšel. Po chvíli jsme si všimli asi dvanácti žen, které seděly podél zdi. Kouřili cigarety, a když skončila Freddyho píseň, uslyšeli jsme i jejich hlasy.

Sedli jsme si s Christofem k prázdnému stolu uprostřed místnosti. Jedna z žen v džínách a vlajícím tričku zamířila k nám. V modrém světle jsem spatřil její tvář, mohla mít mezi 50 až 60. Něco se nám snažila španělsky vysvětlit.

„Sí, sí," odvětil jí Christof. Žena se vrátila k baru. Zeptal jsem se, o čem mluvili.

„Pravidla domu."

Prohlédl jsem si ženy znovu, jak sedí v minisukních na židlích a zírají na nás.

„Co jsou pravidla domu?"

„Můžeme si vybrat jakoukoliv z nich."

Starší žena před nás položila brandy a vodu s ledem. Za Christofem se objevila další žena. Svou španělštinou přeřvávala hudbu a dotýkala se jeho ramen. Nevšiml jsem si ale, že by si ji vybral. Chtěl prý zůstat na baru, a tak přišla, aby měl společnost.

Žena, kterou jsem si vybral, seděla blízko u mě. Cítil jsem z ní nikotin a rtěnku a něco mi španělsky šeptala do ucha. Položila mi ruku na stehno a usrkla z drinku, který si objednala. Christofova společnice mluvila více jemně a nenuceně. Smála se. Zůstával u stolu jen kvůli ní, nebo čekal, že se tu objeví ten zabiják? Nebo byl morálně proti tomu, co jsem se chystal udělat já? Nebo byl prostě jen moc opilej?

„Šukání, nebo kouření?" Žena mi stiskla stehno. Poprvé jsem si ji pořádně prohlédl. Mohla mít okolo 35 až 40."

„Šukání i kouření, sí?" říkám.

„Sí."

Zamířili jsme do motelového pokoje. Nepřineslo mi to žádnou novou zkušenost. Bylo to jako jakékoliv jiné milování. Proběhl moment sladkého osvobození, potom výbuch empatie, těla odnesla své duše na místo, kde byly pouze jejich ozvěny.

Řidič taxíku, kterým jsme se vraceli, jel ještě rychleji než ten přechozí. Mluvil o našem zabijákovi a o místech, kde se vyskytuje. Projížděli jsme opět mezi světly Zlaté zóny. Začínal jsem cítit strach. Myslel jsem na ženu, se kterou jsem právě byl, na zabijáka, po kterém jsme šli, na otázky, které jsme pokládali lidem, abychom o něm dostali jakoukoliv informaci. Christof byl ledabylý a opilý. Vnímal jsem situaci jako dluh, který budu muset splatit. A to brzo.

Brzy jsme se ocitli v ulicích historického centra. Řidič nás vysadil před naším hotelem. Prošli jsme salónkem a chodbou mířili k našemu pokoji. Něco ale nebylo v pořádku. Dveře byly široce otevřené a vrhaly čtverec světla do chodby.

Christof se zastavil a opřel o ruku. Teď byl čas na zbraně. Pomalu jsme vešli do pokoje. To málo věcí, co jsme si do Mexika přivezli, bylo rozházeno po podlaze. Trika, boty, kniha, kterou jsem četl. Matrace ležely mimo rámy. Christof okamžitě zamířil ke koupelně, otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

„Jsme tu sami."

Zíral jsem na peníze, které jsem nechal na nočním stolku vedle svého notebooku. „Nic nechybí."

Christofovi oči se temně leskly. Takový pohled jsem u něj ještě nezažil. Ukázal mi něco, co držel v ruce. Byly to policejní fotografie našeho zabijáka.

„Tohle leželo na záchodě."

Nemusel mi ani vysvětlovat, co to znamená. Varování je varování. Cítil jsem jak mi dřevění nohy, dveře pokoje byly stále dokořán. Co mu bránilo k tomu, aby vešel dovnitř a oba nás zastřelil? Zabouchl jsem je a pod porcelánovou kliku zastrčil židli. Christof začal sbírat naše věci.

„Někdo mu o nás řekl. Měli bychom ráno zmizet."

Přemýšlel jsem kdo. Samozřejmě, profesionální zabiják, který si určitě umí hlídat záda, musí mít své informátory. Cítil jsem se hloupě.

V noci jsem moc nespal. Christof vedle mě chrápal tak, až jsem cítil tequillu, kterou předtím vypil. Proč se nás ten zabiják prostě nezbavil? Jsme v Mexiku, mimo jakoukoliv ochranu a moc lidí, kteří nás poslali. Ležel jsem napůl nahý v šíleném vedru hotelového pokoje a čekal, až sem vstoupí se samopalem a neustále se sám sebe ptal, proč jsem sem vůbec jezdil. Věděl jsem, že ne pro peníze. Bylo to pro ten adrenalin a pocit, který vás udělá silnějším.

Později jsem usnul. Najednou mě Christof probouzí, je oblečený a je ráno. Ve spěchu jsme opustili hotel, vycházejíce do otevřeného prostranství, kde jsem se cítil jako snadný terč. Vzali jsme si taxíka a mířili pryč s pocitem, že nás o vlásek míjí katastrofa. Na letišti jsem vzhlížel k letadlům, a co nejdříve už chtěl být na palubě. Kolem míjely davy lidí, Američani, Mexičani, Evropané. Díval jsem se do jejich tváří, zdali nespatřím tu z policejních fotografií. Tvář, kterou jsem doufal, že už nikdy neuvidím. Tvář ani ne tolik rozdílnou o té mé.

Film Sicario - Nájemný vrah najdete nyní ve vašem oblíbeném kině.