Švédské feministky jsou znuděné vysvětlováním mužům, jak sedět v MHD

Švédský šovinista. Snímek Macho in Public.

Je obecně známo, že ve Švédsku jsou nejrovnější vztahy mezi pohlavím. Je to místo, kde politici získávají cenu Žena roku od feministek.  Mladí otcové zde chodí na rodičovské dovolené, zatímco jejich manželky vydělávají na živobytí, a kde jsou ve školce zakázány genderové narážky. Podle Světového ekonomického fóra je Švédsko nejrovnější zemí, co se týče generové otázky.

Teď si švédské ženy myslí, že severské země jsou feministickým rájem, zatímco se zde hromadí ve společnosti misogynie (nenávist k ženám). Důkazem je rozvalování se mužů na vícero sedačkách ve veřejné dopravě.

Aby bylo možné čelit této expresivní moci (takto ony nazývají rozvalování se na sedačkách), část feministek se vzbouřila a založila blog Macho i Kollektivtrafiken (Macho ve veřejné dopravě), kam zasvěcení čtenáři posílají fotografie mužů v uvolněných polohách. Cílem je rozšířit povědomí o „symbolickém a aktivním využívání nejen síly, ale i stereotypní vnímaní mužnosti“.

Opravdu se švédské ženy cítí ohroženy roztahujícími se muži v metru? Může tento problém opravdu pocházet od feministek? A líbí se feministkám, že žena je teď považována za slabou osobnost, která je traumatizována rozkročenými pasažéry, kterým se neodváží říct, aby se uskromnili? Zavádí to k myšlenkám, že ženy posílající fotografie rozkročených mužů touží po partnerovi a poukazují na to, že feministky dlouho bojovaly za to, aby ženy nebyly vnímány jako ta slabší část společnosti.

Zakladatelka blogu My Vingren (27 let) mě ujišťuje, že Macho i Kollektivtrafiken není žádný vtip a jejím skromným cílem je změnit svět.

Vice: Váš blog tvrdí, že muži, kteří se roztahují ve veřejné dopravě, „ukazují nevědomky svou mužskou sílu ve veřejném prostoru“. Mohou muži utlačovat ženy, aniž by to věděli?
My Vingren: Rozhodně. Myslím, že nejproblematičtějším faktorem vlastnění tak velké moci je, že mnoho lidí si není ani vědomo, jak hodně mohou utiskovat své okolí.

Jaké důvody vedou muže zabírat více prostoru v autobusech a vlacích než ženy?
Jsou to různé důvody. Od „Nechci, aby se mi lepily koule.“, k „Mám právo sedět pohodlně.“ až k „Je fyzicky nemožné sedět jinak, protože mám penis".

Co byste řekla na to, že tohle je v celoglobálním měřítku „zbytečné řešit“?
Můj názor je, že tohle chování je nedílnou součástí útlaku, který poté vede k znásilňování, menšímu platovému ohodnocení a k násilí ve vztazích.

Jak vaše iniciativa ovlivnila feministický boj za rovnost?
Začalo se mluvit o prostoru, kdo, jak a komu dává více prostoru. To podle mě patří z velké části  k feminismu.

Švédsko má v zahraničí pověst skoro feministického ráje a společnosti, kde jsou si všichni rovni. Je to pravda?
Ne, to není pravda. Pracovala jsem s oběťmi znásilnění, a tak jsem často viděla temné skuliny naší země. Samozřejmě, že jsme dosáhli mnoha úspěchů a ženy mají mnohem více práv, než tomu bylo před třiceti lety. Jsme však ještě hodně daleko od rovnoprávnosti.

Myslíte, že se ženy mohou postavit za svůj vlastní názor?
Ano. Jsem o tom přesvědčena. Ale měly by více spolupracovat za změnu zaběhnutých stereotypů.

Nemají snad ženy odvahu přijít k muži a poprosit ho, jestli by se neposunul?
Nemyslím si, že se s tím ženy a dívky umí vypořádat. Vyberou si radši druhou cestu. Tu, kde se s nikým nemusí přít.

Co by se stalo, kdyby žena požádala muže, aby se posunul? Už jste se o to vy nebo někdo jiný pokusil?
Těžko říct, jak by muži obecně reagovali. Aby nějaká změna nastala, lidé si musí uvědomit, že změna je nutná.

Taky to vypadá, že mnoho lidí si myslí, že tvůj blog je jenom vtip. Proč tomu tak je?
To opravdu netuším.

Změní tvůj blog společnost?
Samozřejmě. Chystáme se změnit svět.