Už jsem to říkal kdysi a řeknu to znovu: lidi od skejtu jsou ti nejkreativnější na planetě. Mark Gonzales, Ed Templeton, Christ Pastras, Jason Lee, Spike Jonze, Adam Wallacavage, Dave Carnie, Russ Pope, Jai Tanju, Brian Gaberman…To je jen namátkou pár chlápků, kterým má být svět vděčný, že ho dělají zajímavějším a krásnějším místem pro život. Je to instinkt, jímž se skejtři řídí při hledání spotů, nebo raději, míst, kde si mohou hrát se svou hračkou. Instinkt dovolující nahlížet urbanizovanou krajinu z jiné perspektivy. A tak v době, kdy je kdokoliv s telefonem „fotograf“, dává smysl, že skejtr s telefonem je lepší fotograf než většina z 328 milionů uživatelů mobilních zařízení v Americe.
Reklama
Gabe Angemi je skejtr z New Jersey. Taky má telefon. Je to hasič druhé generace v jednom z nejchudších a nejnebezpečnějších měst v Americe: Camdenu, New Jersey. Gabeovy fotky, jež postuje na Instagram, přinášejí nekompromisní pohled na život ve městě, které kdysi Walt Whitman nazýval domovem a psal o něm romance. Jeho snímky připomínají práci WeeGeeho, především v tom, že na místo požáru nebo zločinu přichází ještě před policií. Nedávno jsem ho odchytil, abych s ním tohle všechno probral. Jeho historky z Camdenu mě totálně odrovnaly.
VICE: V devadesátých letech jsi byl sponzorovaný skejtr. Jak ses dostal k fotografování?Gabe: Snažil jsem se o umění celý život, ještě dávno před tím, než jsem se seznámil se skateboardingerm. Pamatuju si, jak jsem kreslil komiksy na podlahu v kuchyni. Stejně jako u spousty skejtrů mojí generace, měli jsme skateboarding a umění propojený. Možná to je pro nás skoro to samý. Jsem samouk ve všem, co jsem kdy dělal. Skejtovat od 12 let, to tě naučí. Rád na všechno přijdu sám. Fotil jsem na analog už od patnácti. Ve čtyřiadvaceti jsem se stal hasičem. Hodně věcí jsem musel odsunout, abych se svýmu řemeslu naučil. Potom jsem se už k nim nikdy naplno nevrátil. Foťáky jsem měl ale pořád. Dříve jsem míval jeden při sobě neustále, ale už to ve službě nesmím nosit.
Mám pocit, že seš WeeGee dnešní doby, vždycky na místě dřív než kdokoliv jiný. Jak je to možné?
Reklama
Hodně fotek jsem udělal, když jsem žil v Camdenu. Městě o zhruba deset kilometrech čtverečních. Když posloucháš dobře, vždycky se dostaneš včas tam, kde se něco děje. To jsem u sebe míval foťák pořád, ještě když jsem neměl žadný rodinný povinnosti. Mohl jsem se kolem požární stanice flákat i ve dnech volna. Od chvíle, kdy jsme se ze města odstěhovali, mě zaměstnává rodina.
Proč primárně fotíš na iPhone? Jseš ortodoxní „Insta týpek“ a fotíš pro zábavu nebo s těma fotkama zamýšlíš víc?Kámo, iPhone je v první řadě neskutečně rychlej a jednoduchej. Jak to říct? Něco jako nejlepší foťák, kterej u sebe máš? Doma mám printy z iPhonu 20“ x 20“ a vypadají v pohodě.Mám ambice, ale ne nijak velký. Nikdy jsem nebyl dobrej v prodávání se ve světě umění. Uvidíme, chci z toho udělat knížku. Na mý první výstavě ve Filadelfii, 99 Days, jsem mluvil s pár lidma o dalších výstavách. Mám pár známejch, který můžu poprosit o pomoc. Brzo zkusím printy prodávat. Jestli něco prodám, výtěžek chci věnovat neziskovejm organizacím v Camdenu – Heart of Camden nebo Hopeworks.
Camden byl po léta nejchudším městem v Americe, ale za poslední rok se stal taky nejnebezpečnějším. Jak ho vidíš ty?Pro mě je Camden to, co vidím svýma očima, objektivem fotoaparátů – milí lidi z práce a zbytek města, kterej za tu pověst dost možná může. Je to komplexní problém, ne jenom jeden. Nemám odpovědi, ale spoustu otázek. Když nahlídneš pod povrch, skrývá se za tím dost politickejch hovadin. Na druhou stranu je v Camdenu taky hodně pozitiv, který jsou ale zastíněný stigmatem jednoho z nejnebezpečnějších míst v zemi. Pro mě je fotografování lidí v Camdemu vyprávění jejich příběhu a určitej způsob žádání o pomoc.
Reklama
Viděl jsi někdy mrtvolu?Už jsem to přestal počítat. Něco kolem 50 nebo 60? Ani nevim. Přicházejí po jednom nebo v kopách, při všemožným – požáry nebo nehody v továrnách. Celou svou kariéru pracuju pro Rescue Company, děláme městský požáry, dopravní nehody, zřícený budovy… všechno, co je mimo standardní práci hasičů. Jedno z nejkrušnějších rán začínalo trojitou vraždou, jestli si dobře vzpomínám. Útočník zkusil zapálit dům, kde předtím všechny tři lidi zastřelil. Pamatuju si, jak jsme vešli do domů a následovali policajty, kteří nám říkali, ať se snažíme udělat co nejmenší nepořádek, abychom nepoškodili důkazy. O pár kroků později jsme už byli v kuchyni, která byla pokrytá krví a na zemi ležely pytle s těly. Uhasili jsme oheň ještě dřív, než to celý vzplanulo. Je těžký se přenést přes to, když se dostaneš na místo a vidíš, že lidi v domě jsou naživu, ale ty to nestihneš. Těžší, než někteří z nás dokážou unést. Děti jsou nejhorší. V živý paměti mám nehodu, kdy byly tři děcka uvězněný v autě. Lidi nemají respekt k životu.
Camden nedávno stáhl policejní složky. Může se město, který bylo jednou známý jako „nepřemožitelné“, ještě vzpamatovat?Walt Whitman napsal: „Ve snu jsem viděl město nepřemožitelné…“ Kdoví, kámo. Rád bych viděl město prosperovat, to mě žene do práce, zkusit pomoct. To místo má neskutečnou energii a žije v něm hodně silnejch lidí. Co se stalo camdenský policii je nespravedlnost a výsměch zároveň, ale to je na delší povídání. Moje odpověď je, ano, může se vzpamatovat, ale potřebuje pomoct, potřebuje lidi a potřebuje pozitivní přístup. To stigma mu přilepil někdo, kdo tam nikdy nebyli. Oblast jižního Jersey je opravdu jedna z nejvíc nenávistivejch, pesimistickejch a povýšenejch míst. Bez ohledu na to, mám naději. Chci pomoct.
Reklama
Řekni mi pár nejhustějších historek, který jsi během práce v Camdenu zažil.Tenhle rok jsem viděl několik těžce popálenejch, rozřezanejch a bezhlavejch žen zapálenejch přímo v domě kapalinou do zapalovačů nebo chlápka, co propadl střechou místní reklamní agentury. Tyhle věci se stávají. Nehody tu budou pořád. Samozřejmě toho bylo mnohem víc, ale pamatuju si jenom ty nejšílenější. Začátek roku byl těžkej. Měli jsme šest úmrtí skoro po sobě a u čtyř jsem byl. Mike Mercado a já jsme vynesli muže z ohně ve druhým poschodí. Podle mě ho někdo zmlátil, ale nebyl jsem si tím jistej přes kouř a masku. Možná měl šanci přežít, ale bohužel to nezvládl. Zjevně se ten den pohádal se sousedy. Budova, v níž žil, byla prázdná. Řekl bych, že šlo o menší noční odplatu. Tohle je v Camdenu na denním pořádku. Oheň a policie. Musíš to všechno filtrovat, jestli chceš druhej den přijít do služby duševně zdravej. Nebo přijít domů, aniž by ses cítil jako zbabělec, kterej jenom přihlížel.
