Vyvrtal jsem si díru do hlavy, abych mohl být nadosmrti sjetej

"Tohle je příběh o tom, jak jsem došel k rozhodnutí vyvrtat si do hlavy díru, abych se nadosmrti cejtil jako sjetej."

Nikde jinde by tato úvodní věta v memoárech nepůsobila přesvědčivěji než právě v knize Joa Mellena z roku 1970, Bore Hole. Kniha vypráví příběh o tom, jak Joe opustil svůj nudný život v roce 1963, aby se stal bítníkem; jak bral LSD ve Španělsku v psychedelických šedesátkách, než přišel na to, jak své vědomí navěky změnit autotrepanací, vyhloubením díry do vlastní lebky.

Zatímco tohle způsobilo, že z Bore Hole se stala téměř kultická kniha, Mellen, který se vyznačuje čtivým a lehkým stylem, v ní dokázal zachytit i ducha převratných šedesátých let. To by i vysvětlovalo, proč těch 500 kopií knihy, který publikoval na vlastní náklady, byly četně vyhledávaným artefaktem uplynulého věku. Bore Hole se dostalo luxusní reedice od Strange Attractor; byla taky prodloužena, Mellenův příběh aktualizuje a obhajuje čin trepanace v 21. století. Kniha je také přesvědčivou snahou zodpovědět základní otázku lidský povahy: Proč se tak rádi cítíme jakoby pod vlivem, lehce, jak zhulený?

Joe Mellen je zachovalý 76letý muž a, pokud vás to zajímá, vypadá bystřeji a inteligentněji než většina lidí, který denně potkávám, nehledě na věk nebo jejich náklonnost k LSD. Záměrně po ní nepátrám, ale všimnu si široký, asi jako špička prstu velký prohlubně u temene hlavy po tom, co spolu mluvíme asi hodinu. Později se Joe zmiňuje o tom, že je to pozůstatek částečně úspěšné snahy vyhloubit si díru do lebky svépomocí. Výsledek jeho úspěšné trepanace elektrickou vrtačkou v roce 1970, jen pár týdnů předtím, než napsal svou knihu, se nachází na vrchu čela na místě "třetího oka". Přesto je nepatrný, musí ho stisknout prstem, abych si jej všimnul.

Rozdíl mezi autobiografií a memoáry spočívá v tom, že první je příběh života, kdežto druhé se zabývá specifickým aspektem autorovy minulosti. Paměti jsou popisem cesty. A ta Joeova nezačala s první zkušeností s LSD, ale tehdy, když se rozhodl uniknout z jednotvárného života, který pro něj plánovali rodiče. Joe má čirý, tradiční britský přízvuk, což vzhledem k tomu, kde vyrůstal a kde se vzdělával (byl v Etonu a Oxfordu), příliš nepřekvapuje. Měl jistou budoucnost v makléřské firmě svého otce, dokonale nalinkovanou. Vlastně měl jen několik týdnů po státnicích, když se na všecko vykašlal (Ovlivněn nepochybně i knihami od Aldouse Huxleyho a Ouspenského In Search of the Miraculous.).

Jakmile vypadl ze školy a začal hulit, mozaika jeho příběhu se začínala skládat dohromady.

VICE: Byl jste součástí beat generation?

Joe Mellen: Jo, před tím, než jsem byl na LSD. Ale pak se v šedesátkách začalo mluvit o LSD. V roce 1964 jsem pobýval v Torremolinos ve Španělsku. Byla tam banda lidí, co hulili trávu a poslouchali jazz. Potkal jsem chlapíka jménem Allan Cisco, kterej si navykl na meskalin s Timothym Learym v Acapulcu. Allan mi vyprávěl, jak se jednou sjel na pláži a dal si ve vodě zápas s chobotnicí. Ještě mu zbývaly dva tripy, a byly to megadávky, měla 850 mg každá. Tak jsem si jednu vzal a vydal jsem se na neuvěřitelnej trip. Bylo to úžasný, nebe na zemí.

Můžete nám říct o tom, jak jste se potkal s Bartem Hugesem, chlapem, kterej vás přivedl k LSD a trepanaci?

Byl jsem v 65. na Ibize a všichni tam mluvili o LSD, ale jeli na něm jen někteří. Zaslechl jsem dva týpky, který si povídali o "budoucnosti LSD". Ukázalo se, že jeden z nich byl Bart. Slyšel jsem o tomhle chlápkovi, kterej si vyvrtal díru do vlastní hlavy, a pomyslel jsem si, hej, tak to musí bejt fakt šílenec! Byl tenkrát jen na cestě do Amsterdamu, kde vyrobil nějakej LSD. S kámošem odstartovali syntetizování meskalinu a pak přesedlali na LSD… A bylo to perfektní LSD.

Bart se mě zeptal, jestli nechci nějakej zkusit, a když jsem se stavil u něj v bytě, měl ještě velkej hnědej papírovej sáček s kostkama cukru, a ještě jinej, s citronama. Řek mi, abych si namočil ten cukr do šťávy z těch citronů a dal si to všecko naráz. Byl to skvělej trip.

A mělo to ten záběr? Oproštění se od času, halucinace…

No, v tom spočívá právě to kouzlo. Když si nevemeš cukr, určitě se ti dostaví halucinace, a můžeš to nechat zajít, jak daleko chceš, a pak si vzít cukr a přivést to zpátky. Vtipný bylo, že jsem si myslel, že mám halucinace, když jsem se vrátil domů. Vypadalo to, že prasklo potrubí a že mám vytopenej byt, přesto jsem si myslel, že jsem ještě furt na tripu. Jasně že když jsem se ráno vzbudil, v ložnici bylo po kolena vody, fakt, takže jsem předtím žádný halucinace neměl.

Další den jsem zas zašel za Bartem, dal mi na stroji napsaný otevřený dopis profesoru psychiatrie v Amsterdamu. Než Bart začal brát LSD a veřejně o tom mluvit, ten profesor ho požádal, aby se stal jeho asistentem. V otevřeném dopise Bart mluví o účincích LSD na vědomí. Profesor tvrdil, že LSD je vazokonstriktor; dělal výzkum, jak může LSD zmírnit krvácení při porodu, jak pomáhá při léčbě s dýchacími a oběhovými problémy, ale už nespojil myšlenku LSD s "rozšířením" vědomí. Ten vědec nebyl génius. Byl to dobrej chemik. Bart byl génius. Například si pamatoval vždycky dost z toho, co se naučil.

A jakou roli hrají v tý jízdě kostky cukru?

Vědomí je produkt metabolismu mozku, což je oxidace glukózy. Glukóza je jediným zdrojem energie pro mozek. Mozek pracuje díky spalování glukózy. Takže jak oxidace glukózy postupuje, vědomí nabývá více buněk. Takže se ti najednou úplně rozšíří.

Ve své knížce, Bore Hole, jsem zhmotnil velkou myšlenku – lidstvo má problém. Problém spočívá v "uvěznění lebkou", k čemuž dochází s dospěním (s věkem mezi 18 a 21 lety). Předtím je lebka členěná, nesrostlá, pružná. Představte si mozek jako pudink: může se rozrůstat a pulzovat, ale jakmile ho lebka nadobro uvězní, už dál růst nemůže. Pulzace je potlačena a krev mozkem proudí zcela bez pulzace. A to je důvod, proč se všichni cejtíme tak dobře, když jsme pod vlivem drog nebo zhulení. Chceme se dostat do toho mladistvýho stavu, kdy jsme byli spontánnější a kreativnější a plní života. To je to, co nám chybí. Ztracený ráj.

Tak to nás dovádí k trepanaci. Má dlouhou historii, že?

Jo. Je to nejstarší operace na světě a dělala se na každém kontinentu. Našly se děravé lebky v hrobkách Inků v Peru: 14 lebek v řadě s otvory po trepanaci. Byla asi součástí náboženství. Asi nejpádnější důvod ale spočíval v pomoci lidem, kteří trpěli zraněním a bolestmi hlavy. V bitvě mohla válečníka do hlavy zasáhnout sekyra, no a porušení lebky mohlo tlačit na mozek. Takže bylo potřeba tu část kosti odstranit. Trepanace se dodnes praktikuje v Keni. Kmeny Gusii a Kuria to dělají velice primitivně. Je to strašně jednoduchá procedura. Zvládne ji i sestra, není nutný, aby ji prováděl chirurg.

Nejsem žádná citlivka, ale některý části knihy se nedaj prostě číst s lehkou hlavou. Chápete ten odpor nebo rozpaky, který tohle téma může v některých čtenářích vyvolat?

Jistě že chápu. Když jsem o tom poprvý slyšel, pomyslel jsem si taky, jak je to směšný! A pomyšlení, že by se o trepanaci někdo pokoušel, bylo absurdní. Ale názory se mění, ne?

Povězte nám o svém prvním pokusu trepanovat si lebku.

Žil jsem v Londýně, bylo to roku 1967. Tenkrát jsem byl totálně švorc, elektrická vrtačka tak vůbec nepřicházela v úvahu, tak jsem si koupil ruční trepan v obchodě s lékařským příslušenstvím. Trepan vypadá trochu jako vývrtka s ozubeným, ostrým kolečkem na konci. Uprostřed to mělo hrot, kterým se vyvíjí tlak na lebeční kost, a otáčí se s ním, dokud se nevyvrtá do hlavy otvor. Postupně se svrchu zužuje, a vytáhne okrouhlý kousek lebky ven, jakmile se dostaneš skrz a zatáhneš. Bylo to složitý. Bylo to jako otvírat vinnou lahev utěsněnou korkovou zátkou zevnitř. Trepan byl tupý a lebku jsem nemohl správně uchopit. Byl jsem na LSD. Myslel jsem, že jedině s ním to zvládnu, ale nevyšlo to…

Musím říct, že o tomhle se v knize nečte úplně v klidu… Ani o faktu, že jste to potom zkusil ještě dvakrát. Trepanace není pro každýho, co?

Myslím si, že by měla být. Je jasný, že člověk potřebuje ve svým mozku víc krve. A trepanovat bys měl nejen kvůli tomu, aby ses cítil jak na tripu; spíš aby tě to vrátilo do toho mladistvýho, živýho rozpoložení. Abys nabyl zas tu chuť k životu, kterou ztrácíme, jakmile dospějeme. Dalo by se to vyřešit injekcí hned po narození. Daly by se injekcí vpravit buňky do okolí fontanely, takže by lebka nikdy nesrostla. Jak jednoduché.

Kdy jste se o to pokusil podruhé?

Asi o rok později. A udělal jsem to tím trepanem, úplně stejně. Něco jsem z lebky vyndal, ale nebyl jsem si jistej, jestli jsem se dostal skrz. Zpočátku jsem si myslel, že jsem skrz prošel, protože jsem zaslechl takovej podivnej zvuk, když jsem vytahoval trepan z hlavy, znělo to jako bublání. Asi se mi kousek proniknout podařilo, ale myslím, že ne dostatečně.

A konečně, povíte nám o svým třetím, posledním, úspěšným pokusu trepanovat si lebku?

Ano. To bylo v sedmdesátém. Lokálně jsem si umrtvil kůži, svaly a membránu okolo lebky. Neskončil jsem, dokud to místo na hlavě nevypadalo dočista jako holubí vejce. Prořízl jsem ho skalpelem. Anestetikum obsahovalo mnoho adrenalinu, což je vazokonstriktor, takže minimalizuje krvácení. Tenkrát jsem u toho byl úplně střízlivej. S tím trepanem jsem vyndal něco svaloviny, nakonec jsem použil elektrickou vrtačku o průměru 6 mm, a to už bylo teda poctivý. Naneštěstí se rozbil kabel od vrtačky, musel jsem přestat, ovázat si hlavu ručníkem a zanést vrtačku k panu Lea, k muži, co bydlel v suterénu. Byl skvělej, dokázal spravit všecko. Neptal se mě, jak se to stalo a co jsem dělal. Takže mi vrtačku spravil a já jsem se moh vrátit k práci. Když se vám lebku podaří provrtat skrz, dobře to poznáte. Vyvalí se ven spousta krve a na chviličku přestanete cítit odpor. Všecko jsem si obvázal. Než se kůže kolem otvoru zahojila, trvalo to asi dva nebo tři dny. Nepotřeboval jsem žádný analgetika a neobjevily se ani žádný komplikace; všecko jsem pečlivě steriloval. Největším rizikem je infekce. Dokonce mě ani nebolela hlava. Nakonec ta akce trvala asi půl hodiny včetně dezinfikování.

Byl to skvělej pocit, konečně jsem to udělal, tak po hodině jsem se začal cítit tak lehce, jako by ze mě někdo zvednul závaží. Ten pocit rostl a rostl a skončilo to nad moje očekávání. Udělal jsem to večer a do postele jsem šel v 11, cejtil jsem se moc dobře, cejtil jsem to i po tom, co jsem pak ráno vstal. A pak mi došlo, že je to ono. Dokázal jsem to.

Mám kámoše, kterej by si to chtěl nechat provést. Co by pro to měl udělat?

No to bych taky rád věděl. Slyšel jsem, že v Mexiku to dělá nějakej chlap za 2000 babek, můžeš si to taky nechat udělat v Ekvádoru a Egyptě. Tam ti to doktoři udělaj za úplatu. A to tu mluvíme o pěkným ranci. Bart si vždycky přál, aby byl k dispozici automat, taková budka, do který přijdeš a hodíš do ní drobný.

A když se někdo rozhodne udělat si to sám, co byste mu poradil?

Nedoporučuju dělat si to sám. Fakt ne. Mě učil Bart, nehodlám lidem radit, aby to zkoušeli svépomocí. Opravdu si myslím, že se tu musí ve společnosti na sociální a lékařské úrovni něco změnit. Přeju si, aby někdo udělal výzkum drog, který ti zlehčí bytí, a o jejich vlastnostech jakožto vazokonstriktorech.

V čem je cejtit se jak pod vlivem drog dobrý?

Ego řídí příliv krve do mozku, kde je potřeba. Stáhne arterie v některých místech, aby podpořilo tok krve zase jinde. Část mozku, která všemu vévodí, je pro jazykový systém. Jsme závislí na řeči, která mozkové aktivitě dominuje. Centra řeči, který se zabývaj mluvením, psaním, čtením a posloucháním, se během evoluce vyvinuly jako poslední a jsou v mozkové kůře, daleko od srdce. Aby se zajistil nepřetržitý tok krve do center řeči, ego potlačuje jiné funkce v mozku.

Lidi jsou posedlí pojmy, který popisují jejich identitu, a možná že tyhle slovní řetězce klasifikují lidi na křesťany, muslimy, židy nebo nevímkoho. Takže tvý slovní řetězce jsou pro tebe důležitý. A můžeš odporovat, nebo dokonce útočit na ostatní, kteří mají odlišný názory, přestože je tu tolik místa na různé názory. Je proto tak krásný cítit se jakoby pod vlivem. Když se třeba zhulíš, ztranscenduješ ego, povýšíš se nad něj. Když jsi jako by pod vlivem, je ti dán objektivní pohled, opak subjektivity. A v tom spočívá kouzlo a hodnota toho se cítit jak pod vlivem drog s dírou v hlavě. Všichni bychom se měli zhulit nebo sjet, a myslím si, že Vladimir Putin by měl zkusit LSD.