Znáte tu slavnou fotografii Nicka Uta Dívka z Trang Bangu? Zobrazuje nahé vietnamské děti, které prchají před hořícím napalmem s americkými vojáky v zádech. Přestože se později fotografie stala slavným symbolem hrůz a neštěstí války ve Vietnamu obecně, na první pohled o americké armádě nevypovídá nic hezkého. Proto tahle fotka v Americe v době vietnamské války fungovala účinně jako antipropaganda, i když jde zrovna v tomto případě o situaci, kdy američtí vojáci stáli za vesnicí Trang Bang proti příslušníkům severovietnamských jednotek a napalmová bomba byla svržena letectvem Jižního Vietnamu.

Všímáte si, že takový princip může fungovat i opačně? Že naopak nevinný prostředek se může stát nástrojem politické ideologie? Propagandou?

Dokazuje nám to každoročně vánoční uvedení „české klasické pohádky" v televizi, o které se konkurence přímo přetahuje. Nevím, kdo na to přišel, že zrovna tahle „česká klasika" má svou atmosférou doplňovat Vánoce. Ale dost to připomíná tradici vánočních svátků po roce 1948, kdy režim usiloval o „ideologické svátky". Např. roku 1951 vychází od Ondřeje Sekory, autora Ferdy Mravence, knížka pro nejmenší s názvem Štědrý večer, která se snaží svátky ladit údernicky. Dodnes se v anotacích na webu některých prodejen knih o téhle knížce dovídáme, že je to vyprávění s obrázky o tom, jak tři děti Michálkovic poprvé samy kupovaly a strojily vánoční stromeček a nadělovaly dárky sobě i rodičům. Rozumní rodiče zbavili děti zvláště kouzla vánoc, ale radost všech obdarovaných byla pro dárce krásnějším zážitkem než překvapení z jakékoliv nebeské nadílky: ostatně, děti už dávno věděly, že nic nám nespadne do klína bez práce.

Většina těchto pohádek byla natočena buď v budovatelské atmosféře padesátých let, nebo za normalizace, a jako prostředek působení jsou dokonale účinné. Divák akceptuje především příběh a nevšímá si vedlejšího efektu ideového vlivu. Příběh samotný a jednoduchost postav je krásnou příležitostí, jak lze dosáhnout kýženého cíle rafinovaně podprahově formovat pohled člověka na svět už od útlého věku vlastní ideologií. Takže to, že si děti i někteří dospělí „ideologického podtextu" v pohádkách zdánlivě nevšímají, může být jen jeden z faktorů, na kterém propaganda v pohádkách stavěla.

Na Štědrý den roku 1952 jste v Rudém právu mohli číst titulky o plnění pětiletky nebo o významu komunistické strany. V podobném duchu se nese adaptace pohádky Boženy Němcové od Bořivoje Zemana z roku 1952 jménem Pyšná princezna, která si nezadá co do komunistické propagandy se Ženou za pultem. Jen s tím jemným rozdílem, že kde Aničce Holubové v sedmdesátkách pečení holubi přímo do huby lítají, tam se Krasomila v padesátkách ze svých šlechtických manýr nejdřív ku dobrému chování a lásce k lidu a práci měla vychovat. Která princezna by odolala muži, vynikajícímu vlastnostmi hodnými skvělého komunistického vůdce, krále Miroslava, v jehož zemi se mají všichni dobře? Ale pozor, ne jen tak pro nic za nic; kdo nebude pracovat a pískat si při tom, toho zmlátíme (jako ševce).

Tento příběh v režii Martina Friče inspirovaný veršovaným textem a o sedm let mladší než Pyšná princezna hledá v rámci ideologie hlouběji v českých dějinách, jejichž způsob výkladu šel komunistické ideologii na ruku. V tomto ohledu je nejzajímavější postava krále Kazisvěta, který představuje cizácký element (němectví; svým extravagantním, zářivým účesem Zikmunda, lišku ryšavou; křižáka; katolíka). Na Radovanově dvoře se Kazisvětovi dostává akorát výsměchu a nezaslouží si nic než kolektivní soud po husitsku:

Fakt, že s uvedením této pohádky na 17. listopadu si na Primě nelámali hlavu ani letos, už mluví sám za sebe. Proč si tradičně netradičně nepřipomenout zásah na Národní třídě? Nemluvě o tom, že ji nevynechají ani na Vánoce, aby učebnicově ilustrovali třídní boj (zneužitý chuďas versus buržoazní záporák).

V atmosféře, kdy se slovo Bůh vyřazovalo i z reklamy na zápalky přetvořením popěvku ze Sabinova libreta (Proč bychom se netěšili, když pracujem pro sebe!), vzniká adaptace Drdovy pohádky Dařbuján a Pandrhola, kde se z provozu podaří vyřadit i smrt.

Chudý havíř odmítá přízeň Boha i Ďábla. Kuba Dařbuján si se Smrťákem po boku vynutí na nemocném „buržoustovi" pohádkovou hojnost. Na stromech rostou jitrničky a v potocích teče pivo.

A dojde v Drdovi i na podrobení vrchnosti: „[…] musíte pro mne do chalupy přijet s osmispřežím pivovarských volů. Pandrholka na to kývla, to že je to nejmenší, ale Kuba na to: Ale každý ten vůl ať má mysliveckou uniformu a klobouk s brčkem jako to nosíval pan sládek Pandrhola, když objížděl pivovarské hospody, jinak nepojedu."

Big Brother Krakonoš, jeho sojka normalizační donašečka, Anče údernice a zotročování proletariátu. Skutečnost, že by snad někdo mohl pochybit a počal by chovat k postavě Trautenberka nějaké sympatie, nesmíme riskovat. Třeba tím, že ho uděláme tlustým, protivným, neschopným a líným, ale hlavně pánem. Před zaslouženým krutým osaměním ho ani majetek nezachrání.