Svoje první peníze jsem si vydělal při odchytu zajíců. V šesté třídě jsem se stejně jako ostatní spolužáci nechal naverbovat polabskými myslivci. S klacky a řehtačkami v rukou jsme jim nadháněli vyplašené zajíce. Myslivci je pak odchytávali do sítí a následně schovávali do dřevěných bedýnek. Ušáky od mysliveckých sdružení vykupoval monopolní Interlov Praha, který je zpeněžil ve Francii a Itálii. Za osm hodin strávených s členy mysliveckého sdružení jsem inkasoval 50 Kčs.

Vždycky jsem tak trochu chtěl být myslivec - lovec. Tušil jsem totiž, že okolo myslivců obchází tajemství. V pohádkách se v jejich podobě často zjevoval ďábel a příběh o černém myslivci je přeci nejzajímavější pasáží Babičky Boženy Němcové. Tajemný černý myslivec s uhrančivýma očima a mohutným černým obočím zde svedl nebohou Viktorku, dceru sedláka ze Žernova, kterou neuchránil ani kovářčin škapulíř. Kapitolou samou o sobě jsou i slovinští Laibach v roli „alpských myslivců", kteří své tajemství – nácci nebo nenácci – vlečou s sebou již několik desetiletí.

Vyrůstal jsem na vesnici. V osmi letech jsem uměl sekyrkou stít hlavu holubovi, v devíti jsem dokázal pořádnou ranou za uši zlomit vaz králíkovi. Rozhodně jsem nebyl k smrti zvířat nějak přehnaně útlocitný. Nepřišlo mi tudíž ani divné podříznout ve třetí třídě slepici školníkovi. Tedy podříznout, já to celé vymyslel a slípku jsem pouze nadháněl. (Na tom jsem později postavil svou obhajobu.) Podélný řez kuchyňským nožem vedl kamarád Roman. Bylo to tenkrát obrovské nedopatření. Těšili jsme se s Romanem na večerní opékání vuřtů, ale řeznictví bylo ten den jako na potvoru zavřené. Můj otec tenkrát neuváženě prohodil, že bychom museli přinést slepici, aby bylo co na oheň. S Romanem jsme se nalíčili po vzoru náčelníka Apačů, vybavili se kuchyňskými noži na porcování masa a vypravili se k obecní škole, kde občas nějaká slípka pobíhala.

Tehdy jsme byli velmi brzy odhaleni, prásknul nás spolužák Petr, který mě zahlédl u kostela, jak cpu ukázkově podřízlé slepici krk do výpletu svého kola Sobi 20. Potřebovali jsme alibi, muselo to vypadat jako nešťastná náhoda, slípka nám přeci omylem vběhla do cesty. Celý případ měl ještě dohru. Školnice na mě navíc svedla, že jsem jí otrávil kohouta. Nebyla to vůbec pravda, bodné a sečné zbraně si moje svědomí obhájilo, s jedem jsem ale nikdy nepracoval.

Dost se to ve mně mlelo. Na jedné straně jsem obdivoval myslivce, na straně druhé mě silně přitahovalo pytláctví, jež skýtalo mnohá dobrodružství. Mým pytláckým Meisterstückem mě provázel taktéž věrný kamarád Roman. Naučil mě lovit ondatry do sudu. Sudy jsme zakopali poblíž nedalekého potoka. Vršek sudu musel být vidět zhruba deset centimetrů nad zemí, aby do něj ondatry dokázaly vlézt. Do sudu jsme nalili vodu (asi do jedné třetiny jeho objemu) a do ní jsme pak naházeli laskominy pro ondatry – brambory, mrkev, kapustu… Jak lov dále probíhal, si raději představte sami. Úmysl jsem měl dobrý, chtěl jsem nachytat ondatry, aby si z jejich kožešin nechali moji rodiče ušit límec a čepici. Když ale rodiče u vánočního stromečku otevřeli krabici, v níž se nacházelo osm ondatřích kožek, místnost zvláštně ztichla. To nevěstilo nic dobrého.

Stojím v babiččině kuchyni a řezník Brzák právě plní svojí dlaní střívka, aby byly i jitrničky. Právě prožívám své vegetariánské, militantní období a kážu ostatním v místnosti o neetičnosti zabíjení zvířat. V jedné chvíli se otočí řezník k mému strýci a dostatečně nahlas, abych to slyšel, pronese: „To je ale debil."

Posedy jsem v okolí naší polabské vesnice začal registrovat ve velmi raném věku. Když jsme s kamarády stavěli bunkry, vkomponovávali jsme posedy do svého obranného plánu. Sloužily nám jako strážní věže. Dodnes si pamatuji na den, kdy jsem seděl na posedu s kamarádem Františkem. Dalekohledem jsme pozorovali okolí a já se snažil Františka vyprovokovat, aby podpálil nedaleko stojící stoh slámy. František byl vždycky frajer, do půl hodiny byl stoh v plamenech i bez Stevena Seagala. Z tohoto partyzánského kousku se vyklubal docela velký průšvih. František byl nejen chlapcem činu, benefitem se ukázalo, že nesnášel bonzáctví. Takže jsem zůstal v pozadí a všechnu „slávu" si užil František. Komu by se navíc věřilo? Premiantovi třídy nebo Františkovi, který každý rok dělal reparát alespoň z jednoho předmětu? Před několika málo lety jsme měli třídní sraz spolužáků ze základní školy. Františkovi jsem se doposud neomluvil. Myslím si, že jsem pro něj udělal dobrou věc, a to ze dvou důvodů. 1. Ukázal jsem mu, jak hnusnou věcí je manipulace. 2. František má velmi slušnou historku, se kterou může skórovat na třídních srazech před ostatními spolužáky. Ti s oblibou vyprávějí vtipné historky z vojny, František ale kvůli vrozené srdeční vadě dostal modrou knížku.

Popularizaci posedů se věnuje umělecká skupina Posedlí, která svou práci představila i v rámci Designbloku. Ve svém jinak vtipném, vzdělávacím filmu Posedy/Typologie se však dopouští zásadní chyby, když tvrdí – „…ti z Vás, kteří si posedů všímali pečlivěji, jistě zaregistrovali, že není možné najít dva stejné." Stejně jako Posedlí jsem myslivce, spolu se zahrádkáři, chataři a chalupáři, bral jako kreativce, kteří mnohdy definují ráz krajiny v Čechách a na Moravě. Chyba lávky, jen v České republice jsem našel více než deset firem, které se výrobou posedů a kazatelen zabývají. Když jsem takovou společnost začátkem jara na severním Plzeňsku objevil, ztratil jsem o nimrodství mnohé iluze.

Vzdělávací film Posedy/Typologie (umělecká skupina Posedlí)

---

Mobilní posed

---

Absolutní ztráta myslivecké důstojnosti na šplhacím posedu. Myslivci při lezení vykonávají tytéž pohyby, jaké se mají dělat novorozencům, aby neměli větry.

Přiznávám, byl to pro mě doslova kulturní šok. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že si myslivci své posedy a kazatelny povětšinou nestaví svépomocí. Lenost myslivců mě ale pobídla k nové zábavě. Na cestě českou krajinou nyní poznávám sériové typy posedů a kazatelen. Je to Hubert? Diana? Lovec? OSB? Broddy? Čoud? Kefalín? Kokrhel? Helmut? Čenda? Kinder? Jednomužka? Nimrod I? Nimrod II? Prolov I? Prolov II? Prolov III? Impéria? Mářa – de luxe?