Co mě Grand Theft Auto naučilo o muzice?

Lidi často vůbec nevnímají, jak skvělým prostředkem jsou počítačové hry při objevování nové hudby. Když si dnes vzpomenu na středoškolská léta a na doby, kdy jsem poslouchal Blink 182, dochází mi, že song „Feeling This" jsem poprvé slyšel v Madden NFL 2004, kde se ještě jmenoval „Action". Zajistil tehdy kapele slávu přinejmenším na následující rok. „Papparazzi" od Xzibit jsem sice nechytil hned, když poprvé udeřil v hitparádách, ale stal jsem se jím doslova posedlý o pět let později díky hře Tony Hawk's Pro Skater 2. Hip hopové klasiky „King of Rock" od Run DMC nebo „Moment of Truth" od Gang Starr jsem neznal, dokud jsem je slyšel v Thrasher: Skate and Destroy, respektive v Dave Mirra Freestyle BMX 2. A díky žádné jiné sérii jsem neobjevil tolik nové hudby, jako díky Grand Theft Auto. Proto mi v době vydání GTA V přijde na místě si celé tohle téma shrnout.

Příběh začíná v roce 2001 s Grand Theft Auto III. To, že jste si přímo ve hře mohli naladit různé radiové stanice, byl nový a zcela revoluční koncept. Flashback 95.6 celou dobu vyhrávalo osmdesátkový pop a veškerý svůj materiál bralo od Giorgio Morodera, konkrétně z jeho soundtracku ke Zjizvené tváři. I tak se mi ale písničky „Rush Rush" od Debbie Harry, „Push It to the Limit" od Paula Engemanna nebo „She's on Fire" od Amy Holland zapsali do paměti o dost dřív, než jsem se dostal ke Zjizvené tváři nebo než jsem slyšel tracky od Cam'rona, Ricka Rosse a Lil Wayna, které je samplují.

Absolutní vrchol ale mělo GTA III ve stanici Game FM. Celou dobu na ní hrál undergroundový rap od Black Rob, Royce da 5'9", Seana Price, Nature, Pretty Ugly nebo od JoJo Pellegrino a když jste si jejich tracky osolili naplno během akční mise, úplně se měnil způsob napojení na hudbu během interaktivního hraní. Nezažili jste nic, dokud jste nenabírali chodce na virtuální kapotu a do toho Agallah řval: „And we gon give this all that we got, keep rising to the top" (český překlad by bylo asi něco jako: „Ničeho se nevzdáme, až na vrchol se vyšplháme.") Mezi těmihle skladbami a animovaným násilím, pro které mám jedině slova uznání, se mi vytvořilo úplně nové nervové spojení.

Následujícího roku se rozjela nostalgie po osmdesátých letech a v roce 2002 naplno začala dekáda osvojování si minulosti. Retro dresy a svetry tomu jenom nasvědčovaly. Filmy jako Zákon gangu proměňovaly tehdejší generaci v celé kulturní hnutí. Jednou jsem třeba vůbec nešel do školy jenom proto, abych si doma mohl dát maraton seriálu I Love the '80s. Pochytil jsem z něj strašně moc věcí o tehdejší popkultuře a celou dobu jsem měl deprese, že jsem v osmdesátkách strávil jenom 13 měsíců.

Vyléčilo mě z toho až Grand Theft Auto: Vice City. Díky němu jsem byl snad nejblíž, co to šlo, k aktivnímu a plnohodnotnému prožívání kultury téhle dekády. Mohl jsem se jako Tommy Vercetti navlíknout do pastelového obleku inspirovaného seriálem Miami Vice. Mohl jsem se s ním prohánět v těch nejlepších osmdesátkových fárech kolem prosluněných pláží. Ale ze všeho nejdůležitější tam byla zase muzika. Aby radiové stanice dokonale navodily ducha doby, hrály takřka výhradně věci z osmdesátých let. Emotion 98.3 pokrývalo soft rock, Fever 105 mělo R&B, Flash FM zase pop, V-Rock představovalo formát metalového radia, Wave 103 zastupovalo new wave a Wildstyle Pirate Radio celou dobu vyhrávalo old school hip hop.

Ve Vice City bylo na 100 skladeb, z nichž většinu bych jinak v pubertě nikdy neposlouchal, možná tak coby podkres při jízdě výtahem, případně někde v sámošce nebo v čekárně u doktora. Byl jsem tehdy teprve dítě a můj hudební vkus se vyvíjel. Už samotné objevování toho, že existuje taky něco jiného než to, co hrají na MTV a v rádiu, mě fascinovalo. Díky soundtracku k Vice City jsem se dozvěděl asi tolik, co díky výročnímu 150. číslu magazínu The Source se seznamem nejlepších MC's dekády.

Slyšel jsem ve Vice City „Video Killed The Radio Star" od The Buggles mnohem dřív, než jsem se dostal k filmu Na plný pecky. Díky Vice City dodneška znám od Spandau Ballet i skladbu „Gold", nejen nejprofláklejší „True". Narážky na účes kapely A Flock of Seagulls v Pulp Fiction jsem nepobíral, dokud jsem neslyšel jejich „I Ran (So Far Away)" v reklamě na hru a nezačal jsem si o skladbě něco zjišťovat. Když dnes v rádiu slyším „Obsession" od Animotion, zpívám si s nimi refrén. Celkově se rád tvářím jako nějaký fakt vzdělaný člověk, co toho ví hodně od osmdesátkový pop music. Ve skutečnosti jsem jenom propařil spoustu dní u Vice City, když jsem byl ještě teenager.

Grand Theft Auto: San Andreas vyšlo o další dva roky později a tou dobou jsem měl už víc zdrojů pro vyhledávání nové hudby. Wikipedia byla podstatně populárnější. Často jsem si taky googloval texty k písničkám, kterým jsem moc nerozuměl. I tak mi San Andreas představilo spoustu nového. Hrálo v něm ještě víc songů, a ačkoliv o spoustě z nich nemůžu říct, že jsem je tam slyšel poprvé, celkově mě to osvítilo. Stanice klasického rocku K-DST mě naučila poslouchat „Young Turks" od Roda Stewarta a dodnes si myslím, že je to nejlepší love song všech dob. V době vydání hry už jsem za sebou měl několik let objevování těch nejklasičtějších hip hopových desek, i tak mi ale San Andreas představilo takový fláky jako „Hood Took Me Under" od gangsta raperů Compton's Most Wanted. Právě na takovýhle malý prozření si dneska většinou vzpomenu, když i na mě přijde nostalgie.

O další čtyři roky později vyšlo Grand Theft Auto IV. Počet skladeb ve hře se ještě zdvojnásobil, ale v porovnání s předchozími díly už mi jeho soundtrack zpětně připadá jen jako vzpomínka. Možná byl příliš poplatný době, možná za to mohl fakt, že myšlenka na radiové stanice uvnitř hry už nebyla ničím nová, když ji přineslo o sedm let starší Grand Theft Auto III. Ať už za to mohlo cokoliv, dopad byl podstatně menší. Jasně, slyšet „Flashing Lights" od Kanye Westa nebo „Get Innocuous" od LCD Soundsystem bylo fajn a dokonce jsem díky hře objevil „Top Down" od Swizz Beatz, ale soundtrack mě prostě nepohltil.

Grand Theft Auto V jsem si zatím neměl možnost zahrát, ale vypadá to, že Rockstaru se povedlo vrátit smysl hudbě v počítačových hrách. A$AP Rocky, Future, Wavves, nebo Tyler, the Creator nahráli tracky exkluzivně pro účely hry. Flying Lotus tam má svojí vlastní stanici. A vůbec, výběr skladeb má solidní rozsah, od Warrena G a jeho „Regulate", přes Fergie a její hit „Glamorous" až po Chief Keefovu „Love Sosa". To zní docela nadějně. Nechci se tvářit nijak zklamaně kvůli tomu, že hra je nastavena naprosto současně, a z toho, co jsem pochytil od lidí, co už jí hráli, bych ani neměl být. Vím totiž, že zážitek z objevování klasik už mi počítačová hra nabídnout nemůže. Už to v ní ani nehledám. Celá série mě v tomhle ohledu dost naučila. A myslím, že budu v pohodě, pokud hudba v Grand Theft Auto V bude mít nějaké ambiciózní cíle.

Ernest Baker píše a žije v Los Angeles. Tweetuje jako – @ernestbaker_

Více hudby na VICE:

Tajná nacistická minulost Ace of Base už není tajemství

Oplzlý history Ala Jourgensena, co se do biografie Ministry nevešly

Proč všichni chtějí hrát v šedesátkových dívčích kapelách