Můj manžel dal sperma lesbickému páru

Valentina a Alissa, lesbické partnerky, které se staly našimi nejlepšími přítelkyněmi, ztratily dva a půl roku a utratily skoro půl milionu korun neúspěšnými pokusy o Alissino otěhotnění. Během spolupráce s anonymními dárci ve spermobance v kalifornském Oaklandu se vracívaly pro další dávky jen proto, aby nakonec zjistily, že kvalitní dárci už jsou vyprodaní.

Vloni v létě se mého muže na svatbě zeptaly, jestli by daroval své sperma, a on souhlasil. Po několika měsících jsme z Berlína zavítali na západní pobřeží za účelem poskytnout co nejvíce Michaelova spermatu, tolik, kolik bylo možné za dva týdny vyprodukovat. To znamenalo můj celibát a Michaelovo vyčerpání za cenu kompromisů, které dělal ve jménu tvorby nového života.

Samotný akt byl založen na prostém biologickém pochodu: Michael měl vyvrcholit do nádobky, sperma pak odevzdat a Alissa a Valentina se pak měly vzdálit do místnosti a Valentině zavést sperma do vaginy. Udělal taky několik zásob pro kalifornskou kryobanku. Zanechal po sobě zmražené sperma pro budoucí snahy nebo snad sourozence.

No a pak to papírování. Podepsali a potvrdili jsme smlouvy, které stanovovaly, že se s párem nebudeme soudit o opatrovnictví a on s námi zase o alimenty. Standard. Za sperma neplatily – to se zdálo být neetické, a navíc to ani nenabídly – ale měly zaplatit lety, ubytování, zapůjčení auta, lékařská vyšetření, terapie a právního zástupce. Předtím než Michael poskytl své sperma, si měl projít všemožnými genetickými, fyzickými a krevními testy, celého si ho proklepli – všechno to vyžadovala spermobanka, aby se vyhnula riziku odpovědnosti za nějaké chyby.

První večer jsme si společně upekli kuře a probrali své plány a obavy. Valentina a Alissa nás ujistily, že chtějí, abychom v životě dítěte existovali – jak nám to bydlení v Evropě umožní. Byli bychom něco jako teta a strejda, na tu zodpovědnost jsme se těšili a chtěli ji nést co nejlépe. Přinejhorším se Michael obával, že by setkání s jeho potomkem mohlo ovlivnit chod jeho biologických hodin. A já se bál, že Michaelova máma si neodpustí posílání pletených bačkůrek, což by trochu překračovalo roli babičky-dárkyně.

V ordinaci se Michael v klidu posadil a listoval rodinnými genetickými zátěžemi – Aspergerův syndrom, rakovina prsu, záněty střev – a já jsem cítil úzkost. Jak se Valentina začala vrtět, zauvažoval jsem nad tím poskytnout svou krevní linii, o čemž jsem po krátkém vnitřním monologu usoudil, že by to nevyznělo zrovna nejlíp.

Tak jsem se rozptýlil foťákem a zabloudil do koupelny se záměrem dostat se do onanovací místnůstky, jen abych nakoukl: byla to bývalá koupelna, nyní zásobená pornem. Chtěl jsem se pobouřit nad nedostatkem homoporna, než jsem si všiml porna pro holky a nějakých DVD s vojáky.

Jak se Michael udělal v té samé místnosti o chvíli později (nemohl jsem tam být s ním; ptal jsem se), Valentina si na Googlu nervózně vyhledávala některé z těch zdravotních obtíží, které Michael jmenoval. Zanedlouho se můj manžel vítězně, ale rozpačitě objevil a vzápětí byl odveden sestrou na krevní depozit.

Později jsme se účastnili skupinové terapie, kde jsme probírali, jaké potíže může přinést takové „darování" dítěte. Varovali nás třeba před pojmy „biologický otec", které by mohly do vztahu zanášet nechtěné zmínky o rodičovství. Taky jsme se učili, jak udělat dítěti místo. Své záměry můžeme uskutečňovat jako čtveřice, přičemž Valentina a Alissa mají platnost rodičů, ale přes to všecko nevíme, co bude dítě chtít a bude ho zajímat.

Probudili jsme se a dozvěděli se, že má Valentina ovulaci. Ta trvá tak 24 až 48 hodin, což znamenalo, že se ten večer bude oplodňovat.

Valentina, Alissa a já jsme se dívali na reality show v obýváku a dělali jsme, jako že nevíme, že se Michael vedle dělá do kelímku. Jakmile odevzdal svoje sperma, zajel jsem si s ním pro burger, zatímco Valentina a Alissa v ložnici Valentině zavedly do vaginy jeho sperma. Snědli jsme hranolky a vtipkovali jsme o tom, jak jsme napomohli početí třeba budoucího vítěze Nobelovy ceny nebo dalšího Adolfa Hitlera. Spadl nám kámen ze srdce, teď už to bylo jen na Valentině a Alisse.

Jakmile jsme opustili San Francisco, cítil jsem se volný, protože jsme své závazky splnili. Zároveň jsem si všiml, že už necítím takové obavy jako na začátku. Už jsem se necítil jako prostředník, ale mnohem důležitěji pro naši čtveřici. Několik dní po návratu do Berlína jsme zjistili, že to Valentina dostala – smůla. První pokusy většinou nevyjdou, příště můžou mít štěstí. Nebo to může trvat i pět let. Anebo mé přítelkyně nikdy nepočnou s Michaelovým spermatem. Nelze ovládat biologii, ale dělali jsme, co jsme mohli. Nakonec jsem přesvědčený o tom, že přátelé mohou být doslova rodinou, kterou si vybrat můžete.