Brian Molko si před setkáním s fanoušky čůral na ruce

Tento článek původně vyšel na VICE UK.

Brian Molko, frontman kapely Placebo, je velmi poutavý člověk. Po jeho příchodu na mainstreamovou hudební scénu vždy zůstával s populární kulturou na ostří nože jakožto výjimečná queer osobnost a překvapující prvek významných mainstreamových událostí. Stal se jednou z největších ikon prezentujících svobodu sexuality a identity za poslední dvě desetiletí.

Uběhlo dvacet let od jejich prvního alba a Brian stále překypuje životní sílou a energií. V rámci oslav dvacátého výročí vydali Placebo retrospektivní box set a uspořádali turné. S Brianem jsme mluvili o močení, X Factoru a o tom, jak mu po skončení s drogami došlo, že není „pankáč“.

VICE: Máš ve svém okolí kromě svého přítele někoho, před kým se nestydíš být úplně nahý?
Brian Molko: Můj otec se promenádoval po domě nahý, když jsem byl malý, a to nechcete jako první věc po ránu vidět. Takže ano – před svým synem nahý nechodím. Když nad tím tak přemýšlím, jediný, kdo mě vídá úplně nahého, je moje stylistka. Spolupracujeme spolu už šest let, a když se před ní převlékám, nehne ani brvou. Měním si trenýrky – obléknu si nové, když jdu na stage. Čisté trenýrky!

Máš nějaké „jedinečné“ trenýrky?
Ano! Moje koncertní spodní prádlo. Míval jsem pár krajkových dámských kalhotek a ty mi nosily štěstí. Bral jsem si je na stage vždycky, když jsem potřeboval trošku víc povzbudit.

A fungovalo to?
Ano, na psychiku to vážně pomáhá! Stojíte tam v elegantním, na míru ušitém obleku a pod tím máte krajkované dámské prádlo. Hrajete na kytaru a zpíváte před pěti až deseti tisíci lidmi, a oni o tom nemají nejmenší páru.

Abys vykompenzoval tu nerovnováhu sil.
Dříve jsme dělali spoustu setkávání s našimi fanoušky, kteří vyhráli soutěž. Jednou mě ale jeden z nich začal obtěžovat, a tak jsme s tím museli skončit. Od té doby se s fanoušky do styku moc nedostanu. Ale dříve, vždy před setkáním s fanoušky, jsem šel na záchod, účelně jsem si pomočil ukazováček a potom si neumyl ruce. Všichni fanoušci, které jsem ten den potkal, odcházeli s troškou mé moči na svých rukou a mě těšilo, že se to nikdy nedozví! Odcházeli pryč do svých běžných životů s trochou Molkova DNA… No, tohle už taky nedělám…

Kdy jsi naposledy musel říct „ne“ v rámci své kariéry?
Včera. Bohužel nemohu prozradit, co jsem odmítl, ale byla to důležitá nabídka pro kapelu – mohla nám vynést spoustu peněz, ale já a Stefan [Olsdal, basák Placebo] jsme řekli ne.

Stává se to často?
Ano, stává. Jinak bychom skončili na obalech falešných Nespresso kapslí, jako můj starý dobrý kamarád Robbie Williams. Myslím si, že kapelu definuje to, co odmítne, spíše než věci, na které přikývne – a to platí pro lidi obecně. Přikývnout na nějakou dohodu je hrozně jednoduché. Zvlášť když vám nabídnou skvělé peníze. Odmítl jsem francouzský X Factor. Jsem bilingvní a mluvím francouzsky, ale žádné peníze na světě by mě nepřiměly k tomu, abych se podílel na jedné z těchto karaoke soutěží.

Měl jsi být v porotě?
Ano, nabídli mi milion euro. Ale já zastávám takový názor, že tyto karaoke soutěže jsou hlavní tanky, které znehodnocují popovou hudbu jako umělecké dílo. Nic by mě nepřesvědčilo, abych se do toho zapojil. Takže ano, já jsem ten týpek, co odmítl milion euro. Jdeme do věcí, které se nám zdají správné po umělecké stránce spíše než po té finanční nebo že bychom uvažovali, co by mohlo pomoci naší kariéře.

Je to těžké?
To nevím. Jenom vím, že bych se na sebe ráno ani nemohl podívat do zrcadla. A být schopný se na sebe ráno podívat do zrcadla – to je k nezaplacení.

Co by bylo tvou specializací, kdyby ses zúčastnil znalostní soutěže Mastermind?
Na popovou hudbu z osmdesátek. Myslím si, že v rámci popové hudby je to nejvíce kritizované desetiletí. Pop beru jako význačnou a důležitou formu umění, a proto mě taky štvou show typu X Factor, které pop jenom znehodnocují. Zpátky v osmdesátkách byly hitparády přehlcené songy jako „Ashes To Ashes“ od Bowieho, což je fakt divná písnička z hudebního i textového hlediska. Je o heroinovým absťáku, a je mezi deseti nejposlouchanějšími písničkami! V té době Kate Bush vyřvávala "babushka, babushka, ya ya!“ a Peter Gabriel pracoval na super divné avantgardní hudbě. Všechny tyto písničky byly na vrcholu a ti, kdo je tvořili, objevovali novou technologii. Skutečně ohledávali hranice toho, jak může mainstreamová hudba vypadat.

Myslíš, že to už se teď neděje?
Teď se všechno naprosto homogenizuje. Kvůli oněm karaoke soutěžím je obecně přijímáno, že existuje jeden způsob, jak se zpívá balada, a jeden způsob, jak se zpívá optimistická píseň, a to je všechno. Což je samozřejmě strašná blbost!

Existuje podle tebe někdo, kdo stále dělá zajímavé věci?
Abych k tobě byl upřímný, tak jsem už dlouhou dobu neslyšel nic pořádného od žádného bílého interpreta. Všechno, co nějakým způsobem překračuje mainstream, vychází z tvorby černých umělců – ať už je to R&B, hip hop nebo jakýkoliv jiný aktuální hudební subžánr. Jedinou vlnu experimentální hudby tvoří umělci tmavé pleti. Nehledě na to, co si myslíte o Kanyeho osobnosti – nehledě na to, kolik šokujících interview s ním jste četli či viděli na YouTube – ten chlap má strašnej talent. Taky Jay-Z nedávno vydal nové album – tak přesně tady probíhá inovace. Samozřejmě ji nenajdeme v hudebním vydavatelství Simona Cowella. Nemůžu si vzpomenout na nic dobrého z bílé popové hudby za posledních deset let.

Kdyby sis mohl vybrat léta, ve kterých bys rád žil, která by to byla?
Tak to je jednoduché. Bylo by mi 22 a žil bych v San Franciscu okolo roku 1967. Žil bych ten správný hippie život. Vždycky jsem si myslel, že jsem v hloubi srdce pankáč, ale byly to jen drogy. Když jsem si prošel odvykačkou, odešla ze mě ta agrese, která mě celá ta léta naplňovala. Objevil jsem cestu k buddhismu a začal jsem meditovat. Proměnil jsem se v naprostého hipíka a takový jsem asi od přírody – drogy mě dělaly naštvaným a nešťastným. Takže jo, žil bych hippies sen. Snažil bych se dobýt brány Haight-Ashbury.

Kdy jsi byl na svém sexuálním vrcholu?
Ooh! Můj sexuální život je na vrcholu pokaždé, když mám vztah. Teď mám vztah a setrvávám v něm už dva roky. Takže moje odpověď je: právě teď. Jsem velmi, velmi, velmi zamilovaný, což je opravdu důležité. Když jsem si v minulosti dopřával příležitostný sex, v 9 z 10 případů to ti druzí dělali jen kvůli zážitku z toho, že to udělají zrovna se mnou. Jakmile mě dostali do postele, úplně zprkeněli. Je to velmi podmíněné, alespoň pro mě, citovým propojením a láskou.

Čůrání ve sprše – ano, ne?
Jasně že ano! Nechápu lidi, kterým to přijde nechutné. Rovnou si umejou prdel, když tam jsou… Co je na tom tak dramatického?

A abychom to shrnuli – jak často při rozhovorech lžeš?
Na rovinu, tohle byl jeden z nejupřímnějších rozhovorů, které jsem poskytl – ani jednou jsem nezalhal! Kdykoliv během interview lžu, je to čistě jenom z toho důvodu, že neřeknu úplnou pravdu. Je lepší se nepříjemné otázce vyhnout obloukem, blábolením a používáním důležitých slov. Ale tentokrát jsem byl opravdu upřímný.