Praha očima indického studenta

Zaznamenávat věci kolem sebe může být zajímavým ukazatelem rozdílnosti světů jednotlivých fotografů. Ať je to soused z vedlejších dveří nebo soused z druhýho konce světa, když oba vyfotí stejnou situaci, jejich pohled bude diametrálně odlišný. A právě tak se stává každá fotka jedinečnou, což trochu zaniká v záplavě dennodenních přívalů rychlých fotek z mobilů. Dá se to přece smazat. Siddhant, student kamery z Indie, ale fotí rozvážně; na analog. Každý cvaknutí tady značí, že právě vytvořil něco, co už zpátky jen tak nevrátí. A stejně fotil tak i Prahu, kde vystudoval bakaláře.

Pamatuješ, když jsi poprvé přijel do Prahy? Dokážeš říct, jaký to bylo?
Můj první den v Praze byl extrémně zvláštní a fascinující zároveň. Nějak se stalo, že jsem ve stejnej den potkal své dva nejlepší kamarády. Září, během kterýho jsem nastoupil na kameru, bylo studený a vlhký. Byl jsem nervózní, ale taky zvědavý, co mě v tomhle městě čeká. Přišlo mi skoro až magicky perfektní. Karlův most a Pražskej hrad, který jsou nápadně vidět ze školních oken, působily jak z pohádky. I kamenná dlažba podél gotický a barokní architektury Starýho města se mi zdála dost mimo realitu, když si představím, že jsem těmahle ulicema kráčel poprvé až v roce 2013.

Na co sis v Praze zvykal nejdýl? Je něco, na co sis tu nikdy nezvykl?
Na skutečnost že nerozumím místní řeči. Bylo těžké komunikovat s místníma, když jsme neměli žádný společný prostředek.

Kde se teď cítíš nejvíc doma?
Studuju a žiju v Berlíně, ale i tak se budu vždycky cítit nejvíc doma v Novém Dillí v Indii.

Co pro tebe vytváří ten pocit „domova"?
Kultura, historie, porozumění proč společnost funguje určitým způsobem. Samotná idea toho cítit se pohodlně začíná mateřským jazykem, prostředím ke kterému chováte pocit sounáležitosti a empatií k místní společnosti lidských bytostí. Místní jídlo navíc vyvinulo vaše chuťové pohárky, když jste si na něj zvykali během dospívání a k tomu několik festivalů či slavností, které jste slavili s rodinou nebo přáteli. Ale hlavně blízký přátelé a rodina. A přátelé z dětství.

Jaký prostředek jsi použil nebo používáš k zachycování zvláštních a výjimečných momentů kolem sebe?
Používám analog Canon EOS 30, co jsem koupil v Pazderovi, pražským antiku s foto optikou. Je to jeden z pár posledních analogů, co má částečně digitální funkce. Používám ho hlavně kvůli dostupnosti a pohodlnosti používání.

Proč jsou tyhle fotky černobílé?
Baví mě vyvolávat a skenovat filmový materiál sám. Přijde mi, že mám pak větší kontrolu nad výslednými obrázky, co se týká kontrastu, který zvyšuje efekt rozdílných filmových materiálů, hlavně v případě push or pull zpracování. Mojí uměleckou volbou je fotit jak barevně, tak černobíle. Záleží, co mám k dispozici za subjekty a atmosféru okolo sebe. Nejrůznější emoce a schémata lidského života se jeví jednoduchými a přesto naprosto vážnými, když nejsou rozptýleny barvami.

Je tu jedna fotka, co na mě nechala silnej otisk. Žena plačící na lavičce poblíž Národního divadla. Musel jsem sebrat hodně odvahy a vyvrátit několik etických argumentů, abych mohl zachytit tak extrémně emotivní moment. Zvlášť protože sedí sama ve stínu, kontrastujíc s jasnýma světlama města a autama, co ji míjejí.

Když se podívám na fotky bezdomovců, zdají se být víceméně stejní v každý zemi, včetně Indie a většinou nejsou rádi fotografováni. Připadají si tím ponižovaní. Na téhle fotce mi přijde konkrétně zajímavé to, že si přijdu víc napojenej na jeho útrapy, protože se mi kouká přímo do očí.

V Indii většina továren produkuje kouř v mnohem temnějším odstínu, který taky způsobuje mnohem větší znečištění než v Praze. Díky nedostatečnýmu sledování zákonů k životnímu prostředí dochází k výraznějšímu dopadu na naše prostředí.

Je pro mě hodně důležité dostat se do úrovně očí mých subjektů, zvlášť v případě psa obklopeného nohama několika lidí v tramvaji nebo dětí, co jsou vezeny otcem v kočárku. Dává to subjektu určitou úroveň důležitosti a divákovi prostor k vytváření relativních srovnání.

Siddhantovu tvorbu můžete dál sledovat na jeho webových stránkách.