Parkur v Černobylu: dobrodružství nebo šílenství?

Smrtící explozi následovalo deset dní požárů, které si vyžádaly evakuaci 350 000 obyvatel. Skoro milion lidí, neformálně známých jako likvidátoři, pomáhal odklízet okolí místa výbuchu. Téměř polovina z nich zemřela na následky a ti, kteří přežili, se nedožili vyššího věku.

Když v dubnu 1986 vybuchl Černobyl, říkalo se, že tato oblast nebude obyvatelná po dalších 40 000 let. Přestože někteří lidé žijí dodnes v jeho blízkosti, protože odmítají opustit své domovy, pohyb v okolí znamená prý jistou smrt.

Anebo taky ne.

Hit the Road, parkurový tým čtyř mladých freerunnerů z Paříže loňské léto cestoval do bývalé elektrárny. „Chtěli jsme na vlastní oči spatřit, jak to tam teď vypadá, do té doby jsme o tom jen četli nebo viděli to na fotkách," řekl nám v jedný pařížský hospodě u piva Clément Dumais, člen skupiny.

Dumais založil spolu s Nicem Mathieux a Paulem RBD tenhle freerunningový tým v roce 2012. O dva roky později se k nim připojil ještě Leo Urban. Brzy poté se rozhodli pokořit první překážku: Eiffelovku.

„Cesta do Černobylu rozhodně stála za to," říká Leo. „Nevěděli jsme, co čekat. A pak jsme byli ohromení." Než se vydal do města duchů, parkurový tým navštívil Kyjev, aby se tam setkal sfreerunnery z tohoto ukrajinského města.

Během pobytu v hlavním městě hledali opuštěné bunkry. „Tam jsme našli to oblečení a masky, který jsme si pak do zakázaný zóny oblíkli," říká Nico. Ukazuje nám jednu masku, která vypadá, jako by si ji odnesl z hollywoodskýho filmu. „Všecky jsou z období studený války, sloužily pro případ jadernýho útoku. Našli jsme je v uzavřených krabicích, úplně nepoužitý."

V Kyjevu se potkali s jedním nadšencem do urbexu, který se do Černobylu vydal už tak třikrát čtyřikrát díky GPS. „Věděl, kudy se tam dostat, o policejních kontrolách a taky to, co bylo pro nás nejdůležitější, jak se jim vyhnout," vysvětluje Paul. Kolem elektrárny se pohybuje mnoho vojenských kontrol, aby zamezily vstupu do zakázané zóny. Ti, co zákaz poruší, jdou bez soudu rovnou za katr.

„Vyjeli jsme z Kyjeva a zamířili do místa vzdálenýho asi 19 kilometrů od první kontroly. Pak jsme se dovnitř dostali dírou v oplocení a šli dál," říká Leo. První noc šli takhle 12 hodin.

„Abychom se vyhnuli strážím, museli jsme se dostat přes vysoce radioaktivní oblasti, ze kterých jsme měli fakt strach," připouští Clément. „Leo se říznul do ruky. A když jsme měřili radioaktivitu Geigerovým-Müllerovým detektorem, byla vážně strašně vysoká." Hodnota radioaktivity některých rostlin, na který sáhli, byla 14krát vyšší než hodnota bezpečného limitu.

Hranice běžné radioaktivity je 0,3 mSv. Skupina procházela lesy s hodnotami 5,2 mSv, ale vystavovala se jí jen na krátkou dobu. Spali v místech, kde radioaktivita nedosáhla takové hranice, ale přesto se museli mít stále na pozoru. „Byli jsme unešení tím, co jsme viděli, ale těšili jsme se domů," říká Leo.

Aby se dostali do Pripjati, města duchů asi 10 kilometrů od Černobylu, které bylo evakuováno 36 hodin po nehodě, tým Hit the Road musel přejít řeky, lesy a vydat se na cestu po železničních tratích. „Byli jsme uchození, takže jsme pak parkur dělali málo. Prozkoumali jsme město a okolí," říká Nico se zrakem upřeným na své tenisky. „Ty jsem si tenkrát obul. Na parkur jsou dobrý, ale na chůzi už se tolik nehoděj. Rozhodně ne na takovou chůzi."

„Nejtěžší bylo si připustit, že se kompletně vystavujeme radiaci a že bychom se neměli moc zdržovat," vysvětluje Leo. Ostatní přikyvují. Parkur je jejich život; disciplína, která překračuje vnitřní psychické i fyzické hranice. A to je to, co zvládli svou výpravou do nejradioaktivnější zóny na planetě.

Výpravou z Paříže do Černobylu podnikli zároveň cestu časem z 21. století do období osmdesátých let do země východního bloku. Je to nedotčená zóna: všechno vypadá tak, jak to tam tehdejší rodiny zanechaly. A všude jsou komunistický symboly.

„Mysleli jsme si, že tu v Černobylu po práci likvidátorů toho moc nezůstalo. A uvědomili jsme si, že bez Ukrajinců, kteří to tu znají a provedli nás, bychom se dostali do míst s ještě vyšší radioaktivitou," říká Paul.

„Vypadalo to tam, jako by se to stalo někdy v hluboký minulosti. Ale ve skutečnosti je to jen 30 let," říká Clément a odchází.