S Petrem Šabachem literární nekonečností

Petra Šabacha zná málo lidí, když jim ale řeknete, že je to ten, podle jehož knížek natočili Občanský průkaz, Pelíšky a další filmy, všichni už vědí. S Petrem jsem se sešel v Lysolajích v jeho oblíbené hospodě, v níž mezi tamními obyvateli rád vysedává, protože tam je mu prý nejlíp. Před nedávnem mu vyšla nová kniha s názvem Máslem dolů, ale o té jsme se moc nebavili. Dozvěděl jsem se, že jeho rodina pochází z Posázaví, že do 15 let jezdil o prázdninách s tátou na Stvořidla pod stan, a řekl mi spousty dalších zajímavých věcí, mezi nimi třeba to, že obíhá ministerstvo kultury a snaží se získat grant pro Podzemku, kde se každý čtvrtek (o prázdninách jsou prázdniny, takže Podzemka není) pořádají neformální literární přednášky a besedy a navazují tím na Literární akademii, z níž Petr před rokem odešel, a kde deset let učil. Přednášky většinou vede paní doktorka Helena Kupcová, ale přednášel tam například i profesor Petr Čornej.

Petr Šabach mě dlouhou dobu ignoroval, ale když jsem mu napsal: „Je mi jasné, že už Vás svými maily asi pěkně seru a čekám, že mě každou chvíli pošlete do prdele, ale budu Vám psát tak dlouho, dokud to neuděláte,“ kvapem odepsal: „Díky za sympatickej ímejl. Přijeďte za mnou.“ S Petrem je jedna potíž – moc rád vypráví úžasné historky, což by zas tak moc nevadilo, ale dostává se dál a dál a za roh a do kanálu, pak zase ven a za další roh a vše se zaplétá… takže jeho vyprávění nebere konce a já mám něco kolem sedmi hodin záznamu, z nichž vám tady poskytuju alespoň fragment, který má snad dostačující výpovědní hodnotu.

Když jsme k Petrově oblíbené hospodě přicházeli, prohlásil: "V týhle hospodě maj nejlepší pivo v Evropě, a když řikám v Evropě, tak myslim na světě."

Jsem moc rád, že ses se mnou sešel, protože už to vypadalo, že mi nikdy neodpovíš.
No, nebýt toho tvýho posledního mailu, tak se to nestalo. Některý novináři jsou děsně drzí. Nedávno mi jeden psal: „Už Vám posílám třetí mail, doufám, že už konečně odpovíte.“ No, kde je napsáno, že musim někomu odpovídat.

Ty jsi Lysolaje popisoval jako vesnici ukrytou před zbytkem lidstva.
To já dělám naschvál. Když někdo otravuje, tak mu píšu, že jsem mimo Prahu, na chatě, a že se vrátím za pár týdnů. Když to řeknu, lidi si vždycky představěj Šumavu a konec světa a já se přitom schovávám v Praze 6.

Hospodskej je prima chlapík. Zeptal jsem se ho, co je na Lysolajích zajímavého a on mi odpověděl: "Máme tu teplýho starostu a studený pivo."

Zdá se, že váš počin Podzemní akademie docela úspěšně jede.
Máme za sebou úspěšnej půl rok a pokračujeme. Teď obíhám ministerstvo kultury, aby nám dali nějaký grant a my mohli aspoň trochu slušně zaplatit ty přednášející… nebo zaplatit někomu ve městě nocleh, když si ho sem pozveme.  Jinak to jede dobře, po prázdninách bysme tam chtěli mít – nemám to slovo rád – tvůrčí dílny, kde si budeme navzájem číst věci, které jsme napsali.

Jaký to bylo, když jsi učil tvůrčí psaní?
Bylo to děsně prima, ale připadal jsem si, že sám chodim do školy. Jednou jsem totiž přišel domů a žena mi povídá: „Volala nějaká Berková,“ to byla moje nadřízená, „a chtěla se tě zeptat, co je pravdy na tom, že jsi byla se študákama v hospodě.“ Takový věci jsem si tam taky zažil, ale neříkej mi, že jít s Goldflamem na pivo není skvělej zážitek… Ale měl jsem tam taky konflikt s pár lidma.

"Nejhorší jsou novináři, který chtěj dělat rozhovor sami se sebou, oni se v tom rozhovoru chtěj vytáhnout a předvádět."

Se studentama?
No jó. Jednou jsem dostal dopis od studentky, že ať se na ni nezlobim, ale že ke mně už chodit nehodlá, protože to nepovažuje za nutný. Ale že by jako chtěla, abych jí napsal zápočet. Tak jsem jí řekl tůdlenůdle, takhle to nepude. Další semestr tam pořád chodila a naštvaně na mě čučela. No a jednu slečnu jsem nechtíc rozbrečel. Něco napsala a já jí řekl, že to není dobrý, nebo možná pořád jedla, nebo si možná jenom s někým povídala, nebo se možná divně smála – no rozbrečel jsem ji, ale fakt nechtíc. Taky jsem si dost často kladl kardinální otázku, co jsem těm študákům předal. Poctivě musím říct, že jsem jim předal všechno, co o psaní vim. Ty časy, když jsem učil, pro mě byly dobrý, protože jsem si udržoval kondici a věděl jsem, o čem si mladí u piva povídaj.

Co říkáš na psaní dnešní generace? Jak se proměnilo?
Co ti k tomu mám říct… Když jsem na tu školu nastoupil, všichni se snažili psát jako Bukowski, pro ty studenty to byla modla. Pak přišlo to jejich přiblblý fantasy. Většinou to psaly holky a vždycky mě štvalo, když jsem četl ty anglický jména od lidí, který se narodili někde v Čechách – to mi drásalo duši.

Traduje se o tobě taková fáma, že si dělíš časy na tři části – na psaní, na sezení s kamarádama v hospodě a na čas, kdy potřebuješ být kamarádem se svou ženou.
To je normální lež! To jsem nikde neřek. Ale kdybych to měl nějak seřadit, na prvním místě mi vyjde rodina. Já jsem se svojí ženou od roku 1970. Myslíš si, že by se mnou ta ženská vydržela, kdybych trávil všechen čas v hospodě?

Sedáváš tady v té hospodě teda často?
Šišmarjá, sedávám tady pravidelně každou sobotu. Já mám sice pověst alkoholika a nenapadlo by mě ji nějak korigovat – by mě nenapadlo říkat: „Já takovej nejsem, já jsem daleko slušnější.“ Napiju se, to jo, ale on každej není Hašek, kamaráde, aby moh psát vožralej. A ono i některý jeho povídky jsou tak cítit lihovinou, že jsou na hranici debility. Já kdybych psal navátej, tak mám všechno, co napíšu za hranicí debility. Já musim bejt panečku střízlivej, abych něco vyplodil. Ale tak pamatuju si, když jsem ještě studoval, že jsem přišel na zkoušku a měl jsem v sobě osm plzní. Já tam totiž přišel na desátou a oni mi to pořád posouvali a přišel jsem na řadu až ve čtyři odpoledne. Ono to psaní, abych se k tomu vrátil, je teď o něčem jinym… Já říkám, že nenávidím internet, ale třeba bez Googlu se neobejdu. Já vim, jak se píše Šejkspír, ale stejně si to ověřim. A ještě mě fascinuje wikipedie. Odjakživa jsem miloval slovníky a tady v tomhle si něco vyhledám a ono tam je dalších deset odkazů, který jdou dál a dál a je to nekonečný a člověk se pořád dozvídá něco novýho a aspoň trochu cvičí mozek a oddaluje proces zapomínání. Ale zpátky… hospodu si ujít nenechám, protože mám rád stereotypy. Třeba takový sobotní dopoledne je pro mě bez pohodovýho nákupu totálně ztracený. Já mám takový rituály, když jdu třeba k řezníkovi a chci šunku od kosti a on mi u toho vypráví vtipy a tak, no… Když se mi ten stereotyp přeruší, tak si říkám, že se něco děje a něco je špatně. Sobotní večer trávím tady a vím, že v neděli mi bude šeredně blbě, proto mám neděli na takový pohrabávání, dám si dva vyprošťováky, je pondělí a já se zase začnu těšit na sobotu. Já jsem prostě takovej hobit. Nevim přesně, co chci a nikdy to vědět nebudu, ale to jak to mám, mi přijde skvělý. Když tu tak sedim, tak si řikám, jestli bych neměl vyrazit do Ameriky, ale zase vim, že když budu někde v Americe, tak si budu řikat: „Kurva, teď bych chtěl bejt v Lysolajích…“

"Ono si dost lidí myslí, jak nejsem vtipnej, ale já mám kamaráda a já mu takhle jednou říkám: 'Vrátil jsem se ze zahraničí, byl jsem v muzeu a viděl jsem Picassa.' A on mi říká: 'Picassa? Dyť je mrtvej.'“

Říkal jsi to už hodněkrát, ale jakej byl vlastně tvůj táta?
Byl to přísnej, ale inteligentní chlapík, komunista. Nejhorší bylo, že jsme k sobě měli dost komplikovanou cestu, protože jsme se prosrali v důležitejch letech. Když mi byly tři, čtyři, on byl na dva roky někde v prdeli v Koreji a já pak najednou viděl doma nějakýho chlapa, kterej mi začal dělat tatínka. On byl dost rozpolcená bytost – vozil by tě nějakej lampasák čundrovat? Byl to rybář a pořád nás tahal na houby a tyhle výlety s nim byly skvělý. Potom, když mi bylo těch patnáct, jsme se dostali do hroznýho vztahu. Pořád jsme na sebe jenom ječeli. „Ty máš dlouhý vlasy a podívej se na sebe, víš, kde žiješ?“ A já na to, že mu na to seru, že si mě neměl pořizovat a tak. My jsme se s ním doma s bráchou nemazlili. Ale v roce 1969, to mi ještě nebylo 18, jsem si usmyslel, že pojedu do Anglie a on za mě musel podepsat výjezdní doložku. Vyšli jsme z toho baráku, kde teda podepsal, že za mě ručí a povídá: „Víš, co jsem teď udělal, jo? Jestli se nevrátíš, tak jsem v prdeli…“ Když jsem odjel, v práci mu začali naznačovat, že se má začít pomalu balit, no ale já se chvilku předtím, než mi vypršelo vízum, vrátil a všechno bylo v pohodě.

Myslíš, že jsou Češi burani? On to totiž před nedávnem prohlásil v televizi Menzl a pak ještě dokázal, že mezi nás patří.
Já bych byl hodně opatrnej v hodnocení ostatních. Já můžu říct, že jsou lidi dementní, ale kdo mě opravňuje k tomu, abych soudil?

"Kdysi se mě někdo zeptal: 'Máš rád ženy?' No, co je tohle za otázku? Musíš mi říct přesně kterou, dyť já všechny neznám."

V jednom rozhovoru jsi prohlásil, že jsi čtyřicetkrát přečetl Tři muže ve člunu. Je to pravda?
Ne. Já hodně přehánim a to do všech směrů, ale čtyřicet není ani moje číslo. Já když řeknu: „Kluci, já se včera zpráskal, to jste ještě neviděli,“ tak to znamená, že jsem měl třeba šest piv. Když ti řeknu, že je něco na tisíc procent pravda, tak to taky nemůžeš brát vážně. Čtyřicetkrát není moje číslo, já bych řekl stokrát, tisíckrát, miliónkrát. Nesmíš věřit všemu, co se o mně píše. Já jednou četl článek Se Šabachem na pivu, psal to nějakej kluk a Šabach tam vyprávěl vtipy. Nevim, kde to vzal, ale já žádnej z těch fórů neznal.

Co teď čteš?
Tomase Wolfa a takový už starý ochmataný věci. Nejsem moc sečtělej. Já vždycky čet jenom, když jsem musel. K Vánocům jsem dostal Prattchety, takže ty čtu teď taky. Jo, a mám takovou zajímavost. Dělím lidi podle toho, jestli četli Dona Quijota, protože podle mě, pokud se ta knížka někomu nelíbí, tak nepochopil literaturu. Co ty? Čet jsi Dona Quijota? A líbila se ti?

"Ještě jednou mi řekneš, žes to čet taky, tak ti dám přes hubu."

Jak se ti píše třeba povídka?
To záleží na psychickym rozpoložení. Někdy mi stačí slyšet jednu větu a mám to hned, někdy ji píšu dva měsíce, někdy rok. Někdy se mi stane, že se moc rozjedu a to je špatně – je mi podezřelý, že to jde tak dobře – to se musím krotit. Když máš ale dvě povídky, dlouho se s nima plácáš a obě jsou takový nedomrdlý, vyplatí se spojit je do jedný. Psaní je těžký.

Už přece píšeš nějaký čas, není to po těch letech lehčí?
Ne. Vyjádřit se je neustálej boj. Když si tu povídáme, tak dělám samý éé a eeéé, ale na tom papíře to musí nějak vypadat. Navíc jsem vždycky psal strašně dlouhý věty, takže se musim pořád kontrolovat…

"Vypravěč má hrozně smutnej život. To se mi stalo na jednom lyžařskym kurzu, já vyprávim, vyprávim, ono se to tam začne párovat, já pořád vyprávim a ostatní prcaj. Vypravěč zůstává sám."

Ty dlouhý věty jsi chytil od Hrabala nebo od koho?
Nevim, ale myslim si, že spíš od Twaina – to je můj vzor. Já miluju ten jeho rytmus psaní. Kdybys nadhodil písničku a já chytil rytmus, začal bych ti vyprávět stránku po stránce Huckleberryho Finna. Ale na to nemáme čas – někdy ti to předvedu. Když začnu, tak jsem jak cvičenej vopičák. Ale od Hrabala jsem ty dlouhý věty taky možná odkoukal.

Ty ses vlastně s Hrabalem znal, ne?
Tak jako znal, ale nebyli jsme ňák velký přátelé. Sedával jsem s ním někdy u stolu, ale upřímně řečeno, byly to dost otřesný zážitky, protože před ním každej exhiboval. Některý se chovali bohorovně… něco jako: „Nazdar, doktore!“ A on to od každýho taky nebral. Někdy byl vidět takovej stín, kterej mu přeletěl přes ksicht, když ho někdo až moc žoviálně oslovil. Já byl samozřejmě na vrcholu blaha, když jsem s ním mohl sedět u jednoho stolu, ale pozoroval jsem ostatní, co tam sedávali a bylo to takový panoptikum. Zažil jsem i jeho hodně blbý nálady. Když se to tak stalo, všechny posílal do hajzlu. On měl asi tak pět lidí, který bral a ostatní šli mimo. Nechme to… takových jako já, který seděli s Hrabalem u stolu je víc a když se to tak vezme, nic to neznamená, je to jenom skvělej čistě osobní zážitek. Když jsem s ním seděl u toho stolu, tak jsem mu jednou řekl: „Pane Hrabal, nemohl byste mi tady něco načmárat na tácek?“ A on vzal tužku a napsal mi tam takovou zmatenou věc: Vytyčený cíl snižuje únavu, ale zvyšuje spotřebu alkoholu. První věta je Céline a druhá Hrabal. Byl to hrozně vzdělanej člověk, on na něco narazil a nezůstal u toho. Jel jako my dneska tou encyklopedií a dohledával si klíčový slova a dál a dál studoval, celej život. Co jsme my proti němu? V něm byl ohromná vzdělanost a teď si vem, jak chlastal. No, byl to Haškovec… Jo, a polož si otázku: Čtou dneska lidi Hrabala? Čte ho tvoje generace?

"Každý člověk může uspět, u mě je to něco jiného, já jsem byl jenom ve správnej čas na správnym místě, ale třeba takovej Klaus… ten si to vydřel. Ale zajímalo by mě, jak tu svou celoživotní dřinu oslavuje. Myslíš, že když přijde z Hradu domů, že si zatáhne závěsy a tancuje před zrcadlem a prozpěvuje si 'Já jsem prezident, já jsem prezident'?"

Tvoji hrdinové jsou většinou outsideři a takoví rádoby frajeři, připadáš si taky takový?
Určitě k nim inklinuju. Jsou mi sympatický. Něco s nima společnýho musim mít. Nesnášel jsem kolem sebe takový ty úspěšný typu: „Já jsem mladej a slavnej…“ Nemusim bejt nějakej psycholog, abych poznal, že já, ta osoba, kterou jsem v mládí byl, měla dost velkej problém. Ale létama se to zklidnilo, dneska si ty lidi dost považuju. O to víc zase nenávidim ty pitomce s miliónama a miliardama, co to dávaj znát všude kolem. Mně je dobře mezi takovejhlema lidma, co tu dneska seděj, ne mezi těma, co maj ten život přesně nalinkovanej.

Kdysi jsi napsal, že jeden dobrej člověk vyváží sto debilů. Pořád s tím souhlasíš nebo bys ty čísla upravil?
Nechal bych to takhle. Kdysi se mi totiž stalo, že jsem měl fakt na prd den. Všichni mě posílali do prdele, nic se mi nedařilo a pak jsem došel na poštu. Vzal jsem složenku a peníze a vystál jsem frontu. Dal jsem to tam tý pani a ona mi říká, že to nemám vyplněný, ať si to vyplnim a přijdu znova. To byla třešnička na dortu toho zkurvenýho dne. Řikal jsem si, já debil teď půjdu k tomu pultíku, bez brejlí navíc hovno vidim, a začnu to vyplňovat, budu tam půl hodiny naštvanej, nasupenej… Tak jsem si tak přemýšlel a ta paní za sklem najednou povídá: „Rychle, rychle diktujte, já to za Vás vyplnim.“ A to je ten jeden člověk, tohle se stane málokdy. No řekni, čekal bys tohle na nějaký zatracený poště?

"Padesátník smějící se na ulici je člověk, který viděl třicátníka v krizi a vzpomněl si na sebe."

Psával jsi fejetony. Píšeš je ještě?
Už ne… to bylo takový období, kdy mě to bavilo a vídal jsem svoje jméno v novinách – což je ten důvod, proč tam ty lidi píšou. Protože chtěj vidět svoje jméno na papíře. Půlka mých kamarádů je nedočetla a druhá mi řekla, že jsou děsně blbý. Abych se přiznal, já jsem si těma fejetonama nedávno listoval a úplně mě polejvalo horko, protože jsem se přistihnul, že některejm ani sám nerozumim. Já se divim, že mi to tenkrát vůbec vydali.

Co ty si vlastně myslíš o naší mladé generaci?
Nemyslím si, že jste míň vzdělávaný než my, nemyslím si, že míň čtete, než se četlo za nás. V určitých situacích, jako třeba kdyby hořelo, bych chtěl bejt s váma a při jiný situaci bych byl radši s nějakym starym dědou, kterej je plnej zkušeností. Já si prostě myslim, že jste stejný jako my, když jsme byli ve škole… jenom míň nasíráte svý rodiče.

Plánoval sis, když jsi byl malý, čím budeš? Měl jsi nějakou představu? Nechtěl jsi být třeba kosmonautem? Nebo pornohercem?
Asi by to nemuselo bejt špatný… ale v tý době mě pornoherec ani kosmonaut nenapad. Představoval jsem si, že bych dělal nějakou lehkou manuální práci nebo bych mohl bejt učitelem někde na střední škole, protože učitelé jsou herci a mezi ně bych se hodil.

Tak to bude asi všechno. Já ti moc děkuju za rozhovor, Petře.
Proč chtěj vlastně lidi dělat rozhovory se spisovatelema? Dyť z nás v hospodě nebo v kavárně nic lepšího, než dáváme do knih, nevypadne… Teď jsem se přistih, že jsem se nazval spisovatelem. To jsem udělal předtim snad jenom jednou a to když jsem přiletěl do USA na letiště a ten celník po mně chtěl vědět, čim se živim. A já nevěděl, co říct. Pak jsem teda řek, že jsem spisovatel, ale bál jsem se, aby mě nezavřeli do nějaký místnosti, nedali mi do ruky tužku a papír a neřekli: „Tak nám to dokažte…“

"Mám rád stereotypy."