V Praze se již několik let zdržuje Angličan jménem Simon Barker. Na ulici byste mu ani pětikorunu nedali, o jeho rodinný album s aktérama britský (punk) scény druhé půlky 70. let by se ale mohlo porvat nejedno muzeum. Simon byl totiž jedním z prvních aktérů hnutí, později nazvaného punk, a svoje přátele jako Siouxsie, Jordan, Debbie Juvenile nebo Malcoma McLarena v té době fotil bez sebemenšího kalkulu nebo ponětí, že jednou by to mohlo někoho zajímat. Výsledkem je pak autentický pohled na scénu a individuality, které dodnes inspirují nejednoho výrobce triček a my kvůli nim začali chodit do sekáčů. Simon svoje rodinný album po třiceti letech vydal jako knihu Punk's dead.Jak ses dostal do kontaktu s tou scénou?
Nijak. Nepřišel jsem zvenčí, ale byl jsem součástí od začátku. Všechny lidi byli moji přátelé, se kterými jsem vyrůstal nebo chodil do školy. Všechno, co se pak stalo a začalo být později nazýváno punkovou scénou se mezi námi událo nějak přirozeně. Jako bycho, se všichni nevědomky domluvili, že tohle a tohle budeme dělat.Takže fotky, ze kterých je poskládaná takhle kniha je něco jako album kámošů ze střední nebo něco takovýho?
Ano, přesně tak. Já jsem nebyl žádný fotograf, pouze jsem zaznamenával, co jsme dělali. Neměl jsem žádný peníze, tak jsem fotil na co nejlevnější aparát. V tom si ale myslím, že se dnes, po těch letech, ukázala ona autentičnost. Tak jak jsem to nafotil, taková ta scéna opravdu byla. Z té éry jsou v současnosti veřejně známé hlavně černobílé fotografie, které jsou dílem profesionálních fotografů pracujících pro černobílé noviny. Díky tomu spousta lidí neví, že punk byl o křiklavých barvách a nosily se hodně modrý vlasy. I to byl důvod, proč jsem tenkrát fotil na barevný film. Po letech jsem pyšný na to, že jsem dokázal nafotit něco takového s tak levným foťákem.
Kolik stál? Deset liber?
Myslím, že dvacet.O jakém období se přesně bavíme?
Jde o dva roky mezi léty 1976 až 1978. Bydlel jsem na nudným předměstí a nutilo mě to něco dělat, stejně jako ostatní. Jednou jsem se tam zkamarádil na koncertu se Sex Pistols. Tenkrát ještě nebyli vůbec známý a pouze někomu předskakovali, vlastně všichni je tam nenáviděli, jen mě se líbili. A kolem se zároveň začala utvářet celá kreativní scéna. Nešlo jen o hudbu, ale o filmy, módu a podobně. Důležitý bylo, že kdokoliv mohl dělat cokoliv. V tom se to po roce 1978 změnilo. Synonymem punku se stali čtyři nějací chlápci, co mají tvrdou kapelu. A takhle to vyrazilo do světa, i do České republiky. Přitom holky jako Siouxsie nebo Patti Smith, to nebyly jen nějaký holky na ozdobu. Něco jako 'hey, my máme kapelu, ale zpívá nám tam holka'. Ony byly šéfky, psaly songy, měly nápady, kolem nich se to točilo. A vlastně i většina mých fotek, řekl bych tak 70%, je o holkách z této scény. Tenkrát to bylo něco čerstvého a úplně nového.
Věděli jste, že jste na začátku nějaké nové vlny?
Vůbec. Vzpomínám si, jak jsem jel se Sex Pistols do Paříže na dva koncerty. První ani nedohráli do konce, protože lidi po nich házeli lahve, strhla se pak obrovská rvačka a ochranka je musela z klubu dostat ven. Na druhý koncert pak přišla polovina publika z prvního koncertu, ale už ostříhaná a oblečená podle vzoru Sex Pistols. Tedy, viděli jsme, že nás spousta lidí začíná následovat a napodobovat. My jsme se tím ale nenechávali strhnout.Stále se kamarádíte?
Pořád. Před dvěma roky jsem byl na koncertu Siouxsie v Berlíně a ona se prostě pořád chová stejně. Chtěl jsem totiž fotit, ale ochranka mě vyhodila z klubu ven na ulici. Dostal jsem se zpátky dovnitř a Siouxsie poznala, co se stalo. Roztočila nad hlavou mikrofon a trefila tu gorilu z ochranky do hlavy.
Proč trvalo tak dlouho, než jsi tyhle fotky shromáždil do knížky?
To opravdu nevím. Víš, nemám moc rád nostalgii, vzpomínání na staré dobré časy a tak podobně. Když po mě dřív někdo něco takovýho chtěl, odmítal jsem. Teď najednou nebyl důvod odmítnout. Při přípravě knihy jsem ale nespěchal, zabralo mi to zhruba rok. Rád bych podotkl, že jsem se nesnažil udělat vyčerpávající časosběr z té doby a dostat dovnitř každého důležitého člověka z Londýna, ale jde o osobní album zaznamenávající můj čas a moje přátele.Proč se kníha jmenuje Punk's dead?
Dneska vidíš mladý děcka, jak říkají 'Punk's not dead', přijedeš do blbýho Polska nebo Bělehradu a vidíš tam to stejný napsaný na stěnách. Vtip je v tom, že punk nikdy neexistoval nebo vlastně existoval vždycky. I před námi. My jsme tomu všemu, co jsme dělali, nijak neříkali. Muzika nebo způsob oblíkání neměly žádné označení, protože celé to bylo o individualitách. Občas nám někdo říkal new wave, ale později média vymyslela slovo punk. To jsme nenáviděli.Punk's dead vydává Divus. Výstava fotografií probíhá od 14.11. do 14.12. v Divus/Jižní křídlo, Bubenská 1, Praha.
Reklama
Nijak. Nepřišel jsem zvenčí, ale byl jsem součástí od začátku. Všechny lidi byli moji přátelé, se kterými jsem vyrůstal nebo chodil do školy. Všechno, co se pak stalo a začalo být později nazýváno punkovou scénou se mezi námi událo nějak přirozeně. Jako bycho, se všichni nevědomky domluvili, že tohle a tohle budeme dělat.Takže fotky, ze kterých je poskládaná takhle kniha je něco jako album kámošů ze střední nebo něco takovýho?
Ano, přesně tak. Já jsem nebyl žádný fotograf, pouze jsem zaznamenával, co jsme dělali. Neměl jsem žádný peníze, tak jsem fotil na co nejlevnější aparát. V tom si ale myslím, že se dnes, po těch letech, ukázala ona autentičnost. Tak jak jsem to nafotil, taková ta scéna opravdu byla. Z té éry jsou v současnosti veřejně známé hlavně černobílé fotografie, které jsou dílem profesionálních fotografů pracujících pro černobílé noviny. Díky tomu spousta lidí neví, že punk byl o křiklavých barvách a nosily se hodně modrý vlasy. I to byl důvod, proč jsem tenkrát fotil na barevný film. Po letech jsem pyšný na to, že jsem dokázal nafotit něco takového s tak levným foťákem.
Myslím, že dvacet.O jakém období se přesně bavíme?
Jde o dva roky mezi léty 1976 až 1978. Bydlel jsem na nudným předměstí a nutilo mě to něco dělat, stejně jako ostatní. Jednou jsem se tam zkamarádil na koncertu se Sex Pistols. Tenkrát ještě nebyli vůbec známý a pouze někomu předskakovali, vlastně všichni je tam nenáviděli, jen mě se líbili. A kolem se zároveň začala utvářet celá kreativní scéna. Nešlo jen o hudbu, ale o filmy, módu a podobně. Důležitý bylo, že kdokoliv mohl dělat cokoliv. V tom se to po roce 1978 změnilo. Synonymem punku se stali čtyři nějací chlápci, co mají tvrdou kapelu. A takhle to vyrazilo do světa, i do České republiky. Přitom holky jako Siouxsie nebo Patti Smith, to nebyly jen nějaký holky na ozdobu. Něco jako 'hey, my máme kapelu, ale zpívá nám tam holka'. Ony byly šéfky, psaly songy, měly nápady, kolem nich se to točilo. A vlastně i většina mých fotek, řekl bych tak 70%, je o holkách z této scény. Tenkrát to bylo něco čerstvého a úplně nového.
Reklama
Vůbec. Vzpomínám si, jak jsem jel se Sex Pistols do Paříže na dva koncerty. První ani nedohráli do konce, protože lidi po nich házeli lahve, strhla se pak obrovská rvačka a ochranka je musela z klubu dostat ven. Na druhý koncert pak přišla polovina publika z prvního koncertu, ale už ostříhaná a oblečená podle vzoru Sex Pistols. Tedy, viděli jsme, že nás spousta lidí začíná následovat a napodobovat. My jsme se tím ale nenechávali strhnout.Stále se kamarádíte?
Pořád. Před dvěma roky jsem byl na koncertu Siouxsie v Berlíně a ona se prostě pořád chová stejně. Chtěl jsem totiž fotit, ale ochranka mě vyhodila z klubu ven na ulici. Dostal jsem se zpátky dovnitř a Siouxsie poznala, co se stalo. Roztočila nad hlavou mikrofon a trefila tu gorilu z ochranky do hlavy.
To opravdu nevím. Víš, nemám moc rád nostalgii, vzpomínání na staré dobré časy a tak podobně. Když po mě dřív někdo něco takovýho chtěl, odmítal jsem. Teď najednou nebyl důvod odmítnout. Při přípravě knihy jsem ale nespěchal, zabralo mi to zhruba rok. Rád bych podotkl, že jsem se nesnažil udělat vyčerpávající časosběr z té doby a dostat dovnitř každého důležitého člověka z Londýna, ale jde o osobní album zaznamenávající můj čas a moje přátele.Proč se kníha jmenuje Punk's dead?
Reklama