Mladí Ukrajinci na prahu revoluce

Článek vyšel původně na i-D.

Jedné srpnové noci roku 2013 se v parku uprostřed Kyjeva nechal brooklynský fotograf Dan King potetovat dvacetiletým ukrajinským klukem Dimitrijem. Ručně, bez strojku a jen za svitu iPhonu. Z vašeho pohledu to teď možná vypadá jako totální ptákovina, ale berte v potaz, že měl tou dobou upito půl flašky poctivé sovětské vodky.

King odcestoval na Ukrajinu těsně před tím, než politická situace mezi ní a Ruskem během podzimu 2013 přerostla v otevřený konflikt, aby zachytil poslední chvíle relativního klidu. Přijel sám, pouze si na místě domluvil překladatele a ubytování sehnal v levném hotelu. O něco později se odstěhoval do bytu na náměstí Nezávislosti – právě tam, kde za tři měsíce vypukly protivládní demonstrace, které byly de facto počátkem celé nadcházející krize. Jeho fotky dospívajících lidí z hlavního města, které potkával porůznu v parcích, na nádražích nebo v místních mekáčích, zachycují podivný, zbytek svobody s nádechem úzkosti, jenž toho léta ještě visel ve vzduchu.

A zmíněný Dimitrij se spolu s partou svých kamarádů ocitl na obálce Kingovy knihy Ukraine Youth (Mladí Ukrajinci), která vznikla z pořízených snímků.

Rozhodl ses vyrazit na Ukrajinu kvůli tušení, že politická situace tam co nevidět vygraduje a dojde k otevřenému konfliktu?
To vůbec neměla být knížka o politický situaci, i když je pravdou, že v době mýho odjezdu se v médiích začaly objevovat náznaky informací o tomhle problému. Ale já byl ve skutečnosti prostě jen fascinovaný Ukrajinou jako takovou. A ono bylo obecně celkem jasný, že se dřív nebo později přikloní buď k Rusku, nebo k Evropský unii, přičemž skoro všichni počítali s tou druhou variantou. Jenže jakmile se Rusům donesly zvěsti o dialogu, který spolu Ukrajina s EU vedou, stopli celý zemi na týden dodávky plynu. Ty moje fotky jsou momentky z klidnýho období ukrajinský historie, co se asi už nikdy nebude opakovat.

A proč sis k focení vybral zrovna mladý lidi?
Jedině děcka jsou budoucností země a není tu nikdo, kdo by je podpořil nebo jim pomohl. Většina jejich rodičů pracuje ve fabrikách a po jednadevadesátém (kdy zanikl Sovětský svaz, jehož součástí Ukrajina byla) skoro nic nevydělají a většinou nemají ani žádné dovednosti. Tyhle děti prostě neví, za kým zajít a ptát se: „Jak máme začít revoluci?"

A jak jsi ty lidi vlastně potkával?
Všechny jsem poznal na ulici. Ale když jsem se tu octl poprvé, neměl jsem ani potuchy, že Kyjev je hlavním městem světa v oblasti sexuální turistiky. Takže oslovovat lidi v ulicích pro mě bylo hrozně těžký. Prvních pár dnů jsme zkoušeli říkat: „Přijďte na casting do našeho ateliéru, chystáme umělecký projekt," a všichni nás neustále posílali do prdele. Pak nám zkusila pomáhat překladatelova holka a lidi se konečně začali nabalovat.

Kolik bylo těm lidem, který jsi fotil, a co dělali?
Je jim nejčastěji mezi patnácti a dvaadvaceti lety. Přijel jsem v létě, takže se všichni jen tak poflakovali kolem. Jednou v noci mě pár z nich vzalo do malýho městečka poblíž Doněcka, kde se teď dějou ty největší šílenosti. Bylo to tehdy dost divoký; pronajali jsme si celý sovětský panelák za padesát euro od bezzubé staré paní a prostě pařili. Šlo o to ty děti poznat, získat jejich důvěru, dozvědět se něco o místní kultuře a mít se zkrátka fajn.

Proč myslíš, že se toho projektu všichni z nich chtěli zúčastnit?
No, vzhledem k tomu, že jsem předtím nevydal žádnou knihu ani cokoli jiného, byla to z jejich strany spíš záležitost respektu. A šlo asi zkrátka o zajímavý rozruch.

Co tě na těch mladých lidech, které jsi potkal, nejvíc překvapilo?
Jednoduše jak moc se navzájem podobají. Jak jsou chytří. Jak jsou spojeni se svou vlastí a vládou. A taky jejich bezmoc.

Máš pocit, že jsou víc politicky uvědomělí než jejich vrstevníci v USA?
Ano, stoprocentně.

Je to proto, že na Ukrajině jsou politické problémy evidentnější? Nebo se prostě zdejší mladí jen víc zajímají?
Řekl bych, že oni s tím vyrostli. Zažili konec sovětský éry, všechny temný stránky věci, dopadlo to na ně. Ten kluk, co mě potetoval, pracuje jeden den v týdnu jako grafik a vydělá za měsíc na tom jednom dnuvíc peněz než jeho otec pracující na plný úvazek. Jeho táta byl zaměstnaný ve fabrice, dělal tam stále stejnou nekvalifikovanou práci – a pak najednou skončí komunismus, to jediný, co v životě zažil, a všichni se teď najednou ptají: „Co vlastně umíš?" Ale tyhle dnešní děti cítí svobodu. Chtějí být součástí EU, chtějí pro svou zemi víc.

Zůstal jsi s nimi v kontaktu?
Jasně, na Instagramu to je hrozně jednoduchý. Jedna holčina si po mým odjezdu během demonstrací oholila hlavu. Taky mám pocit, že pár, který jsem tu potkal, se rozešel. A taky si dost často povídám s producentem Jevgenijem. Zkrátka vyrazil jsem na cestu sám a našel tu skvělý kamarády. Fotografované jsem nebral jako žádný svůj tým nebo asistenty, nechoval jsem se jako vykořisťovatel. Stali jsme se přáteli.

A co ti oni sami pověděli o současné situaci?
Když jsem byl ještě na Ukrajině, myslím, že mě nechtěli moc zatěžovat. Ale po tom, co jsem odjel, začali být situací ve vlastní zemi k smrti vyděšený. Tak jsem jim psal. První měsíce mi na otázku: „Jak se máš?" odpovídali: „Fajn, je to v pohodě." O šest měsíců později už přicházely zprávy jako: „Do prdele, jak se odtud dostat pryč?" Jenže oni nemůžou do Ameriky ani nikam do Evropy. Začali se bát, když vojáci odstartovali odsuny lidí a někteří z jejich kamarádů skončili na východní hranici země. Tehdy jsem zaznamenal změnu od „Je to cool" k pocitům strachu.

Co chtějí dělat?
Všichni touží odejít. Ale nemůžou. Tak se z toho alespoň snaží vytřískat co nejvíc. Na projektu se mi líbilo, že neprobíhal v čase velké prosperity země, ale v době útlumu, úplného klidu, a každý byl bezstarostný. A teď všechny čekají spousty těžkých rozhodnutí.

Foto: Daniel King