Zeptali jsme se abstinentů, proč doopravdy nepijou

Když to pojmeme hodně zeširoka, rozhodně bychom se mohli označit za generaci sociálních alkoholiků. Navzdory tomu stejně každý známe někoho, kdo sice není příslušníkem hnutí Straight Edge, ale i přesto v hospodách a na nejrůznějších akcích "trhá partu" a místo piva nebo panáků do sebe klopí jedině limonády a matéčka s ledem. Důvody k počínání těchto lidí jsou ale někdy mnohem závažnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Alkohol mě většině případů spíš uspává, druhý den je mi blbě, únava pokračuje, připojujou se výkyvy nálad a taková ta nechuť cokoliv dělat. Obecně nemám rád když nemám svoje tělo pod kontrolou. Nemám rád když se mi točí hlava, nebo např. když jsem nemocnej, a tak se do podobných stavů nedostávam dobrovolně. Pití ve společnosti kolem mě mi nevadí, pokud to není středobod všeho.

Přestala jsem pít loni v září a vydržela to až do konce roku s jedním pivem a jedním svařákem. Letos si občas dám třeba pivo, když jsem se svým klukem, ale mám jasně danou hranici, přes kterou nejdu ať mě kdokoliv jakkoliv přemlouvá. Předtím jsem pila a pařila dost, protože mi to připadalo jako nejjednodušší cesta k tomu seznámit se v novým městě a na nový škole. Chodila jsem ven každej den a domů se vracela až k ránu. Od určitý chvíle jsem si ale přestala pamatovat věci, což je docela blbý, když máte školu a dvě nebo tři brigády. Z pár večerů jsem měla okno, myslela jsem dokonce, že mi do pití někdo přidal drogy. Zpětně si ale myslím, že to mohl bejt klidně jen ten alkohol. Nevěděla jsem pak například, jak jsem se dostala domů. Vyvrcholilo to, když jsem se měla učit na zkoušku, ale v tom stresu mi přišlo jako dobrej nápad se sejít s kamarádama. Neplánovala jsem pít, ale oni zrovna slavili a já se dostala do nálady. V noci jsme se s kamarádkou ještě vydaly dál po barech, míra padla. Začal se s náma bavit nějakej neznámej kluk a já ho v tomhle ultrapřátelskym naladění naivně pozvala k nám domů. Nebo aspoň myslím, že to tak nějak bylo. Samozřejmě, že mám z toho večera okno, nevím ani, kdy jsem usnula. Vzbudila jsem se až ve tři odpoledne, nevěděla jsem, co se dělo. Zaspala jsem do práce a moje klíče od bytu byly pryč. Naštěstí se nic neztratilo, ale dlouhou dobu potom se mi zdálo, že se jednou v noci vzbudím a ten člověk bude stát v mým pokoji, i když jsem vyměnila zámek. Bohužel ani nevím, jak vypadal, takže v tý představě je to jen takovej stín. Zkoušku jsem každopádně neudělala. Začala jsem mít strach, že mě vyhodí ze školy, práce, bytu. Psychicky mě to zatížilo natolik, že jsem začala být dost často nemocná a měla neustálou potřebu chodit k doktorovi na různý vyšetření. Myslela jsem, že umřu. Od té doby, co nepiju, jsem sice dost zhubla, ale přijde mi to jako jedno z nejlepších rozhodnutí, co může člověk udělat, než to dopadne fakt špatně.

Nepiju od roku 2014. K alkoholu jsem se dostal kolem roku 2008, na přelomu základky a střední. Pil jsem tenkrát jenom klasicky v pátek, postupně se to ale protáhlo i na soboty. V konečné fázi jsem pak pil klidně i šest krát týdně. Zlom nastal, když jsem jednou s kamarády odjel na silvestrovskou chatu do Tater. Pili jsme čtyři dny nonstop. Když jsem si pak konečně na chvíli pauzu, dostavily se u mě šílené návaly horka a čtyřicítky horečky. Klepal jsem se po celém těle, měl jsem dokonce i lehčí halucinace a nemohl jsem spát. Samozřejmě jsem ten den už nepil a hned další ráno jsem odjel do nemocnice. Tam mi něco píchli. Nejsem si přesně jistý, co to bylo, ale každopádně to nepomohlo. Po návratu domů jsem tyhle stavy zažíval ještě asi další dva týdny a po mnoha návštěvách u nejrůznějších doktorů jsem se dozvěděl, že jsem měl vlastně normální absťák. Teď jsou to skoro čtyři roky, co vůbec nepiju.

Teď je to dvacet měsíců s pauzou pět měsíců, co nepiju. Zní to divně, ale zkoušela jsem znovu začít, prostě se to nějak semlelo a zjistila jsem, že budu radši střízlivá. A to jsem byla vždycky ta, co odsuzovala suchý únory a abstinenty a nechápala jsem, proč lidi kazí zábavu a nepijou, když je to přece taková sranda. A sranda to byla veliká, kolikrát jsem se probudila vedle někoho, komu jsem dávala jméno podle podniku, kde jsme se potkali, jednou mě srazilo auto a následky mám do dnes, spadla jsem ze schodů a vzpomněla jsem si na to až za tři dny, když jsem nechápala, proč mě pořád bolí noha, druhej den jsem mívala kocoviny tak příšerný, že jsem zase radši pila, aby mi nebylo blbě a dostala se do stavu, kdy je všechno zase zábava. A lidi kolem mě taky pili a taky měli historky a všechno mi připadalo, že prostě u nás v Český republice se takhle pije.

Nicméně, důvod, proč jsem přestala pít, nebyl jeden, ale sešlo se toho víc najednou, jak už to tak bejvá. První bylo, že jsem kvůli chlastu poprvé nedodržela slovo, že mám někde bejt a regulérně jsem zaspala a málem z toho byl rozchod a já jsem začala přemýšlet, jestli nemám problém. Druhej důvod byly antibiotika na zánět ledvin na tři měsíce a třetí, že jsem začala líp jíst a cvičit a nechtěla jsem do sebe chlastem házet zbytečný kalorie. A když už jsem to s těma antibiotikama vydržela 3 měsíce, tak jsem si nechtěla dát jen tak nějakej drink a zkazit to, ale chtěla jsem pít něco spešl. Tak jsem držela 11 měsíců v kuse a pak si v Belgii dala pivo a zase jsem pomalu plíživě začala pít. Až před třema měsíci jsem měla zase okno a řekla jsem si prrr. Prostě neumím pít jenom trochu, ale buď do sraček anebo vůbec. Takže radši vůbec. Hospody mě baví furt, mám ráda ty zbytečný kecy a tu uvolněnou atmosféru a pohodu, ale na pivo mám chuť většinou jenom po dobrým jídle a to si radši dám vodu.

Abstinuju při konzumaci alkoholu všeobecně. Když piju, tak v míře ne větší, než co se vejde do ochutnávkového hltu. Připadá mi to mnohem zajímavější, a neboť jde o menšinový experiment, než kdyby tomu bylo naopak, je to pro mě něco jako druhá strana mince nonšalance. Nejprve jsem se povětšinou nezůčastňoval alkoholických nákupních orgií, dnes však konečně převládla zdravá norma zúčastnit se na dobré náladě ostatních finančně. O alkoholu panuje mnoho zažitých mylných představ, například že kde není lahev, okamžitě končí zábava, nebo že za přemíru alkoholu muže vždy nějaká jiná hluboce zakořeněná záležitost. Alkoholový večírek spatřený očima abstinenta ale považuji za nejsilnější, možná ještě o cosi navíc posílený inspirační zdroj. Přesto mi ale vždycky způsobí silnou radost, když někdo, kdo se dlouhodobě ocitne "za čarou", s pitím nadobro skoncuje. Nejvíc svobodný člověk navíc možná bez vytáček často vystupuje, nebo píše takovým způsobem, aby ho ostatní považovali nejlépe permanentně namol. Pokud by se lidé dohodli na kolektivní abstinenci, nemuseli by docházet za zábavou na tomu určená místa, neměli by na na tuto vyhrazený zvláštní čas, a dobrá rozpoložení by se dost možná stalo všeobecně dostupnou komoditou běžného života. Zůstal bych doma a otevřel svoji úvodní lahvinku tvrdého.