Hledání koníčků u lidí ve středním věku

Mou nejčastější volnočasovou aktivitou je sezení v dodávce. Sezení v dodávce cestou na koncert. X hodin ubíjející cesty a pak 45 minut hraní. A zase jízda zpátky. Občas nějaká ta pumpa, kafe, mejdan a hnusná bageta. Ne že by mě to přestalo bavit, miluju to. Jen si někdy říkám, že by nějaká doplňková činnost nebyla vůbec na škodu. Pokud možno spojená s pobytem na čerstvém vzduchu. A kdyby se při ní ještě vytvářely trvalé hodnoty, byla by to skvělá nadstavba. Když sleduju vrstevníky ve svém okolí, zjišťuji, že se zřejmě také nachází ve fázi hledání nových koníčků. Teda nových, často se ohlíží do dětství, aby ze své minulosti recyklovali aktivity, které je bavily tenkrát a u nichž doufají, že jim budou přinášet uspokojení i teď.

Toto jsou rozhovory s lidmi, kteří ve středním věku začali opět trampovat, zahradničit, rybařit, houbařit nebo dokonce zčistajasna běhat. Žádná otravně vyhajpovaná jóga se prostě konat nebude.

Richard Fischer (49 let) hraje na kytaru a zpívá ve formaci Bavor a Javor, dlouhá léta působil v garážových Kill The Dandies! O jeho zájmu o tramping a příběhy ze Stínadel jsem věděl, netušil jsem ale, že jde až na samou dřeň. To jsem zjistil až v momentě, kdy začal před dvěma měsíci zaskakovat u nás v Nauzea Orchestra. Z přehrávače v kapelní dodávce rázem podezřele často zní skladby bratří Ryvolů a Hoboes. A nejen to, kytarové krabičky si balí do telete.

Richarde, kdy jsi byl poprvé na vandru?
První divokej vandr byl ve čtrnácti s partou starších kolegů z turisťáku na Českou Kanadu. Osvědčil jsem se v hlídání usáren před hospodou.

Bylo nějaké mezidobí, kdy jsi svou trampskou cestu na chvíli opustil? Načuhoval jsi někdy v životě do řad paďourů?
No jasně. Pak přišlo zakládání kapel a následná elektrifikace. Jenže obavy ze zadržení esenbáky nás paradoxně zahnaly o víkendech zpátky do lesů a k ohni. S těma popsanejma koženicema a španělkama jsme vypadali asi dost kuriózně. V devadesátkách jsem jezdil asi deset let tábořit s euroindiány, ale jet na klasickej vandr mě ani nenapadlo.

Jak často v současnosti vyrážíš na trampy? A jaké lokace si vybíráte?
Jezdím spíš svátečně, tak jednou za měsíc. Na Brdy, Kokořínsko, Roverky…

K trampingu patří spousta subkulturních atributů. Nezanedbáváte je? Předpokládám, že goretex není vaše cesta.
Bereme to jako experimentální archeologii. Balíme telata a další vybavení většinou švýcarskýho původu z půlky minulýho století. Tu výbavu docela prověřujeme, nachodíme nějakejch patnáct kiláků denně, většinou v kopcích. Když se v tom v nějakým komfortu dalo šlapat tenkrát, proč by to nemělo jít teď, viď? Navíc to vypadá skvěle a hodí se to do evropskejch hvozdů víc než stetsony s liščíma ohonama. My to celý dost pečlivě plánujeme. Trasu volí dobrovolník znalej místopisu zvolený oblasti. Pídíme se po stopách lidský činnosti v otevřený krajině v historickejch kontextech. Krajina je protkána dávno nepoužívanejma vozovejma cestama, často zatesanýma do skal, s letopočtama ve stěnách až z 16. století. Nacházíme skalní byty, válečný úkryty z třicetiletý války, barokní poustevny, skalní posedy, smírčí kříže… Občas je to detektivní pátrání mezi starousedlíky. Z klasickejch trampskejch atributů s láskou používám cancák. Plním ho obsáhlejma zápisama a četnejma ilustracema kempů i míjenejch pamětihodností. Zdržuju tím kolegy při jinak svižným pochodu.

Jakou máš motivaci vyrážet na vandry?
Já si v tom lese a u ohně s kámošema nejvíc odpočinu. Nabijí mě to a často si i odnesu domů nějaký nový poznatky.

V dodávce na cestě z koncertu Nauzey Orchestra jsi nám celou cestu z Brna pouštěl skladby bratří Ryvolů. Prostě Hoboes. Jaká další česká trampská hudba je tvoje srdcovka?
Hoboes byli pro mě v dětství a pubertě úplní rockoví hrdinové. Uprostřed tehdejších folkovejch lidovek či trampskýho sentimentu nasadili to ostrý „tempo di vlak“ na jazzový gibsony. To chceš hrát taky… Pak si to pustíš po třiceti letech a ono je to furt dobrý. To se moc nestává. Až nedávno jsem tam objevil ty swingový kořeny. Jinak mě ale v trampským žánru nikdo nenapadá, natož v tuzemáckým country. Až na ty starý, dobrý Rangers. Ale taky je pravda, že se v tom moc neorientuju a na žádnýho českýho Woodyho Guthrieho jsem dosud nenarazil.

Působíš ve skupině Bavor a Javor. Zhudebnili jste i texty rudého trampa Gézy Včeličky. Proč zrovna on? To by se Bobu Hurikánovi asi nelíbilo.
Včelička ve svých textech dokonale a velmi poeticky popsal situaci v pražský čtvrti Na Františku v dobách svýho dětství. To je téma, který mě zajímá. Že by na nás začali kvůli pozdějšímu zasloužilýmu umělci chodit komunisti, o tom dost pochybuju.

Hele, je tramping subkultura na vymření? Nebo se jí chytá i mladá generace.
Nevím, jestli to můžu posuzovat. Trampům se v lese obloukem vyhýbáme. V lese nepijeme, jsem tam tak málo, že vše kolem raději vnímám s čistou hlavou. Když se k ohni nakýbluje někdo, kdo si to užívá jinak, je to otravný pro oba tábory. Z kempovek vyčteš, že to hodně lidí pobírá jako rodinný výlety. Potkal jsem na kempu v Roverkách na samotářský toulce mladýho kluka v modernější výbavě, co šel po stopách z dětství a v kempovce děkoval svým trampským rodičům. Je tu nějaká naděje. Na druhou stranu snadno dohledáš GPS souřadnice starých kempů na webu. Kde je návod, končí tajemno a radost z bloudění a objevování. To platí tak nějak obecně.

Filipa Nuckollse (38 let) znám ještě z dob, kdy byl kmenovým režisérem a uměleckým šéfem ústeckého Činoherního studia. Stál třeba za vznikem veleúspěšného divadelního představení Klub rváčů, které já osobně beru jako nejlepší špíl, co jsem měl možnost vidět. Když se s Filipem poslední roky potkám, už se tolik nebavíme o umění, ale spíš o mrkvi.

Filipe, kdy jsi začal zahradničit?
Když jsem byl hodně malej. Můj děda měl tři zahrady, jednu u našeho domu a další dvě v zahrádkářský kolonii. Byl snad i nějakou dobu předsedou tý kolonie. Měl ovocný stromy, záhony, keře, skleníky, fóliovníky. Pěstoval snad všechno v tý době myslitelnýho v podnebí podhůří Orlickejch hor. Jako nejstarší vnouče jsem mu musel pomáhat. Nejdřív mě to i dost bavilo, postupem času pak míň a míň, ve finále jsem produkční zahrady ani nemohl vidět. A tak tomu bylo snad přes dvacet let.

Moje holka má malou chalupu s drobným pozemkem v Českým Švýcarsku. Když jsme tam začali jezdit, byla sláva zdejších záhonů už dávno za zenitem. Po krátkým zkoumání jsem se rozhodl tuto slávu oprášit. S nepříliš valným výsledkem. Většina pokusů o vypěstování zeleniny skončila naprostým fiaskem. Rajčata, papriky, kapusta, brokolice – nic. Bylinky – nic. Cibule, česnek – nenašel jsem pak ani ty sazenice. Jediný, čemu se jakžtakž zadařilo, byly ty dlouhý keříkový fazole a cuketa – to asi z toho důvodu, že jsem na ně zapomněl a vůbec se od zasazení o ně nestaral, neupozorňoval na ně slimáky a další škůdce. Najednou se mohlo sklízet. A velmi dobrý výsledky tak mám pouze s rostlinou, jejíž název z pochopitelnejch důvodů neuvedu. Ale to je vlastně plevel, takže nevím, jestli to mám počítat mezi mičurinský úspěchy.

Já pocházím z vesnice, v dětství jsem měl zahradu spojenou jen s dřinou. Sbírání okurek, vyřezávání salátů. A pak hurá do výkupu. Prostě aby bylo na dovolenou do Rumunska. Jak jsi to měl ty?
My jsme do výkupů nechodili. Většinu úrody jsme dokázali spotřebovat sami. Moje babička byla chodská selka, uměla zavařovat, dělat marmelády, nakládat, sušit. Měli jsme sklep. Prakticky nepamatuju z dětství, že bychom chodili kupovat zeleninu nebo ovoce, teda kromě citrusů a banánů. Měli jsme višně, švestky, hrušky, jablka, angrešty, dva druhy rybízů, blumy atd. Vzpomínám si, že mrkev byla celou zimu zapíchána v kupě písku nebo pilin ve sklepě. Chodili jsme tam pro jablka, který byly skladovány na příčkách, brambory pak v zadní malý místnosti za takovým pro mě tehdy vysokým žbrlením. Až později začala babička prodávat cizím lidem hlavně jahody, což se mi moc nelíbilo, protože zrovna jahody, a hlavně rozmačkaný s cukrem a mlíkem, byly moje úplně nejoblíbenější ovocný jídlo a je fakt, že mi furt přijde, že jsme se v tom mohli koupat. Pamatuju si taky, že když jsem přišel v osmnácti na DAMU a koupil si papriku, byl jsem dost překvapenej, kolik vlastně stojí.

Co tě vlastně vedlo k tomu, že ses po letech opět začal rýpat v zemi?
Řekl bych, že je to mix čtyř pocitů. Chtěl jsem pokračovat v přirozeným udržování zahrady, tak jak to po mnoho let bylo. Ta chalupa je z konce 18. století. Dále za to může i posednutí vesnickým duchem. Touha vrátit se aspoň takto do dětskejch let. Udělat něco rukama a mít alespoň trochu pocit archaický soběstačnosti – já už se dost dlouhou dobu živím tím, že říkám lidem, co mají dělat, a zlobím se na ně, když to nedělají nebo neudělají něco, co já bych stejně neuměl udělat vůbec. Tak má člověk pocit, že by občas měl mít ze svý praktičnosti trochu radost. Ale jak už jsem říkal, tenhle pocit se zatím moc nedostavil. Na druhou stranu neúspěchy přičítám svý nedočkavosti. Sázel jsem do promrzlý země semena vyloženě teplomilnejch rostlin a frustrovanej výsledkem jsem ve vhodnější čas už nic raději nezasadil až do dalšího roku, kdy jsem se opět neudržel a nehledě k návodu na sáčku se semínkama jsem hlava nehlava zasadil, na co jsem měl zrovna chuť. Pak jsem to systematicky hnojil, což opět vedlo ke zničení celý vytoužený úrody.

Co říkáš na divnou módu pozérského komunitního zahradničení na ploše metr krát metr?
To komunitní zahradničení mi přijde srandovní. Nějakej komplex, že se všude teď tvrdí, že se na vesnici žije zdravěji a že kdo je úspěšný, tak se stěhuje na tu vesnici, aby pak dojížděl dlouho do práce. Já jsem z malýho města dost zdrhal a popravdě si nepřetržitej život na vesnici nedokážu představit. A můj táta byl vynikající zemědělskej právník. Vím, jak vypadá práce na farmách a rozhodně k vesnici necítím žádnou romantickou náklonost.

Hrdě říkám, že zahradničím v národním parku na hraně kaňonu Kamenice kousek od německejch hranic pod dohledem Pravčický brány. Velmi hezký pracoviště. Hodně vody. Bohužel to ale i znamená armádu slimejšů a to, že se půda prohřeje až poněkud později…

A co všechno pěstuješ? Já hlavně rajčata. Mám bonsety, tornáda a starty. A taky brambory.
Pěstuju vše, ale ničemu se nedaří. Ale nevzdávám se. Tedy konkrétně: saláty, kapustu, růžičkovou kapustu, rajčata, papriky normální i exotický, hrášek, keříčkový fazole, ředkvičky, cukety, dýně, cibuli a česnek, rukolu, polníček, řeřichu. Většinu zatím bez valnýho úspěchu.

Máš nějaké zahrádkářské sny? Já bych chtěl sad.
Moje sny jsou drobně aristokratický. Hezká by byla čajová plantáž lemovaná rýžovištěma, na který by navazovaly britský pastviny se pstruhovými potoky a několik rybníků. Já bych se tím vždy dopoledne procházel s jezdeckým bičíkem a vycházkovou holí, tu a tam bych někoho přetáhnul, abych nepřišel do řečí, pronášel bych různý hodnotný rady ke svým zaměstnancům a pak se těšil z výtěžku jejich rukou, mých skvělých a prospěšných rad a z bohatosti svý úrodný půdy. Ale to jsou doopravdy zatím jenom sny.

Mariana Moštíka (39 let) si pamatuju ještě z dob, kdy žil v Ústí nad Labem. Pracoval tam tehdy jako ředitel Charity. Skrz něj jsem poznal improvizační kolektivy Radio Ivo a LÁHOR/Soundsystem, v nichž je zaháčkován. Když jsem Mariana nedávno potkal v brněnském Kabinetu Múz, svěřil se mi, že v poslední době propadl rybaření.

Mariane, jak ses zrovna ty dostal k rybaření? V mém okolí tomuhle mlčení u vody propadá stále více lidí.
Chodil jsem s tátou do svých pěti let, v závěru mě vynechával. Později jsem se dozvěděl proč, bral sice náčiní, ale nahazoval jinde a jinak, pak se celkem rychle naši rozvedli. Jinak v posledních deseti letech jsem se třikrát stěhoval, vše zakládáš znovu – nová škola pro děti, nová práce, celá logistika. Vždycky musíš vše znovu vybudovat, včetně nových kámošů, což taky znamená budit se po pátečním večeru v sobotu ve dvě odpoledne. Furt něco buduješ, někde lítáš, rybaření je v podstatě to, že jsi venku, nic neřešíš, a má to nějaký smysl. Jsem amatér bez ambicí.

Jak často vyrážíš na lov? A kam?
Za barák v Brně na Svratku, Svitavu – nebaví mě sedět u vody na všech těch křeslech s miliardou bižuterie, baví mě řeky.

Když jsme se o tvé nové zálibě bavili nedávno v Brně, tak jsi říkal, že zkoušky na rybářský lístek byly téměř traumatizující zážitek.
No jo, stejně jako státnice, řidičák. Úplně na stejné úrovni, Moravský rybářský svaz, z.s. pobočný spolek Brno 3 lístky nerozdává. Vezmi si, že je u nás něco kolem 40 druhů ryb. Na zkoušce vytahují obrázky a ty musíš trefit, žádná apka, atlas – normálně natvrdo. To vůbec nemluvím o předpisech. Neumíte, přijďte za dva měsíce.

Pytlačil jsi, když jsi byl malý? Já jsem jezdil pytlačit na chovný Žehuňský rybník. Pak jsem si ve dvanácti letech udělal rybářský lístek a po dvou měsících jsem toho nechal. Do té doby jsem byl zvyklý, že se s nějakým tím kaprem domů vždycky vrátím. A najednou na Harcovské přehradě v Liberci čtrnáct dní ani ťuk. Obcházel jsem tam rybáře a zjistil, že úlovek vůbec není ten důvod, proč tam sedí. Byl tam ale výrazný generační rozdíl. Pro mě to tenkrát bylo nepochopitelné.
Nikdy, a to i přes to, že jsme žili tři roky přímo na přehradě. Normálně se chodilo na hráz, kde stačilo hodit rohlík, co se někde válel v trávě. Vždycky jsem měl strach, že mě někdo čapne a budou problémy, tak jsem to raději nedělal.

Když jsem byl u těch úlovků. Čím se můžeš pyšnit?
Nic neberu, všechno vracím.

Každá subkultura má své rituály. Které ctíš při rybaření?
Pro mě je rituál ta voda, možná jedna věc, být u vody co nejdříve ráno.

Mojí švagrové – Johaně Maříkové (35 let) – pomáhá běhání v boji s démony. Ve svých výtvarných realizacích se inspiruje pravověrnými surrealisty.

Kdy jsi začala vlastně běhat? Když jsem tě zhruba před sedmi lety poznal, tak jsi sport obcházela velkým obloukem. A co tě k běhání přivedlo? Zajímá mě motivace.
Největší motivací je pro mě chleba se sádlem. Ten si vždy dopřeju jako odměnu po každém výklusu. Dobrý pocit po běhání a duševní hygiena je až věc další. S běháním jsem začala před třemi lety po propuštění z psychiatrické léčebny. Tam mě to napadlo. Ve sportovní obuvi vybíhám ven pravidelně každý den již třetím rokem.

Co ti běh dává? Co ti třeba i bere?
Co mi dává? Můj přítel – DJ Ypsilon – je velký gurmán a v kulinářské oblasti se opravdu vyzná. Každý měsíc škvaří obrovský karchan sádla. Než jsme se poznali, nechávala jsem si často posílat sádlo z Rampuše, to je oblast na Královéhradecku. To je nejvyhlášenější a nejkvalitnější sádlo na trhu v ČR. Ted už ale vím, že na naše poctivé domácí sádlo nic nemá. Je to záležitost srdce. A co mi bere? Asi nic, jen hodinu času denně.

Dělala jsi v minulosti nějaký sport? Prostě malý exkurs do dětství.
Na základní škole jsme chodily s Petrou Bačíkovou několik let na hodiny basketbalu. Náš trenér ze Saudské Arábie Zarin Pozan, já a Petra jsme byli z našeho týmu nejmenší. Nikdo z nás neměl víc jak 160 centimetrů. Zarina jsme asi po deseti letech náhodou potkaly v Lucerně a chtěl se líbat s Petrou. Tenkrát jsme ale na basket nechodily kvůli Zarinovi, ale kvůli céčákům. Dostala jsem tehdy k narozeninám pravý basketbalový míč, tak jsme s Petrou chodily trénovat na hřiště i o víkendu. Ze sportu už pak jenom tanečky.

Běhání je teď hrozně populární. Běhá snad každý, teda já zrovna opravdu ne. Neštve tě tahle módní vlna?
Módní vlna běhání mě fakt neštve. Běhám sama po polích a pastvinách v okolí Jílového.

Máš nějaký cíl? Když začala běhat kolegyně, tak se hned na začátku rozhodla, že jednou uběhne půlmaraton. Teď už má za sebou asi deset organizovaných běhů.
Ne, to ne, rozhodně žádný cíl nemám. Uběhnout půlmaraton pro mě není žádný problém. Pro mě je to celé jen záležitost toho sádla.

Vypěstovala sis na běhání závislost?
Řadu let jsem konzumovala sádlo po litrových zavařovacích sklenicích denně. Ochutnala jsem snad všechny druhy škvarků a sádelných výrobků. Bez sádla jsem neudělala ani krok. Dokonce se mi často zdál sen, že pracuju v sádelnici. Na ten sen fakt ráda vzpomínám. Náš šéf, hlavní sádelník, neměl o množství sádla v sádelně vůbec jasno. Sádla jsem tedy mohla užírat celé dny od rána až do noci dle libosti. A litřík sádla do tramvaje na cestu domů z práce nesměl nikdy chybět. To aby cesta lépe uběhla.

Mám v živé paměti, jak vybíháš do lesů s břichem o velikosti pořádné halloweenské dýně. Do kolika měsíců těhotenství jsi vyklusávala?
Zvládala jsem to do osmi měsíců těhotenství.

Pořídila sis už domácí trenažér? Když jsem s tebou naposledy mluvil, tak jsi spekulovala, že by sis nechala – kdyby to šlo – vyplatit mateřskou jednorázově a investovala dvě stě tisíc do kvalitního běžeckého pásu.
Ano, máš pravdu, Ivo. Dost jsem o tom přemýšlela a také celou záležitost prodiskutovávala s rodinou. Rodičovský příspěvek bohužel ještě nelze vyplatit jednorázově. Takže nic.

S Davidem Kolovratníkem (39 let) hraju posledních šest let v kapele, takže už na sebe víme spoustu věcí. Ve své výtvarné tvorbě se momentálně věnuje zpracování podivného dědictví po tetě. Taková chata v osadě Březová-Oleško totiž může skrývat mnohá tajemství. Mimo to je David i vášnivým houbařem, nečekejte ale posthipízáckého zoufalce, jenž na podzim po lukách očima projíždí kdejaký kravský vdolek hledaje lysohlávku českou.

Tak mi, Davide, řekni, kdy jsi začal s houbařením? Co tě do lesa přivedlo?
Do lesa na houby jsme chodili s našima už jako malí. Sbírali jsme tehdy jen rourkaté, respektive hřiby. V pubertě mě to pochopitelně přestalo zajímat, jako ostatně všechno, co jsem do té doby dělal. Navíc jsem se později přestěhoval do Prahy. Na houby jsem si „vzpomněl“ až relativně nedávno, tak před čtyřmi, pěti lety. Začali jsme s mojí ženou jezdit na výlety do okolí Prahy a houbařit. Karin je taky z „houbařské“ rodiny, když jsme u jejích rodičů na chatě, jdeme se do lesa podívat, ale na Moravě bývá v poslední době dost sucho.

Zkus mi popsat svůj houbařský rok. Předpokládám, že nechodíš jen na hříbky.
Ne, sbíráme i jiné druhy než hřiby. První podivnost, kterou jsem experimentálně sežral, byla hadovka smrdutá. Její „vajíčko“, než se z něho vyklube ten odporně páchnoucí falus, se dá jíst. Odhodlávání bylo ale těžké, to jo. Potom holubinky, jeden čas jsem je měl mnohem radši než hřiby. Letos jsem se chystal na pokus s mléčným kvašením, které údajně vytáhne palčivost z holubinky hlínožluté. Nakonec ale bylo v lese tolik jiných skvělých hub, že jsme tam ty holubice nechávali na příště.

„Houbařský rok“ začínáme ale už s jarními druhy. Objížděli jsme několik let vápenné půdy kvůli smržům a kačence české, ale marně. Až letos na jaře se nám konečně podařilo najít lokalitu, kde jsou. Po kačenkách hned rostou čirůvky májovky, první kováři, růžovky, a už si to pěkně motáš… na podzim čirůvka fialová, dvoubarvá, hlíva ústřičná a v zimě penízovka sametonohá a ucho Jidášovo. Nemám ale čas pořád někde šmajdat po lesích, zdržuje mě od toho hraní v kapele, vždyť to znáš.

Z celého houbaření mě asi nejvíc oslovila osobnost hudebního skladatele Václava Hálka, kterému ve VICE bylo už v minulosti věnováno dost prostoru. Je autorem Mykokosmické symfonie a mnoha tisíc hudebních kompozic, při jejichž tvorbě ho výrazně inspirovaly houby. Zkomponoval i Hudební atlas hub. Znáš jeho tvorbu? Co jí říkáš?
Tak to je solidně za roh! Slyšel jsem vždycky jen o tom, nikoliv to. Popravdě z toho moc moudrý nejsem, respektive tam neslyším ty houby, hudba je to celkem normální.

Ve tvých výtvarných realizacích se často objevuje motiv ryby. Houby tuším ne. Nebo se mýlím?
Jeden osamocený kousek by se našel – Falešný idol (akryl na plátně 100 x 100 cm) – nedávno byl k vidění na výstavě v Městském divadle Brno. Mimochodem, na tom obraze ze mě roste liška nálevkovitá. Houbové téma ve výtvarném umění mi ale obecně přijde již nějak vyčerpané, navíc to často evokuje takovou tu lysohlávkovou estetiku a popisování stavů mimo tělo, mě to nezajímá. Co si tak vzpomenu, tak dobře mi houba funguje v práci třeba Karla Jerieho nebo Petra Nikla, toho mám rád.

Přihodíš nějaký svůj recept?
Preferuji jednoduchá řešení: Pokrájené ryzce jenom na sádle osmahneš s kmínem, posolíš a na chleba s tím. Fungují i muchomůrky růžovky, mají takovou nasládlou chuť, jedna z nejchutnějších hub, ale to se píše o každé druhé.

A jak jsem na tom teda já? Neběhám. Módní vlna běhání způsobila, že se mi začalo přímo hnusit. Vypěstoval jsem si nenávist k blbě dýchajícím, hekajícím, zarudlým, oroseným, potem zapáchajícím běžcům v tzv. funkčních overalech. Nevkusné. Nehoubařím, špatně vidím a houbu jsem nenašel roky. Naštěstí můj dvouletý syn Iggy to má k zemi blíž, a tak s babičkou běhá po lese a kupodivu nachází hříbky. Trampskou hudbu nehraju, až na výjimky neposlouchám, ale koupil jsem si od Richarda Fischera aspoň tričko Hoboes. Protože je to kult. I to LP jsem si objednal. Nerybařím, ale můj švagr jo, takže nestrádám. Prý jsou ryby zdravé, tak je aspoň jím. Trošku zahradničím, ale na chalupě v Robči u Úštěku pěstuji jenom rajčata. Tornáda, bonsety a starty.

A jaký tedy mám svůj nový koníček? Sázím na koníčky. (Vím, jazyková hříčka jak kdysi z Tele Tele nebo katalogu Tata Bojs.) Na dostizích jsem na čerstvém vzduchu a sázet na rozdíl od Bukowského umím. Bez kurev, ale se ziskem. To je asi ta nadstavba, po které tak prahnu. Žiju vlastně čím dál spokojenější život.