Pořádnou díru do světa ale udělal přes filmové plátno coby kostýmní výtvarník. V 80. letech, kdy bylo Československo potažmo celá východní Evropa odříznutá od zbytku světa železnou oponou, ho místní filmová branže prorostlá komunistickým režimem systematicky odmítala. A to především proto, že si v této vyostřené době zajel do USA pro Oscara za kostýmy k filmu Amadeus. Ten byl dílem jeho kamaráda, režiséra Miloše Formana, který uprchl před komunisty do USA v 60. letech a stal se tam slavným například díky filmům Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Vlasy. Amadeus vyhrál a během jednoho večera si odnesl celkem osm sošek a Pištěk se zničehonic stal ikonou mezi módními návrháři, kteří zrovna měli v plánu vrátit zpět do hry prvky rokoka. Velké vítězství a shledání dvou odmítaných Čechů na americké půdě by se dalo považovat za jeden z kýčovitých signálů blízkého konce studené války. Dnes se po letech odhaluje mechanika, jak totalitní režimy těží z úspěchů svých lidí v zahraničí, které se ale snaží ve vlastní zemi ponižovat. Pan Pištěk byl jedním z takových příkladů a zajeli jsme se ho na to vyptat. V našem hovoru s tímto energickým a šarmantním gentlemanem převažovalo především to pozitivní z nejslavnější éry jeho života a po pár hodinách nás začal intenzivně vyhánět se slovy, že jsme mu zkazili celý den, protože naše návštěva mu vyvolala živé vzpomínky, na které si myslel, že ve svých téměř osmdesáti letech dávno zapomněl. Je zajímavé, že filmy, pro které jste dělal kostýmy, se po nějaké době staly klasikami. Když se někde vysílají, stále vypadají skvěle.
To je tak… nadělal jsem jich tolik, že se tam nějaký takový film, o kterém mluvíte, určitě najde. Ale je také spousta strašlivých braků, které jsem dělal jen proto, abych měl na činži. Ale včera jsem čirou náhodou koukal na film Poklad byzantského kupce. A to je panteon českých herců a víte, to vůbec nevypadalo jako lidově demokratický biograf. Myslím tím oblečením. Ale ve své filmografii mám tolik filmů, které nechci do smrti vidět. Jak to?
Poněvadž jsem věděl, že jsou blbý ještě předtím, než jsem podepsal smlouvu. A většinou jsem měl dobrý čuch. A i ty kostýmy jsou pitomé… A které filmy to jsou?
To vám neřeknu. Povězte mi, jak jste se stal výtvarníkem kostýmů?
Já jsem na to nebyl v životě vůbec připravený. Neměl jsem na to žádné školy. Přišel jsem k tomu čistě náhodou. Jedinou průpravu, kterou jsem měl, byla Akademie Výtvarných umění, kterou jsem vystudoval, kde člověk poznal kostýmy z dobových obrazů. No a musel jsem si s tím poradit. Pro mě to byla obživa. Tenkrát musel každý z mých souputníků mít nějakou vedlejší činnost. Například návrhy plakátů, knižní úpravu, restaurování knih. Například já se svými kamarády jsme si zezačátku vydělávali tak, že jsme pro cestovní kancelář Turista vyráběli jídelní lístky a nálepky na kufry třeba pro brněnský hotel Interhotel Brno. Jednou se mi to vymstilo, protože jsem navrhl leták, kde bylo napsáno 'Navštivte město Mariánské lázně' nebo něco takového a po revoluci mi volal starosta Mariánských lázní s tím, že tenhle leták našel a jestli bych ho mohl podepsat, že by si to uložili do městského archivu. Já mu odvětil: „Prosím vás na kolenou, spalte to, ať to nikdo nevidí“.
Reklama
Nedosadil. Pro mě to byla existenční nutnost a strašně se mi to líbilo, režimu však nikoliv. Popravdě řečeno, vnímal jsem to jako tvůrčí činnost. Osobně jsem cítil, že jsem vlastně prvním člověkem, který ví, jak ten film bude vypadat. Vždy jsem byl jedním z prvních lidí, co dostali scénář a tam se dočtete, že například pán ten a ten je advokát s touto postavou a tímto společenským postavením a tak dále. Spousta kostyméru se podívá, co se nosilo v té době, do které je příběh zasazen, a opatří postavu sakem. Ale takhle úplně jednoduché to není. Člověk musí podat ruku režisérovi a herci zároveň, přitom musíte ze scénáře pochopit, co je ta postava za člověka. Bylo těžké sehnat odpovídající materiály pro kostýmy? Dokážu si představit, že v minulém režimu musel být výběr velmi omezený.
Spisovatel Miloš Macourek měl obrovskou knihovnu seriálových časopisů, které do Československa dostával přes hranice nevím jakým způsobem. Tam jsem viděl spousty věcí, které mě inspirovaly.
Co se týče materiálu, to bylo opravdu trudné. Zachraňovala mě jedna věc a to speciální prodejna pro manželky papalášů, chodila tam třeba paní Biľaková. Barrandov měl obrovskou moc a tak mohl zařídit, že někteří kostyméři mohli pro určité filmy jít nakupovat do této prodejny, kde se daly sehnat opravdu kvalitní materiály. Tam jsem potkával všechny dámy od pánů Ústředního výboru komunistické strany Československa. Vždycky jsem čekal, až budou hotový, a pak mě tam pustili. První opravdovou práci kostyméra bez těchto překážek jsem zažil až na filmu Amadeus. Tím jste si ale musel zadělat na spousty jiných problémů. Protože režisér Amadea Miloš Forman byl tehdy emigrant a pokaždé, když přijel do Československa, byl v obležení tajné policie.
Na Barrandově působila skupina režisérů, která byla straníky Komunistické strany. A když se začalo mluvit o tom, že by měl Forman přijet do Prahy natáčet Amadea, napsali dopis ÚV KSČ, ve kterém stálo, že oni jako uvědomělí filmaři protestují proti tomu, aby tady Miloš Forman cokoliv točil. Ale protože se 80. letech 20. století hospodářství v Československu dost potácelo, bylo pro ústředí důležitější vydělat dolary než poslouchat pár komunistů z Barrandova. Přesto si vyžádali kontakt s Formanem a s producentem a udělali s nimi dohodu o tom, jakým způsobem má natáčení probíhat. O čem ta dohoda byla?
Fungovalo to tak, že každý z výrazných členů týmů měl svýho fízla. Praxe ale byla jiná. Třeba ten Formanův fízl přišel každý ráno za ním a za 20 dolarů mu vykecal, jaký všechny příkazy a povinnosti má a na co všechno si má dát Forman pozor. Ten fízl by se pro něj úplně rozkrájel. Nicméně Forman tu dohodu s Komunistickou stranou dodržoval. Kvůli tomu se třeba nesešel s Václavem Havlem, protože slíbil, že to neudělá. Bylo to celý tragikomický. Jak přesně probíhal ten proces výroby kostýmů pro vás? Pro Hollywood jste přece nemohl připravovat kostýmy v Praze.
Začalo to tak, že mě vzbudil v noci telefon a tam se ozvalo: “Tady Forman. Hele, troufnul by sis i na nějakej velkej film?” A já jsem odpověděl: “Troufnul”. A tím to bylo hotový. My jsme ale předtím spolu neměli skoro žádný kontakt. Oni ale chtěli důvěryhodně zachytit atmosféru doby Mozarta, a tak se rozhodli nic neriskovat a najmout si na to někoho z Prahy, která je s Mozartem spjata. Ano, Hollywood má obecně problémy s tím, že neumí důvěryhodně a do detailu zpracovat historická témata odjinud než z Ameriky. Vždycky jim tam ulítne nějaká do očí bijící trapnost.
Oni s tím mají strašlivé problémy. Když přijel ten hlavní production designer na schůzku, abychom se dohodli, pletl si románskou kulturu s římskou, prostě všechno dohromady. Pak mě poslali do Paříže, abych se podíval na divadelní představení Petera Shaffera, autora divadelního libreta Amadeus, ze kterého vznikl filmový scénář. Při té příležitosti jsem si tam ještě zašel do kina, kde dávali film Noc ve Warennes. Hrál v tom Mastroianni atd. Nebyl to nijak zvláštní velefilm, ale byl jsem úplně unešený výpravou. Když jsem viděl, jak mají ušitý věci, tak jsem si říkal, že to není možný, jak je to skvěle udělaný. Po filmu v titulkách jsem našel, že kostýmy ušila firma Tirelli Roma.
Když jsem podepisoval smlouvu s Američana, tak jsem jim řekl, že chci, aby se to šilo u Tireliho v Římě. Jak jste se jako Čech vypořádával s nabídkami, které jste dostával poté, co jste dostal nejvyšší filmové ocenění?
Tam se mi tenkrát otevřely takové šance… ale nedokázal jsem si představit, že bych tam zůstal, protože jsem měl v Československu rodinu. Mohl jsem v tomto oboru udělat díru do světa módy, kdybych tam zůstal. A to nejsem žádný módní návrhář. Do mě se tam zamilovala jakási Nina Hyde, módní editorka Washington Times. Já jsem tam byl zrovna v době přehlídek jaro/léto 1984. Představte si, že Nina Hyde mě prováděla po Fashion Avenue v New Yorku napříč nejslavnějšími salóny. Všude jsem měl vyhrazené místo v první řadě a komentoval jsem pro Washington Times každou módní přehlídku.
Film Amadeus udělal tak velkou díru do Ameriky, že si to dneska nikdo nedovede představit. Vlna Beatles to byla oproti Mozartovi nuda. Ten film měl odraz i v módě a pomohl na ulice dostat různé tyhle rokokové prvky. Připadalo mi, jako bych na ulici potkával lidi oblečený v mých kostýmech.
Samozřejmě, že návrháři. Ti to začali vyrábět. V 80. letech explodovala ve velkém vlna módy ovlivněná 18. stoletím. A k tomu třeba “Rock Me Amadeus”.
Já koukal jako blázen, když jsem šel po ulici a tam chlap v bílejch punčochách a fiží. Je navíc fakt zvláštní, co s vámi ta popularita Oscara udělá. Dva dny před mým odletem jsem dostal nabídku od jedné americké firmy, abych pro ně šel navrhovat příští kolekci. Nevím už, jak se jmenovali, ale byli zhruba v kategorii jako Dior. Zkoušel jsem si domluvit na konzulátu prodloužení víza, ale bohužel mi to nepovolili, i když za mnou stál Washington Post. Místní lidi z Hollywodu mi říkali, že za celou historii se stalo zhruba třikrát, kdy film dokázal strhnout novou vlnu odívání. Forman vždycky říkal: 'Vy volové, užívejte si to, netrvá to dlouho.' Je to na Evropanovo ujetý myšlení. Jak to vypadalo, když jste se vrátil do Československa?
Tady se mnou nikdo nemluvil. Na letišti čekala jen manželka a děti. Ani jste nebyl ve zprávách?
Ne. Stalo se jedině to, že moje manželka dělala režii na Barrandově a tam jednou přišel Miroslav Müller, tajemník ÚV KSČ přes kulturu. A zeptal se manželky, kolik mi to celé hodilo? To byla jediná oficiální reakce. A pak samozřejmě odmítnutí režisérů z Barrandova a odloučení od místní filmové scény. Jak to odloučení vypadalo?
Režiséři z Barrandova zvolili systém, že se o Amadeovi a Pištěkovi nemluvilo. Měli prostě pocit, že nejsem jejich. Velký vliv na celé dění měl ředitel celého filmu, jistý Ludvík Toman, který byl napojený na státní bezpečnost a pravděpodobně i ruskou KGB. Ten vydal takový jakýsi polooficiální pokyn, že režiséři mají oslovovat někoho jiného než mě. Tajná policie po vás také šla? Nezačala vám třeba odposlouchávat telefon, když jste najednou měl tolik kontaktů v USA?
Ne. Oni mi nemohli jít po krku, protože zkasírovali několik milionu dolarů za film, který v Československu Američani natočili. Oni v tomto přemýšleli kapitalisticky – nemohli perzekuovat lidi, co jim přinášeli dolary. Navíc by si tím udělali mezinárodní nepříjemnosti. Ale problémy jste určitě nějaké měl.
To byly takové haškovské věci. Například v Hlasu Ameriky vysílali velice kladný referát o mé výstavě v Americe a to v době, kdy v Praze byla nějaká společná výstava několika autorů. Druhý den jsem se dozvěděl, že moje obrazy byly svěšeny a postavené směrem ke zdi. Tenkrát prostě nebylo v módě, aby někdo mohl mít úspěch. To jste opravdu nedostal žádné gratulace? To musel být těžký návrat z rozjařené Ameriky.
Ne, nic. Se mnou nemluvil ani pes. Ale rozumíte, to jsou takový šoky… To si nikdo nedokáže představit, když během pár hodin zažijete přechod z totální slávy do úplného zatracení. Po udílení Oscarů se pořádaly takzvané lobster party, kam lidi platili vstupné za to, že si se mnou mohli sednout ke stolu a jíst raky. Vrchol všeho je, když se o vaši přízeň přetahují milionáři. Já už ani nevím, jak se ta ženská jmenovala, ale pozvala mě do Dallasu. Já tam přijel a ona mě vítala jako císaře. Pak mě vzala do zahrady ve své obrovské rezidenci a tam mě vodila od jednoho keře rododendronu k dalšímu. Uvnitř nich byly skryté obrazovky, na kterých běžela smyčka s titulky z filmu Amadeus, konkrétně šlo jen o část, kde bylo napsáno Kostýmy: Theodor Pištěk a blik a začaly jet znova. A najednou 150 lidí v zahradě zatleskalo.
V Indianapollis mě přivítal na letišti starosta a hned poté se začal omlouvat, že v hotelu, kde jsem měl bydlet, je nějaký problém a jestli tedy přijmu ubytování v soukromí. Pozor, to v praxi znamenalo u zrzavý sexbomby v nejhorších letech, co mě vozila v bílém Cadillacu s otevřenou střechou, a co se zrovna rozváděla s naftovým magnátem. A to kvůli tomu, že ji přinutil, aby si nechala přifouknout prsa a pak zjistila, že za deset let bude mít vrásky, ale prsa bude mít pořád vyleštěný jak prvotřídní nádobí. A ukázala vám ty prsa? Vy jste si tam mohl žít jako král.
To ne, mě to nezajímalo. Vlastně takhle – já bych si to ani neužil. Připadal jsem si, jako když jsem přítomný něčemu, co se neděje. Přitom mám to štěstí, že jsem v Americe zažil slávu, jako nikdo jiný. Že to byla taková tragikomedie, že nějaká událost vždycky byla shozená, tím mě osud nechal pevně stát na nohou. Když byl třeba ceremoniál na Oscary, tak tam stojíte v řadě s Kirkem Douglasem, vedle Diana Ross a Kirk mi říká: 'Hele, běž si dneska stoupnout dopředu'.