Když džíny, tak jedině z Tuzexu

Největší zlo, které se vám v dnešní době při nakupování nových džín může stát je, že vám poštou přijdou džíny regular fit místo slim fit, nebo naopak. Pak musíte složitě vyplňovat formulář, přelepovat adresu a čekat další týden, než vám poštou přijdou ty správné. Co vám budeme povídat. Žijeme opravdu v těžké době. Objednávání a vybírání džín v e-shopech je fakt "peklo". Pokud si myslíte, že to je doopravdy peklo, tak si přečtěte následující fejeton o tom, jaké martyrium bylo za dob Tuzexu a veksláků v přilehlých ulicích, dostat se ke svým vytouženým kalhotám.

Sametová revoluce mě zastihla ve věku něco před třicítkou a z raného dětství si pamatuji, jak jsem zůstávala ve školce poslední, protože matka učitelka byla nucena nedobrovolně trávit odpoledne na schůzích, kde erudovaní soudruzi učili učitelky, jak správně vychovávat budoucí generaci, a taky marxismus-leninismus, a jak budovat socialismus, a jak ho uchránit před zlým imperialistou. My s bratrem jsme zatím brečeli ve školce. Dnes chápu, že to pro ni muselo být ještě těžší než pro nás.

V patnácti jsem pak zjistila, že díru do světa neprorazím s kalhotami zn. Prekon, o kterých se nám soudruzi snažili namluvit, že jsou to džíny. Neměla jsem ale tehdy jinou volbu, a tak dostaly šanci. Několik hodin jsem je proto drhla kartáčem v horké vodě, až jsem si prsty vydrbala doběla, ale u kalhot jsem žádaného ošoupaného vzhledu stejně nedosáhla a pořád moje kalhoty vypadaly jako socialistické prekonky.

Dva měsíce práce kvůli džínům

Až časem jsem si uvědomila, že pokud chci udělat dojem na své okolí, musím odložit tesilky i tyhle kalhoty a pořídit si pravé jeansy. Bez nich jsem ztracená, neviditelná a neštěkne po mně ani pes. Natož ten, kterého jsem tajně milovala. Ale až budu mít ty jeansy, tak…

Nicméně džíny šly koupit pouze v Tuzexu, což byla síť obchodů, ve kterých se za valuty nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Celé dva měsíce prázdnin jsem proto s vidinou pravých „džín" dřela v lese, abych měla na bony, za které bych si pak v Tuzexu koupila vysněné džíny.

Těžce vydělané peníze jsem skryla do skromného, tehdy téměř neviditelného, záňadří, a s kamarádkou jsme vyrazily do ruchu velkoměsta za účelem obstarání exkluzivní měny. V ulici, ve které sídlil Tuzex, jsme se přichomýtly k mladíkovi oděném od hlavy až k patě do pravé zápaďácké rifloviny.

„Dobrý den, prosím vás, máte bony?"

… špitla nesměle ta smělejší z nás směrem k onomu mladíkovi. Byly jsme slušně vychované, ona měla otce důstojníka, já matku učitelku!

„Sajaeflkadjiora…, vole," slyšely jsme odpověď, ze které jsme znaly jen poslední slovo.

Vekslák se rozhlédl kolem a skrze zuby procedil něco, čemu jsme konečně rozuměly: „Kolik?" Spadl nám kámen ze srdce, už jsme se bály, že předposlední krok k toužebnému, tolik žádanému získání bonů, ztroskotá na takové banalitě, jakou je jazykové nedorozumění.

Řekly jsme mu náš požadavek. Pohrdavě nás sjel od hlavy k patě. Viděl jen dvě venkovské chudinky. Holky, které celé prázdniny makaly, aby za utržené peníze vylepšily svůj kredit na školní půdě.

Frajersky pohodil patkou, přehodil žvýkačku z pravého koutku do levého a trhavým gestem ruky i hlavy naznačil, ať jdeme s ním. Zatáhl nás do temného průjezdu, kde se měla ona dlouho očekávaná obchodní transakce odehrát. Strachy jsem ani nedýchala. Moje představivost jela na plný koule. Nejdřív nás okrade, pak znásilní, aby nás nakonec úplně zapíchnul, ale touha vlastnit rifle vítězila nad pudem sebezáchovy. Vekslák plival kolem sebe, asi značkoval obchodní zónu. Když mu vypadla žvýkačka, sáhl do kapsy a vyndal celý balíček. Ách, to nebylo Pedro, ale zápaďácká žvýkačka z Tuzexu. Bez dechu jsme sledovaly, jak ji dramatickým pohybem bez mrknutí oka rozbaluje, a světácky strká do úst. Scéna jak z národního. Pak ještě odhodil papírek a mohli jsme přistoupit k byznysu.

A tak jsem za celoprázdninovou dřinu obdržela poukázky, ony bony, s omezenou dobou trvanlivosti. Dlouho se u mě neohřály. Ve zmíněném podniku jsem je ihned směnila za vytoužené jeansy.

Moje první pravé džíny…

Sedět se v nich sice nedalo, přesto jsem v nich strávila svá středoškolská studia, stejně jako moji spolužáci. Vysoukávala jsem se z nich jen na noc. S mojí čistotnou matkou jsem sváděla nekonečný, tvrdý boj, protože měla neustálou touhu je prát. Nosila jsem je až do úplného roztrhání a za celou tu dobu jsme se od sebe neodloučili ani na okamžik.

PS: Kýžený efekt, získat srdce onoho mladíka, se sice nedostavil, ale to bude asi jiná písnička.

Více podobně dojemných přípěhů i spousty jiných věcí najdete na Tchiboblog.cz