10 vychytávek, které ti změní život

(Fotky:  Theo McInnes)

Kutilský vychytávky jsem vždycky nesnášel. V roce 2012 jsem si jeden takovej návod přečetl a nestálo to za nic. Jenomže když už si je začnete prohlížet, přečtete si ty sbírky prehistorickejch .jpegů, který zažívaj svou renezanci každou okurkovou sezónu všechny a pak pomalu zjišťujete, že místo zastrčení nabíječky do zásuvky vyrábíte bramborovej generátor proudu.
Jak jsem to tak četl, začínal jsem si uvědomovat všechny nedostatky svýho malinkýho bytu – málo úložnýho prostoru, nedostatek místa na domácí spotřebiče, zásuvky ani z poloviny nepokrývající všechnu potřebnou elektroniku… Prostě málo prostoru pro život. A co si budeme nalhávat, neměl jsem ani čas, ani peníze na to, abych s tím pořádně něco udělal.
Tak jsem si řekl: „Možná by mi podobný vychytávky pomohly vyřešit tuhle mizernou situaci alespoň zčásti."

Žiju v zahradním domku, což má tu výhodu, že tu žiju sám. Na druhou stranu je to tu ale malinkatý s absolutně žádným volným úložným prostorem. Naštěstí pro mě i další podobné přichází domácí hackeři se super řešením – připevněte na zeď židle a věci pověste na ně.

Dobře, no, neudělal jsem si z nich sice police jako kutilové na předchozích fotkách, minimálně si už ale mám kam pověsit trička, šátky, košile a další lehký kousky oblečení. A ano, nemám si teď sice kam sednout a skoro žádný místo tím neušetřím, ale za sebe můžu říct, že jako začínající hacker jsem s výsledkem hodně spokojenej.

Já sice žehličku mám, ale žehlení k smrti nesnášim. Samozřejmě chci ale vypadat jako dokonale nažehlenej elegán, takže jsem zkusil tohle:

Jak se zhruba po deseti minutách ukázalo, tahle metoda příliš nefunguje. Tu košili si ale fakt chci večer vzít, tak to zkouším dál. Možná to prostě potřebuje trochu víc času, třeba jako když vaříš guláš.

Spíž a skříně mám plný krabic, aniž bych tušil, co v nich může být. Proč? Protože jsem si je na začátku zapomněl označit a páska k tomu určená už dávno nelepí.

Tady se opět staví domácí hackeři do nejlepšího světla. Jak se ukázalo, mikrovlnka je lékem na všechno. Z 66 % se veškerá životní moudrost skládá z všemoci mikrovlny a k tomu, co si budeme povídat, jsem fakt docela skeptickej.

Pro vaši spokojenost jsem to ale zkusil a ejhle – ono to fakt funguje! Ačkoli to může dost zásadně poškodit jak moji mikrovlnku, tak moje zdraví, stejně musím říct: Díky, hackeři!

Krásnej letní den, tak si do práce vyjedeš na kole. Odpoledne už máš ale pocit, že ti v botách roste tropickej prales. Strašně rád by ses zul a jel domů naboso, ale ty šlapky prostě kurevsky tlačí… Co s tím, když ani nejlepší inženýři nepomůžou? Přivaž si na šlapky houbičky, yeah!

Svištím dolů ulicí a podvečerní větřík mi chladivě profukuje mezi prsty u nohou. Skvělej pocit! Doma se pomodlím ke kutilské genialitě!

Ještě celej rozněžnělej ze svý spanilý houbičkový jízdy přijíždím k bankomatu, abych si vybral na chleba a rajčata k večeři. S pohledem na nechutnou frontu táhnoucí se celou ulicí mě ovšem elán hodně rychle přechází. Ale nezoufám, protože věřím v životní hackerskou moudrost – a vy byste měli taky! Vyřešte to jako v Karibiku a dejte do fronty boty (nebo aspoň houbičky), které frontu vystojí za vás.

Sedě opodál opřený o zeď koukám na týpka přeskakujícího moje houbičky.

„Sorry, kámo, já tu taky čekám."
„Cože?"

„Koukej, jsem pořád ve frontě," poznamenávám. Všichni chvilku civí na moje houbičky s provázkama a pak se rozhlíží kolem sebe, jako by je zrovna někdo obral.

Pane jo, ono to fakt funguje! Za mýma houbičkama se tvoří další fronta. Beru je a s vítězným výrazem odcházím. Tenhle hack bych prohlásil za největší odhalení od zjištění, že Ježíšek neexistuje!

Minulý týden jsem si vedle v sámošce koupil k snídani vajíčka, abych doma zjistil, že dvě z nich jsou zkažený. Zlomilo mi to srdce a já se zapřisáhl, že už se to nikdy nestane. A podle kutílků ani nemusí!

Druhého dne jsem nakráčel mezi regály s boxem plným vody pod sakem a pěkně jsem si vybral vajíčko po vajíčku.

Jedno po druhym pěkně klesly na dno pixly. Perfektní. S pocitem vítězství jsem se vydal ke kase a pohrdavý pohledy ostatních nakupujících jsem bral jako přehlédnutelnou daň za balíček plný zaručeně čerstvých vajec.

V nepotlačitelném nadšení ze své vlastní vaječné geniality jsem se rozhodl, že to musím večer oslavit. Vrátil jsem se domů, abych omrkl svoji košili.

Přijíždím domů a už ze zahrady vidím, jak se zpode dveří a kolem oken valí bílá mlha. V předsíni mě přes obličej praští vlna horké páry linoucí se neúprosně z kuchyně. Až teď mi dochází, že kastrol s vodou stojí na plotně už asi tři hodiny… A košile je pořád pomačkaná. Tak tohle se nepovedlo. Nadšení opadá. Místo diskošky si samotářsky v pomačkané košili opeču buřty na zahradě. V tu chvíli ale přichází další problém – nemám dřevo.

Nicméně to nevadí, protože:

Pokud chci tortillou zapálit oheň, musím použít pálivé chilli, nebo stačí klasické solené? Logika ukazuje na chilli, já ale preferuju chuť i vůni solených. Ať tak nebo tak, zapaluju sýrové, a to především proto, že jsou tak strašně hnusný, že si nezasloužej nic jinýho než spálit.

No a fakt to hoří!

Super, nejrychleji zapálenej oheň, jakej jsem kdy zakládal. A víte, co tomuhle večeru ještě chybí?

Ačkoli – stejně jako většina ostatních domácností – vlastním relativně funkční vývrtku, podle internetu jsem zjistil, že otevírání vína je jednou z nejoblíbenějších hackerských činností. Tak jsem si došel do kůlny pro kladivo a hřebík a vrhl se na poslední chianti stojící v lednici.

Zatloukl jsem hřebík a táhl. Nechtělo se mu, ale já se nevzdával. Najednou to lehce povolilo, zasyčelo a PUF!

Korek se rozpůlil. Zatloukl jsem ho znovu a stalo se úplně to samý. Během další půlhodinky jsem byl nasranej a rudej jako rajče. Zkoušel jsem to pořád dokola, zřejmě ovšem jenom proto, abych si dokázal, že to fakt nejde. Zahodil jsem kladivo a vzdal to.
Jeden dělník z vedlejší stavby na mě celou dobu kouká a pak soucitně zakřičí: „Hřebík musí jít hlouběji." No jasně!

Poslední pokus a …

Sláva! Sice to trvalo asi čtyřicet minut a musel mi poradit sousedovic dělňas, ale je to otevřený.

Čas se ztlouct.

V chlastání levných drinků jsem prostě král, a tak uvítám každou úspornou variantu tvrdýho. Středeční noc a není co pít, takže tenhle tríček musím zkusit.

Míchám drink a vyrážím do ulic. Po pár panácích musím říct, že tenhle hack patří, vážení přátelé, mezi ty nejvychytanější!

Chlastám tuhle lahůdku uprostřed baru, odkud mě minule vyhodili kvůli fotbalové šále špatnýho klubu.

S plíživým pocitem všeobjímajícího světa přichází i čas na poslední vychytávku.

Za poslední rok jsem opilej přišel o dvě peněženky, dva mobily, ztratil jsem cyklistickou helmu, čtvery sluchátka, studentskou kartičku na vlak, tři batohy s oblečením a spoustu dalších svých oblíbených věcí. Proto jsem se přirozeně rozhodl vyzkoušet i tenhle tip.

Mačkám do záchodu poslední zbytky opalováku, abych si z jeho lahvičky udělal malou skrýš na svoje poklady. Těmi jsou, jak posléze zjišťuji, stará pasovka, dvě stovky, náhradní klíček k zámku na kolo, kousek tabáku, jízdenka a moje vlastní telefonní číslo, kdybych ztratil telefon.

No a teď to musíme narafičit.

Hodiny ubíhají a já dojíždím poslední zbytky ústní vody. Zatímco zvracím na záchodě, můj fotograf Theo odchází. Jeden chlapík na baru předstírá, že je z Norska, a dělá si ze mě prdel, smějeme se. Chlastáme spolu celou noc a při odchodu z baru si vzpomenu na svůj opalovák.

Do hajzlu.