Exkurze do kouzelného světa lolit

Jakmile se dostávám ke vstupu jednoho z nejmenších komiksových shromáždění, na kterých jsem kdy byla, – ve městečku London, v Ontariu – rozhlížím se a hledám pohádkové paruky a krajkami zdobené šaty ženy, se kterou se mám dnes setkat. Po deseti minutách bloudění kolem stánků s komiksy, figurkami a podložkami pod myš s prsy anime postav, mi dojde, kde se musí schovávat: na záchodě. Na veřejném záchodě, který by obyčejně vypadal mnohem míň kouzelně, protože teď tam stojí několik mladých dívek oblečených v pastelových šatech, které rozrušeně štěbetají, pomáhají si navzájem do propracovaných kostýmů a nanášejí na své oči makeup v zrcadle, které zabírá celou zeď.

Ano, možná už jste o pojmu „lolita" slyšeli dřív. Pravděpodobně z malé knížky od Vladimíra Nabokova, která zkoumala milostný vztah mezi mužem a jeho dvanáctiletou nevlastní dcerou. Nicméně, to co dělám dnes, s tímhle perverzním románem nesouvisí. Lolity, se kterými tu dneska jsem, jsou součástí subkultury, která se točí kolem japonské módy, která šla na odbyt v devadesátých letech.

Podle těch, kteří do komunity nepatří, jsou lolity nejčastěji přirovnávány k porcelánovým panenkám, ale ve skutečnosti je jejich styl více nenápadný. Jejich móda – neužívají výraz „kostým" – je ovlivněna Viktoriánským a Edwardovským obdobím a dělí se do tří základních stylů: sweet, gothic a classic. Ty, které této módě propadly, za ní utrácí od několika stovek až po tisíce dolarů za šaty dovezené z Asie, které se občas prodraží kvůli astronomickým clům. Existuje ale celá kultura, která se lolití módou pojí – a její součástí jsou komunity, které v západní společnosti vzkvétají. Takovým případem jsou i Southern Ontario Lolitas, které mají více než 500 členek a menší, pevně provázené London Ontario Lolitas, se kterými dneska trávím den.

A ne, není to sexy. Pokud něco, tak je to přesný opak.

Když se vmáčknu do rohu za posledním umyvadlem na záchodě, připadám si extrémně obyčejná ve svém civilním oblečení. Stavím svůj diktafon na odpadkový koš a nechávám vyjádřit londýnské lolity jejich rozhořčení a nedorozumění, která moří jejich komunitu.

„Vybrali pro tuhle módu hrozné jméno – Japonci si mysleli, že to slovo je roztomilé, dívčí a ženské," vysvětluje mi lolita zvaná Oasis (její skutečné jméno), zatímco mi předvádí svůj outfit v zrcadle: zelené, pastelové šaty s růžemi doplněné o košík a umělé květiny.

„Už jsme se setkaly i s lidmi, kteří za námi přišli a řekli: „Vy jste důvod, proč existují pedofilové," říká Shalane, zatímco provádí poslední úpravy na svém kimonu. „Přijdou, [vytáhnou vaší sukni], a řeknou: "Hele, co je tam dole?"

Bizarní sexualizace, kterou lolity popisují, nemůže být vzdálenější od pravých důvodů, kvůli kterým to dělají. Pokud to jde, nechávají si zakrytá kolena, když mají na sobě svoje modely a časté motto jejich komunity je: „Umírněnost je nejžhavější." Každopádně lolity, jakými jsou Oasis a Shalane, jsou zvyklé na nadbytek pozornosti od cizích lidí na ulici, včetně toho, když je lidé sledují a snaží si je vyfotit.

Ač některé lolity, – takzvané „lifestylové" lolity – nosí své rozkošné šaty ven denně, ženy, se kterými tu jsem, je většinou nosí jen při zvláštních příležitostech, jako třeba srazy (nebo při sběru jablek, návštěvě akvária, nebo na večeři v sushi baru). Dnes si oblékly své šaty kvůli módní přehlídce a čajovému dýchánku.

Jen co dámy finišují s přípravami před zrcadlem v koupelně, vyrážejí ven, do víru shromáždění a míří do zákulisí.

V zákulisí stojí nová členka, která má na sobě šaty typu classic, jménem Enith, která přijela do Kanady po souši z Panamy díky studentské výměně, a říká mi, co jí na téhle módě přitahuje. „Šaty lolit nosíte sama pro sebe: kvůli sobě, abyste se cítila žensky, abyste se cítila elegantní… Tohle je společnost, kde se ženská móda tvoří tak, aby se líbila mužům, to je vážně smutné." Enith mi ukazuje, co má na sobě: šaty se světle hnědými a krémovými pruhy a tmavě červené punčochy, a vysvětluje mi, proč si každý z kusů vybrala, těsně předtím, než se musí připravit na přehlídku.

Později, Meagan, jedna z organizátorek a zakládajících členek skupiny London Ontario Lolita, skončila s vyhlašováním lolit na pódiu a odpovídáním na dotazy publika a já se s ní potkávám za oponou, abych si s ní promluvila, jak London Ontario Lolitas vůbec vznikly.

„Má kamarádka Sophia byla jednou z prvních, které tuhle komunitu založily [na střední škole] asi tak před pěti lety… Já jsem zase byla jednou z prvních, která se do toho nechala zatáhnout a pomohla utvořit to, jak [skupina] vypadá," říká mi dvacetiletá Meagan. „Každá, která se k naší komunitě přidá, bude pokládána za součást rodiny; pokaždé se jedna o druhou staráme, chováme se k sobě s nejvyšší úctou." Meagan říká, že se snaží všechno organizovat s ohledem na děti, hlavně proto, že některé jejich členky mají malé ratolesti.

Už si ale prošly velkými problémy. Po incidentu na cestě na sraz v Ripleyho akváriu v Torontu museli jednu členku vyloučit potom, co křičela rasistické pomluvy na člena ochranky černé pleti.

„Málem jí zatkli," říká Meagan. „Vím, že měla psychické problémy a hned po tom jsem s ní mluvila. Vysvětlila jsem jí, že budeme víc než rádi, když bude nosit tuhle módu… Ale uvnitř naší komunity ještě nikdy nedošlo k takovému incidentu, protože by to na nás uvrhlo špatný pohled společnosti."

Přesto, že komunita má striktní zásady ohledně upoutávání pozornosti v reálném životě a na internetu, závist a stín modelů jiných může vyvolat mezi členkami svár. Meagan a ostatní organizátorky mají na starost vypořádat se se vší zlobou, která se na jejich facebookové skupině o šedesáti členkách vyskytuje. Victoria, která je správcem a už je členkou komunity asi 3 roky, občas moderuje konverzace, které na skupině probíhají mezi jejich členkami.

„Většinou to probíhá v klidu, ale pokud to nejde vyřešit, zeptáme se jich, jestli by se k sobě navzájem mohly chovat normálně," říká. I přes občasné problémy, říká, hodně žen v komunitě pokládá jednu za druhou jako za nejlepší kamarádku. Ale občas, mimo bezpečí facebookové skupiny, může dojít ke kyberšikaně.

Milky Swan, osmadvacetiletá lolita, která je přes den asistentkou učitele, mě pozvala do jejího bytu, abych se podívala na její působivou sbírku 14 šatů a mnohých doplňků, které byly umístěny v podivně netknuté části místnosti, kterou obývá její ptáček a herní počítač jejího přítele. Posadily jsme se a mluvily o kyberšikaně, kterou si na internetu musela projít.

„Hodně lolit [mimo naší komunitu] umí být vážně nepříjemných na internetu," vypráví mi Milky Swan, zatímco se k nám blíží její mourovatá kočka. Zmiňuje Lifejournal Behind the Bows, kam lolity posílají fotky jiných lolit a utahují si z nich pod rouškou anonymity. Označení „ita" – lolitský výraz pro „nooby", se tam vyskytuje často, ale říká, že viděla i horší věci. Jednou, dokonce hater zkritizoval její fotku v civilním oblečení.

Těsně před páteční osmou večer, kdy by se jiné dvacetileté dívky chystaly vyrazit do klubu, se londýnská komunita lolit schází na jejich místním Comic-Conu na čajový dýchánek. Nebouří žádné emoce, zatímco se dámy – dokonce i pár mužů, nebo „brolity", jak se jim říká – shromáždili a dali si na talíře maličké trojhranné sendviče a růžové makronky. Stráví dalších několik hodin sezením u kulatých stolů pokrytých bílými ubrusy s potiskem panenek, klábosením a hihňáním v rytmu J-popu.

Potom, co jsem strávila celý den s komunitou lolit z ontarijského Londonu, překypuju svou porcí japonské rozkošnosti a jsem připravená jet domů, ale jak se s fotografkou chystáme prásknout dveřmi kouzelného čajového dýchánku, Victoria nám řekne: „Musíte se vrátit ; příště oblečeme vás!"