Celý den jsem chodila v burce (a nejsem muslimka)

Photos by Ben Ritter

Když jsme nedávno připravovali jeden videoklip, náš globální editor mě poprosil, jestli bych mu nesehnala burku. Asi si mě vybral kvůli tomu, že jsem editorka módní sekce. O islámském oblečení jsem ale nevěděla vůbec nic – a stejně tak jsem nevěděla, že si nemůžete prostě zajít do obchodu s burkami a jednu si koupit. Shánění nakonec bylo docela opruz, ale zadařilo se.

Jak jsem si procházela weby a snažila se najít hidžáb, nikáb, khimar, náhrdelník abaya nebo šátek jilbab, začalo mi docházet, že k nim nikdo nedokáže řict nic pozitivního. Skoro každý článek viděl burku jako kus oblečení, který utlačuje ženy, a vyjadřovaly se o nich leda ty, které si je musely navléknout, aby mohly vylézt na ulici při dovolé v muslimské zemi.

Ani když jsem projela 74 videí na Youtube a 108 stránek výsledků na Google Search, pořád jsem se nedozvěděla, jestli jsou burky pohodlné, ani jak se Američané začnou chovat, když si vedle nich ve Starbucks sednu v hadrech, co by mohla nosit Smrtka. Abych zjistila, jak se ženy cítí v oblečení, které odhaluje absolutní minimum jejich těla, musela jsem se do něj sama navléknout.

Můj malý módně-šmírácko-sociální experiment začal v okamžiku, kdy ke mně dorazil fotograf Ben Ritter. Začal mě fotit už když jsem se pokoušela do burky dostat. Na internetu si můžete koupit spoustu různých typů a já jsem si z nějakého důvodu vybrala saudskoarabskou verzi. Ta se skládá z pěti částí a asi nejvíc se přibližovala mým myšlenkám toho, jak by "správná" burka měla vypadat. Rozhodně tak vypadá víc, než afghánská verze s parádními "módními rukávky".

Bowieho, mého psa, outfit dost znepokojil. Naposledy jsem ho viděla takhle vyšilovat, když jsem se na Halloween převlékla za těhotnou jeptišku.

A tohle je výsledek. Ještě pořád jsme ani nevylezli z domu a už jsem musela nadávat, jaký je v tom šílený vedro. Chtěla jsem do burky jít nahá, ale podle nějakých pravidel je to až svrchní oblečení. Tak jsem si pod ní vzala tenké tílko a ty nejkrajtší kraťasy, co jsem ve skříni našla.

Chodit kolem Brooklynu nebo East Village nám přišlo jako ztráta času – jsou tam jenom lidé, co známe. Tak jsme naskočili na vlak a předstírali jsme turisty. Nedostalo se nám žádné zvláštní pozornosti až na jednu výjimku. Žena s dětmi seděla na druhém konci lavičky a když mě viděla, jak nastupuji do vlaku, odtáhla je až na nejvzdálenější konec nástupiště. Děvka jedna!

Tady se prostě jen flákám s Meryl Streep a Tommy Lee Jonesem (a Alláhem) v metru, určitě to znáte.

Když jsme z metra vylezli ven, začalo odporně pršet. Teď poprvé přichází moje štěstí a jedna z mála výhod nosení burky – nepotřebujete deštník. V New Yorku jsem se narodila a to znamená mimo jiné to, že jsem nikdy nebyla na Empire State Building. Nejvyšší čas to napravit. Vůbec mi ale nedošlo, co za význam bude mít, když vylezete na jednu z nejvyšších budov v New Yorku v islámském oblečení. Připadala jsem si jako kráva.

Opravdu nepříjemné to začalo být, až když jsme vyjeli na střechu. Všichni turisti si o mně začali mluvit v jazycích, co jsem nikdy neslyšela. Jedna skupina nás dokonce začala pronásledovat, asi kvůli tomu, že jsme se hodně fotili.

Ale nebyli to jenom turisti. Když jsem zrovna pózovala, došlo mi, že za námi jdou také sekuriťáci. Předpokládám, že se snažili zjistit, jestli děláme nějaký debilní vylomeniny (správně) nebo jestli vytáhneme jointa (špatně).

Skončili jsme u jedné z těch fajnových budek se zeleným plátnem, kde si na pozadí můžete cokoliv promítnout a pak se s tím vyfotit. Holka, co tomu šéfovala, mi připomněla, že si nemusíme dělat fotku, pokud o ní opravdu nestojíme. To mě naštvalo a tak jsme samozřejmě nakráčeli před plátno a donutila jsem ji nás cvaknout. Co myslíte, vypadá to, jako by se Ben právě oženil s nedočenou pannou?

Když už nás turisti přestali bavit, zamířili jsme do Central Parku, abychom otravovali nějaké místní. Burka se zadrhávala v loužích a tak jsem si jí musela držet oběma rukama. Ačkoliv to bylo těžcé nepohodlné, vůbec jsem se necítila špatně, když jsem předstírala sladkou princeznu v elegantních šatech.

Náhlý poryv větru mě skoro odfouknul až na konec bloku. Když jsem na jedněch dveřích viděla svůj stín, došlo mi, že vypadám Batman. Proto jsem Bena donutila, aby udělal tuhle fotku. Vítr profukující všechny zákoutí nepohodlného outfitu byl ale super.

Po cestě jsem se musela každou chvíli zastavovat. Déšť ustal a najednou začalo téct ze mě. Takhle jsem se snad nikdy nepotila. Kdybych měla tenhle oblek nosit v poušti, asi bych za chvíli umřela…

Chtěla jsem si taky splnit celoživotní sen a přeběhnout celou louku v Central Parku. Tu, kam všichni chodí na piknik. Bohužel, byla zavřená, vydali jsme se proto k rybníku. Byla to vážně škoda, díky všem těm vrstvám jsem se cítila jako Kate Bush, mohli jsme udělat nějaké úžasné burko-taneční fotky.

Nejdůležitější věc, co jsem se za celý den naučila? Usmívat se očima. Nesnáším věčný úsměv na tváři, ale došlo mi, že v burce bych se asi neměla tvářit jako nějaká nasraná čubka, tak jsem se přemohla. Hezké, že?

Nakonec jsem toho musela nechat, protože jsem funěla jak matka Johnnyho Deppa ve filmu Co žere Gilberta Grapea. To, že park smrděl koňskými sračkami taky úplně nepomáhalo.

“Já. S tím. Končím.”

Přes den jsem dostala hlad, ale nemohla jsem si dát hot dog. Zkusila jsem zmrzlinu a to vážně nebyla dobrá volba. Pro mě to byl strašně stresující zážitek, ale kolemjdoucí v parku se bavili sledováním mě, jak zvedám klapku, abych si mohla poníženě strčit zmrzku do pusy. Nechtěla jsem těm úchylákům dopřát ani jeden úlovek pro jejich Instagram, proto jsem jedla strašně rychle. Výsledkem byla zmrzlina po celé vnitřní straně nikábu. Odporné.

O šest hodin a nespočet komplikací později jsem ze sebe konečně tu zatracenou věc mohla strhnout. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že můžu jet domů

Na konci dne jsem však byla pyšná na to, čeho jsem dosáhla. Nejenom, že jsem musela čelit vlastnímu strachu spojeným s vystavením sebe samé. Zároveň jsem si naučila chovat více uvědoměle k lidem, které na ulici potkávám, bez ohledu na to, jak se oblékají a jak vypadají.

Osm z deseti lidí, s nimiž jsem přišla do kontaktu, se chovalo, jako bych vůbec neexistovala, což bylo ještě horší než pohledy od všetečných paniček dotčených přítomností člověka v burce. Vybudovala jsem si tím respekt k ženám, které takové oblečení nosí každý den, ale já už do toho nikdy nevlezu, protože to bylo vážně odporrrrné.

Chcete víc módy? Čekujte tohle: 

Jak se oblékat jako křesťanka

Co si vzít na sebe v Severní Koree

Jak se oblíkat jako pravičák