Během jeho návštěvy nahrál Fallowel tříhodinový materiál rozhovorů s Burroughsem. Kvůli hodně těsné uzávěrce vyšlo kolem dvou tisíc slov z jejich konverzace v QaA pro Time Out. Tohle byla jediná publikace jejich rozhovoru, dokud v roce 1994 nevyšel znova v Penguin Book of Intervies. Hrubý editační proces ale zanechal mnoho stránek popsaných přepisů a velká část jejich volné promluvy zůstala nepublikovaná a neviděná posledních třicet let.
Následují čtyři stránky naštvaného transkriptu, reprodukovaného s originálními popisky Fallowela a naštvanými poznámkami k přehlédnutím člověka, který to opisoval. To pokrývá veškerý odbíhání od tématu. Fallowell často zdobil své rukopisy a strojopisy kresbičkama (minimalistická stonožka načmáraná na okraji papíru zejména stojí za zmínku), ale řekl nám, že z nějakého důvodu to takhle rozsáhle dělala na naposledy na Burroughsově strojopisu.
Potom, co dokončili interview, Burroughs řekl Fallowellovi, že "by bylo zajímavější, kdyby měli novináři dovoleno otisknout přesně to, co se stalo a co bylo řečeno," tak jsme si představili, že by byl rád, že vychází tenhle výňatek. A kdyby ne, tak to má blbý, protože to stejně vydáme. WB: Už roky jsem neměl noční můru, ale měl jsem noční můry, které se opakovaly. Občas se mi zdá takovej sen o stonožce, zdá se mi, že mě napadla stonožka. Nesnáším stonožky. Když se pak probudím, mám odkopaný povlečení. DF: Přišel jste na původ téhle fobie?
To není fobie, hodně lidí to takhle má. Nevzpomenu si na nikoho, kdo by mohl říct o stonožce něco pěknýho. To není fobie, když vidím stonožku, hledám něco, čím bych ji mohl zabít. Když jsem žil na vesnici, tak jsem… Jak jsou velký?
To je různé… Protože pro mě je stonožka něco zanedbatelného.
Existuje takovej druh stonožek, který můžete najít tady i třeba v New Yorku. Jsou to asi takhle dlouhý malý hnědý stonožky. Zrzavá barva. /moc dlouhý - pzn.
To je nejspíš moc, na to je palec moc dlouhej. Tak sem vymyslel program genocidy stonožek v domě, který jsem míval na venkově, zabíjel jsem je. Myslím, že jsem dostal velkou část z nich. Tady žádný nevidím. Ale měl jste o nich noční můry. Četl jsem jednu knížku od Bockrise, kde píše o téhle věci připevněné k vašim nohám a vy se vzbudíte jako stonožka, strašná stonožková noční můra.
Typický sen se stonožkou je, že stonožka, někdy kříženec stonožky a škorpiona, na mě zaútočí, a já se probudím, jak do nich kopu. Tak moc nenávidím stonožky. Potkal jste někdy… zmínil jste Carlose Castenandu. Potkal jste někdy někoho, kdo ho viděl?
Jasně, mluvil jsem s někým, kdo ho potkal. Není tak těžký ho potkat, skoro jsem ho potkal, když jsem byl naposled v LA, ale nebyl tam. Myslel jsem, že je nemožné ho vidět? /dát sem moji teorii o Timothy Learym? pzn.
Ne. Dělal to vědomě, aby vytvořil ještě tajemnější představu o Carlosovi Castendovi.
Myslím, že není přístupný. Ale nedělá to úplně naschvál.
To asi ne. Zamilujete se lehce? Zamiloval jste se hodněkrát v životě?
Ne. Myslím, že je to jedno z těch bezvýznamných slov. Ne úplně bezvýznamný, protože hodně lidí je láskou ovlivněno, ale je to podmíněno dalšími věcmi… Lidi v Hollywoodu si myslí, že tohle a támhleto by měli lidi dělat – je to celé ovlivněné filmem. Je to ale neomezenej prostor pro sebeklam a falešný pocity. Občas to snadno sklouzne k sentimentalitě. Myslíte, že je to pro spisovatele výhoda nebo nevýhoda? Myslím, jestli je to rozptýlení.
No, to záleží na spisovatelově zkušenosti, může to být inspirace, nebo taky opak. Když má člověk špatnej sexuální život jako třeba Strindberg. Nemyslím si, že o tom můžete udělat obecný prohlášení. Myslíte, že psaní v pravém smyslu, může být náhražka skutečné zkušenosti, kompenzace vyhnaná na nejvyšší stupeň?
Kladete mi otázku buď aneb. Je to část zkušenosti, že psaní a čtení je vnitřní součást zkušenosti jedince. Ale najdete nějaké osobnosti, které v sobě mají tenhle konflikt, muž umění proti muži činu, muž, který se účastí (Hemingway) a muž, který stojí mimo.
Myslím, že to je uměle vytvořené rozdělení, ale cítím, že Hemingwayovo předurčení spočívalo v tom jednat, mimo řekněme nejméně zajímavý aspekt jeho charakteru, tedy konat dobro, jako jeho postavy, což velmi omezilo jeho psaní. Proč myslíte, že spáchal sebevraždu? Bylo to proto, že si tohle nakonec uvědomil?
Byl mimo sebe, byl jsem přesvědčený, že utrpěl fyzické poranění mozku, když měl tu nehodu, chtěl se z toho dostat, ale dostal se do depresí a podívejte, co to udělal. Nejlepší věc, co kdy napsal, Smells of Joel and John, příběh o smrti, na kterou měl zvláštní čuch, dokázal ji cítit z ostatních, vyprávěl, jak šel do předních linií a byl tam major ve velení a generál řekl: „Musím toho chlapa propustit,“ a Hemingway na to: „Nemusíte ho propouštět, smrdí jako smrt“. Když pak přišli na velení, bylo jim řečeno, že ten major byl zabit. Vážně?
No, takže měl tenhle pocit o smrti a udělal z toho Hollywoodskej happy ending a ta část, která přijde je trochu praštěná, kdyby ho někdo zaprodal, kdyby někdo zaprodal jeho duši Hollywoodu, do posranýho safari, mohl by jít ven a stát se divočejším zvířetem ve své čistotě, se svým Weatherbym, Hemingway by to udělal. Chtěl jste někdy spáchat sebevraždu?
Nikdy. Vážně?
Nikdy, nikdy, nikdy. Kdybych spáchal sebevraždu, tak by to bylo, abych se vyhnul mnohem horším okolnostem. Jakým? Mučení?
Ano. Mučení. No když jste řekl to o sebevraždě, musíte věřit v nějaký posmrtný život.
Jistěže. Můžete být trochu specifičtější? V co tedy věříte?
Nikdy jsem nepochyboval o existenci posmrtného života. Ani o existenci bohů. Ale posmrtný život…
Počkejte chvíli. Cituji z mojí nové knihy: může o tom pochybovat, možnost posmrtného života, existence bohů, domníval se, že jedině nesmrtelnost je to, o co má usilovat, a věděl, že to není něco, čeho dosáhnete, když bude automaticky věřit v nějakou blbost, jako křesťanství nebo islám, je to něco, pro co musí pracovat, bojovat za to, jako vlastně za cokoli v tomhle životě.
