Jak jsem se stal poetou

Není to tak dávno, co jsem se chtěl stát nakladatelem, ale jelikož se mi do cesty postavily dramatické byrokratické překážky (musím dojít na úřad), přehodil jsem výhybku a vrhl se na knižní trh z opačné strany. Jako autor. Jako autor poezie. A ne, nemám žádné oblíbené album Eltona Johna.

Básníci totiž nejsou teplouši. Doopravdy. Samozřejmě jsem kdysi takto uvažoval, stejně jako vy (neříkejte, že ne). Od klasického pubertálního: „Básničky píšou jen buzny," přes post-pubertální: „Básničky píšou jen buzny," jsem se dostal k dospívajícímu: „Básničky můžou a nemusí psát buzny," a odtud už to byl jen krůček k tomu, vnímat básníky nikoliv jako gaye, ale naprosto bez předsudků - prostě jako normální divný lidi, stejně jako pedofily a zoofily.

Ale tak samozřejmě, že to nemyslím vážně (popravdě jsem hodně erudovaný a hlupáka ze sebe dělám jen proto, abyste se cítili lépe). Ve skutečnosti jsem přišel na to, že poezie může být krásná někdy před iks lety, kdy se mi do ruky dostaly věci od lidí jako John Milton, Alfred Tennyson, Anne Sexton a především od Ezry Pounda. Tehdy jsem si okouzlen zvučností vět sedl do přítmí mé knihovny a dlouze přemýšlel nad všemi mnohoznačnými odkazy a přemítal nad tím, jaké by to bylo, kdybych sám napsal nějaký sonetový věnec, nejlépe ve veršování a-b-a-b c-d-c-d e-f-e g-h-g. Co to kecám. Sotva jsem dál pár řádků, a když to znělo cool, hned jsem přemýšlel, jak si to nechám vytetovat na rameno. Ale pointa je vlastně stejná - došlo mi, že básně nejsou teplý.

A tak jsem začal sem tam otvírat básnické sbírky. Při této zkušenosti jsem zjistil, že se dnešní básník dá roztřídit do čtyř kategorií:

1) studenti lingvistiky, bohemistiky, rusistiky atd. Poznáte je podle toho, že mají hodně přátel, ale s nikým z nich nespí. Když je pozvete do kina na Bony a klid 2, vymažou si vás z přátel.

2) postarší ženy, nenapravitelné optimistky a romantičky. Píší o maličkostech, květinách, Slunci a lásce. Jejich rýmy poznáte tak, že když je čtete, chcete se zabít.

3) profesionálové. Většinou to jsou profesoři anebo, paradoxně, školníci z Dolní Bečvy. Vyplivnou jednu sbírku za 15 let a vzápětí o ní prohlásí, že je špatná.

4) Halina Pawlovská

Plus jsem zjistil, že většině básní nerozumím. A že bych, logicky, dokázal taky napsat básnickou sbírku, páč mám k tomu všechny potřebné předpoklady - ruce. Jestli si myslíte, že se záhy ukázalo, že napsat básnickou sbírku je ve skutečnosti daleko složitější, tak se pletete. Není.

Vymyslel jsem totiž kompletní program, který je potřeba přísně dodržet, když chcete napsat sbírku. Skládá se z těchto bodů:

- pít Becherovku

V mém případě se jednalo o pouhé dva litry/dva večery. Na sonety ale budete potřebovat víc.

Samozřejmě je potřeba ale dodržet i řadu dalších faktorů:

1) musíte pít rozumně a tak akorát (snažil jsem se to googlit, ale nenašel jsem, že by někdo někdy dokázal napsat báseň při zvracení nebo poté, co vytuhl na stole)

2) musíte si najít téma 

3) musíte si najít svůj vlastní zdroj utrpení (výborná je smrt, rozchod, zdražení rohlíků a podobné)

4) najít inspiraci (já jsem díky bohu objevil restauraci Květen na Ruské, která je inspirací naprosto přeplněná. Kdykoliv tam vejdete, víte jisto jistě, že jste člověk, který má nejmíň kilo malty na oblečení, nejvíc peněz a umí použít nejvíc slov (v tomto případě 20 a víc)

5) naučit se aspoň pár cizích slov (když chcete být básník, musíte se totiž naučit slova, které neznáte, protože je nepoužíváte, protože jsou k ničemu)

Když se vše povedlo, jak mělo, pojmenoval jsem svoji sbírku poeticky Píča, hovna, Hitler, Praha a se štěstím větším než menším jsem v celku krátké době našel člověka, který nejenom že se nenechal odradit názvem (páč poznal, že jsem metahumorista), ale navíc se do sbírky i zbláznil a dopomohl k tomu, že doopravdy vychází. V rámci určitého druhu propagace jsem se navíc dokonce nechal ukecat na to, že bych živě vystoupil na čtení poezie a upřímně můžu říct, že kdybyste se mě dnes zeptali, jak jsem mohl na toto kývnout, aniž bych byl na heroinu, nedokázal bych odpovědět.

Ale stalo se a tak stojím vedle pódia a lidé se trousí a moje tělo se smrskává, dokuď není jen samá moč, a já chodím pořád a nonstop na záchod. Objednávám dva, čtyři, šest, osm jégrů a dostávám se do stabilizované polohy. Takže se dá říct, že jsem odstartoval docela dobře, vzhledem k tomu, že v baru jsem teprve dvacet pět minut a na pódium půjdu až za hodinu. Přepočítal jsem si v hlavě tempo/prachy/promile/šarm a došlo mi, že bych měl zpomalit, jinak bych ty dva schůdky nahoru ani nevyšel.

Rozevírám uši a poslouchám první dva mluvící. Jak kokot jsem si všechno vytiskl, abych nebyl za čůráka, že budu na básnickém večeru číst z iPadu, a teď koukám, že básníci jdou s dobou a drží u mikrofonu dvacetikilové notebooky. Ok. První kluk je mi hodně sympatický, především proto, že hází rým, který končí: „Ti dám jednoho dickheada," čímž mi spadl kámen ze srdce, že bych tu byl dnes za největšího vola.

Rozevírám oči a v šoku zjišťuji, že místnost je úplně narvaná. Já jsem taky narvanej, takže počet lidí tipuji na něco mezi 70 až 40 000. Co mě ale přivádí do ještě většího šoku je fakt, že minimálně 65 % té masy lidí (kterou jsem na poezii rozhodně nečekal) tvoří ženy. Drtivá většina z nich dokonce ani nemá vousy. Jsem zničen.

Jelikož jsem nečekal, že mě bude poslouchat kdokoliv, kdo má menší penis a větší prsa než já, obracím na baru další dva jégry, čtu svoje básně a čekuju net, jestli se náhodou k Zemi neřítí meteorit, který by mě ze všeho vysvobodil. Lidé se na mě občas podívají a já se snažím podívat na ně, ale z neznámého důvodu mají všichni místo obličejů šmouhy. Jdu nahoru. Chci se zabít.

Být přichycen na veřejnosti při masturbaci? Ok, nemám s tím problém. Je to super trapné, ale budiž. Číst poezii, vlastní poezii na veřejnosti před hromadou cizích lidí? Stokrát horší. Tohle jsem si samozřejmě nenechal pro sebe a všem jsem to hned po příchodu řekl. Výborný tah. Jestli se do té doby dívali divně, potom se dívali hodně divně. Naštěstí jsem začal číst to svoje bláto a kupodivu, jakmile začnete číst, lidé zmlknou, to protože očekávají, že možná, možná uslyší něco zajímavého. Jestli něco zajímavého slyšeli, to netuším - já slyšel jen jégr, jégr, jégr ve své hlavě. Poté jsem si vychutnal potlesk (to je na tom všem to nejlepší - i kdybyste na pódiu bubnovali krocanem do mandarinek za zvuků lotyšské hymny, lidé vám stejně zatleskají) a odešel se dorazit, abych na to vše zapomněl, což se mi nepovedlo. Naopak, stalo se něco hodně divného - přišla 1 žena (slovy jedna!) a řekla, že to bylo vynikající. Co z toho plyne?

Když budete psát básničky, tak si možná i vrznete!