Milí batůžkáři, nestali se z vás blbečci?

Pamatujete si, když vám bylo devatenáct a poprvé jste jeli na Ibizu nebo na Bali, viděli jste chrám, nad kterým jste jen ohrnuli nos, a následující dva týdny jste strávili ožíráním a nabalováním? A byli jste s tím v pohodě, protože když cestujete, poznáváte přece cizí kultury a povznášíte duši, na kterou celý svět čeká s otevřenou náručí.

Ano, objevit cestování byla nádherná věc a po dvacítce jste jistě navštívili mnoho zvláštních zemí. Najednou si ale všimnete, že všem ostatním cestovatelům je pořád 19. Najednou se octnete v nějakém hostelu pro batůžkáře uprostřed Laosu a posloucháte nějakýho dementa, jak drnká Wonderwall na své cestovní ukulele, a do hlavy se vám vkrade nepříjemná myšlenka: „Nejsem na tohle už moc starej?"

Pochopitelně mluvím o sobě. Vyrazil jsem do Laosu a bylo super zkoušet každý den asijskou kuchyni a taky už mám věk na to, abych skutečně docenil chrámy, ale něco bylo v nepořádku. Vlastně čtyři věci byly v nepořádku. Čtyři věci, kvůli kterým jsem najednou nenáviděl všechny batůžkáře a celé batůžkářství.

Největším lákadlem na cestování je nulová zodpovědnost. Pokud batůžkaříte a nějaké místo se vám nelíbí, můžete odjet. Pokud se vám nelíbí tamní lidi, můžete odjet. Když batůžkaříte, nikdo neví, kdo jste, jestli jste doma za losera, nebo cool. Pokaždé začínáte nanovo. I když vás baví podělat se ve spacáku a každý to doma ví – nevadí! V zahraničí jste cool.

Na druhé straně je tu ale svatba a výchova dítěte. Pokud máte divný záliby, vaši partneři a jejich rodina se třeba shromažďují v obýváku, svírají na klínech polštáře a řeší, jestli by to měla vědět policie. Kdežto po svatbě a s dítětem se uvězníte ve vlastní krásné cele a do důchodu se nikam nepodíváte.

Takže ano, všem cestovatelům je 19. Anebo to jsou lidi, kteří prchají před společenskými normami. Obě dvě skupiny jsou ale posedlé „hledáním vlastního já", což je jedno z nejnudnějších témat vůbec.

Kolik lidí asi objevilo v dějinách lidstva své já líbáním s Němci a padáním z motorek? Ani jeden. Naopak, většina lidí se vrací domů nemocná, bez peněz a zničená už po několika týdnech. A vůbec, kolikrát jste se potkali s místními? A to, že jste si od někoho koupili pončo, se nepočítá.

Já pončo mám a na cedulce stojí „Made in China". Naneštěstí bych nevlezl do čínské továrny na ponča, protože můj mozek ví, že „mír z továrny v Číně nepochází", přestože mi můj suvenýr z továrny v Číně má mír připomínat. Ta 40 000 let stará dáma na vršku kopce, která mi ho prodala, se nepokládala za prodavačku míru. Pro nějaký výrobní řetězec země třetího světa, který jsem neznal, byla jen výkladní skříní.

Ale ne takovýho, kterej nesnáší lidi s tmavou pletí. Naopak v Laosu jsem se přesvědčil o tom, nakolik jsou bystří, milí a po všech stránkách přívětivější místní lepší než mí vlastní spoluobčané. Laos je země, která byla vybombardovaná víckrát než kterákoliv jiná země na světě jen kvůli nešťastné náhodě, že sousedí s Vietnamem. A jsou z toho nějací zapšklí? Ne. Chovají se k cizincům jako k přátelům, zatímco v Austrálii zavíráme cizince jen proto, že si chtějí přivydělat v pizzerii.

Rasistu ze mě dělá cestování bohatými zeměmi. Všichni jsme tak otravní. Britové cestují po sedmi, aby někoho nabalili, na slunci se ze všech spálí vždycky nejdřív, pobíhají v reklamních tričkách bez rukávů a nosí velká klubka náramků z uplynulých festivalů, kterými šíří pohodu a nemoci.

Holanďané a Němci cestují po světě v honbě za nejděsivějším autentickým zážitkem z cestování. „Nenávidím tohle město," říkají pokaždé, když jsou namáčknutí v malebném městečku s dalšími Holanďany a Němci. „Minulý týden jsme byli v Tkugytfsuyfspoguhfsg, slyšel jsi o tomhle místě? Ne, ani jsem si nemyslel, že bys o něm někdy slyšel. Je to konec světa. Vlastně tam ani nikdo nežije, byli jsme tam jen my a pijavice. Bylo to boží."

Američani cestují zpravidla o samotě, ale jen proto, aby našli nové lidi, kterým by mohli vyprávět o Americe. Nikdy neuslyšíte Američana, že by se vás zeptal: „Odkud jsi?" Pokud si myslíte, že jste to zaslechli, mýlíte se. Jen říkal něco o tom, jak je drahé udělat si řidičák v Delawaru.

Izraelci jsou na tom podobně. Cestování je pro ně komplikovanější verzí Tinderu, protože se na cestách snaží potkat další Izraelce. Pak se najdou a scházejí se v izraelských restauracích, kde tráví týdny sledováním Griffinových, pojídáním falafelu a bezuzdným hulením.

Ale ze všech národností není žádná sorta lidí nezodpovědnější a necitlivější než Australani. Naše ženy se ze stavu střízlivosti k otravě alkoholem dostanou během 15 minut, urážejí taxikáře a nakonec usnou v nějakém záhonu. Jako Australan vím, že to děláme taky, ale než se sundáme, trvá nám to aspoň déle. Zažíváme pak všechno od silného chtíče s pěnou u huby, agresivity přes močení na všechno, na co se dá, až po kradení drinků z barů a hotelové výzdoby či náboženských ikon, protože si myslíme, že je to vtipný. A děláme to všichni v kraťasech, i když sněží, a myslíme si, že je to roztomilý.

Mohl bych pokračovat, ale asi mě chápete. Cestování mě naplnilo kulturními stereotypy, a to je špatné.

Takže už dál nemůžu. Už jsem vyrazil na cestu mockrát. Už je mi jasné, že batůžkáři jsou blbečci a že já jsem taky blbeček, protože jsem jedním z nich, a mrhám prázdninami rejpáním v tom, jací jsme všichni blbečci. Ale mám plán.

Až pojedu někam příště, stanovím si cíl. Může to být cokoliv, třeba to, co se mi zrovna bude chtít. Jako třeba že vylezu na nejvyšší strom v Japonsku. Nebo budu dělat poskoka u filmu v Nigérii. Nebo přesvědčím nejbohatšího člověka ve Slovinsku, aby se mnou šel na pivo, a budu mlčet, až nadejde moment placení. Nebo prostě cokoliv, nevím. Jen něco, co rozbíjí tu kulturní slupku, po které se batůžkáři jen kloužou. Prostě něco, co není zírání na chrámy nebo opíjení.

Nevím, jestli to bude fungovat, ale doufám, že jo. Na tu věc s děckem ještě nemám a kromě cestování neexistuje mnoho dalších směrů, které bych mohl ještě v 21. století vyznávat.