Filmy z Feminist Film Weeku, co stojí za vidění, i když nejste feministka

Příběh berlínského Feminist Film Weeku, tedy týdne filmových projekcí, diskuzí a přednášek podporujících diverzitu, toleranci a mezikulturní dialog, je docela jednoduchý. Zakladatelku Karin Fornander štvalo, že na stříbrném plátně chybí silné charaktery, se kterými by se mohla identifikovat. Hlavní role ve filmech obsazují zpravidla muži, ženské postavy jsou podle jejích slov plytké, hrají méně významné role a mají málo kvalitních dialogů. Postavy jiné než bílé pleti působí jako karikatury, které čerpají z předsudků západu, a LGBTQ postavy často zcela chybí. Karin se rozhodla s tím něco dělat, a tak od roku 2014 organizuje festival zaměřený na filmy, které se vymykají patriarchálním západním normám. Feminismus v pojetí berlínského film weeku rozhodně není záležitostí výhradně ženskou, festival chce být platformou pro všechny, kteří se necítí být reprezentováni mainstreamovou filmovou produkcí. Kromě toho se snaží přenést diskuzi z akademických kruhů mezi neodbornou veřejnost. „Film je populární médium, má potenciál oslovit široké publikum. Toho chceme využít," vysvětluje Karin.

Ptám se, nakolik se situace změnila za dobu existence festivalu. „Zlepšila se jen nepatrně, několika konkrétním snímkům se podařilo na sebe upoutat pozornost většinového publika," odpovídá Fornander a jako příklad uvádí film Moonlight, který letos získal 3 Oscary. „Pokud však vezmeme v úvahu statistiky, filmový průmysl neučinil žádné velké pokroky. Seriály jsou v tomhle ohledu o kus napřed." Karin nevidí důvod, proč by se white-cis-male diváci měli vyhýbat feministickým filmům. „Hodně lidí má falešnou představu, že příběhy s muži v hlavních rolích jsou univerzálně platné, zatímco všechny ostatní mají šanci zasáhnout jen malou část populace. To je blbost. Feministický film může být stejně zábavný, strhující, poučný nebo zajímavý jako jakýkoliv jiný."

Jaká byla kritéria pro letošní výběr? „Přihlásilo se nám letos rekordní množství filmů, nemohli jsme promítnout všechny." Filmy se musí zabývat feministickými otázkami, specifičtější podmínky festival neklade. „Filmy mohou například ukazovat z feministického pohledu idealizované světy nebo poukazovat na konkrétní problémy," říká Karin.

Festivalu se daří nabídnout vyvážený mix krátkých i celovečerních filmů, a to jak hraných, tak dokumentárních. K nejčastějším tématům letošního ročníku patřily život v diaspoře, mentální zdraví, vnímání vlastního těla nebo ochrana životního prostředí. V dokumentu Strolling říká kluk z Londýna: „Přijdou ti moje vlasy divný? Mně ne, já je mám odjakživa. Mně přijdou divný tvoje, bělošský vlasy. Rovný a zplihlý." V jeho výpovědi se odráží dvě otázky, se kterými se nějakým způsobem vyrovnávaly prakticky všechny filmy: formování vlastní identity a snaha ukázat, že každý máme svůj vlastní úhel pohledu. Nejlépe či nejzajímavěji se s nimi podle mě vypořádaly tyhle tři:

Krásná mladá čarodějka Elaine přijíždí po nevyjasněné smrti manžela do nového města s jasným cílem – najít muže, který ji bude milovat. Zabydlí se ve viktoriánském domě plném vintage nábytku, okultních symbolů a svých vlastních obrazů, na kterých nezřídka rve srdce z hrudi pohledných mladých mužů. Když zrovna nemaluje, přivolává toho pravého pomocí magických zaklínadel a elixírů lásky. Halucinogenní lektvary (a její atraktivita) se však ukážou být silnější, než muži dokážou snést. Omámeni nečekaným přívalem emocí jeden po druhém umírají a Elainina touha po lásce zůstává neuspokojena.

Režisérka Anna Biller přenáší atmosféru brakových thrillerů šedesátých a sedmdesátých let do blíže neurčené současnosti. Z kostýmů a rekvizit oči přecházejí a referencí je ve filmu více, než může jeden film nerd za jedno shlédnutí pobrat. The Love Witch však není jen intenzivním vizuálním tripem a poctou polozapomenutým subžánrům. Kdo prohlédne skrz laciný technikolorový povrch, zjistí, že se pod ním skrývá kousavá kritika. Režisérka pracuje se stereotypy a klišé stejně zručně jako s barvami kostýmů a interiérů. Například nechává postavami prohlašovat zažité představy o mužích a ženách za hotové pravdy a také podle nich jednat. To většinou končí špatně a deklarované „pravdy" se ukážou být absurdní. Takže Elaine je podle svých slov odhodlaná vyplnit mužské fantazie, vždyť, jak říká, od toho ženy jsou! Jenže svoji misi plní tak dobře, že za to „šťastlivci" platí životem…

Dvě Italky s tmavou pletí vypráví, jak náročné je získat v zemi občanství – v Itálii narozené děti imigrantů se totiž nestávají občany automaticky, musí v osmnácti podat žádost. Kolik Italů kdysi odešlo do Spojených států, poukazuje na minulou migrační vlnu jedna z nich. Žena z Bruselu mluví o hierarchii jazyků a o tom, že používá raději angličtinu než francouzštinu, protože tím prozrazuje méně o svém původu. Roli jazyka zdůrazňuje i slečna v Amsterdamu. Holandština nedisponuje slovní zásobou, která by umožňovala diskuzi na téma rasy a identity, neexistuje například ekvivalent pojmu „people of color". Když ale použije anglický termín, lidé mají pocit, že to je problém týkající se Spojených států, ne jejich vlastní země.

Filmařka a umělkyně Cecile Emeke se ve svém nejnovějším projektu procházela ulicemi evropských metropolí a naslouchala názorům, obavám a přáním mladých Afroevropanů. Ze série rozhovorů o africké diaspoře zároveň vznikl zhruba hodinový dokument, ve kterém jednotliví respondenti jako by vedli globální dialog. Ačkoliv režisérka podle svých slov kladla pokaždé jiné otázky, respondenti na různých místech však často popisovali podobné zkušenosti: předsudky, se kterými se setkávají, špatně formulované otázky typu „where are you *really* from" nebo neustálý pocit, že nepatří ani tam, kam se narodili a kde žijí, ani tam, kde jsou jejich etnické kořeny. Cecile Emeke vypráví příběhy, se kterými se Evropané s africkými kořeny můžou ztotožnit a kterým bychom měli naslouchat.

Jednotlivé epizody jsou k vidění na webu strollingseries.com.

Postarší dáma nastoupila do výtahu a netrpělivě čeká, až se rozjede. Na poslední chvíli se otevřou dveře a přistoupí další žena. První je viditelně znechucená, výtah se konečně rozjíždí. Vzápětí se však na několik dlouhých minut zasekne a dvě ženy budou muset improvizovaně řešit jeden akutní, esenciálně lidský problém. Neotřelá zápletka a skvělý timing dělají z krátkého film Francy Fabritz brilantní komediální skeč balancující na hranici banality a absurdity.

Neměla jsem šanci zhlédnout všechno, co bylo za festivalový týden k vidění. Zeptala jsem se proto Karin a kamarádů z Mobile Kina, kteří festival zajišťovali po technické stránce, jestli jsem propásla něco zásadního. Karin označila za nejvýraznější film letošního ročníku již zmíněný snímek Strolling. Nad očekávání velký zájem vzbudily filmy s tematikou mateřství, u diváků bodoval především snímek No Kids For Me, Thanks (Magenta Baribeau, 2015). Dokument líčí názory a zkušenosti žen, které se navzdory očekávání společnosti rozhodly nemít děti.

Za vidění údajně stojí také britský film Prevenge (Alice Mowe, Velká Británie 2016), černá komedie s hororovou zápletkou sledující osud nastávající matky, kterou dítě dohání k šílenství ještě před narozením.

Foto: Berlin Feminist Film Week