Radioaktivní muž aneb jak jsem potkal psance pašujícího turisty do Černobylu

Každým rokem navštíví tisíce návštěvníků zakázanou zónu kole Černobylu - místa, kde 26. dubna 1986 nastal nejhorší nukleární výbuch v dějinách lidstva. Po této nehodě byla celá oblast ihned evakuována a úřady vyhlásily v okruhu dvaceti kilometrů kolem reaktoru 4 eliminační zónu. Tato oblast zahrnovala Pripyat (město Černobylu) a mnoho malých okolních vesniček. V současné době je vstup povolen pouze návštěvníkům se speciálním vízem a s oficiálním průvodcem.

Je ovšem jasné, že oficiální zákaz neohlídá všechny. Narazíš zde na mnoho průvodců, kteří tě do nejzamořenějších částí vezmou natajno a doprovodí tě všude, kam by ses chtěl podívat. Těmto psancům se říká "Stalkeři" a dvacetisedmiletý Kiril Stepanets je jedním z nich. Několik let zpět chtělo ilegálně vstoupit do oblasti zhruba deset až patnáct lidí, podle Kirila se ale současné číslo potenciálních návštěvníků blíží stovce.

Mluvil jsem s Kirilem o nebezpečí, romantice a ztrátě prstů uvnitř zóny.

Jak ses vůbec dostal k téhle práci?

V roce 2009 jsem se zúčastnil oficiální prohlídky zóny, to bylo poprvé, co jsem zde byl. Hned mi ale bylo jasné, že tahle oficiální návštěva nic pořádného nenabízí. Vezmou si od tebe peníze a ty ani nevíš, kde přesně zrovna jsi. Ilegálně jsem sem s partou přátel poprvé vstoupil v roce 2011 a už jsem to nepřestal dělat.

Proč sem chodíš?

Bydlím hned vedle. Cesta z Kyjeva trvá přibližně hodinku a půl. Ostatní jezdí do Alp nebo na hory, já do Černobylu. Proto jsem pracoval i jako oficiální průvodce, ale pak už se mnou nechtěli spolupracovat. Je tu hodně lidí, kteří vypadají, jakože tuto oblast opravdu milují a tak se o ní nechtějí podělit s ostatními. Proto jsem odešel. A proto jsem sem začal brát lidi ilegálně.

Jak se dostaneš dovnitř?

Srazíme se autem nebo autobusem na předem určeném místě a potom tam vstoupíme jedním z nelegálních vstupů. Když už jste jednou vevnitř, můžete jít kamkoli. Můžete jít několik dní do Prypiatu, velkého města zóny. Jít do menších vesniček vám zabere méně času. Když jdu sám, rád chodím cestami, kam nikdo nevkročil celých 30 let. Je jich tu stále dost, ale také je tu hodně turistů. Při poslední cestě do Prypiatu jsem potkal ale 40 lidí.

Nosíš si s sebou přístroje na měření stupně radiace?

Už ne, protože mi tyto nástroje byly zabaveny a jsou velmi drahé. Už se zde ale dobře orientuji, takže je nepotřebuji.

Snaží se autority aktivně pátrat po ilegálních turistech?

Jo, už jsem byl mnohokrát chycený. Nic moc se nestalo: Prohlídnou si tvoje věci, nahlásí tě, jde to k projednání a maximálně dostaneš malou pokutu. To ale pouze v případech, kdy se tu jen procházíš. Jiný případ je, když kradeš ocel nebo dřevo ze zóny. Podle všeho můžou být pašeráci zabiti, ale já se od těchto věcí držím dál.

Jaký druh lidí bereš na své cesty?

Opravdu všechny – podnikatelské typy hledající vzrušení, novináře pátrající po dobrých snímcích. A každého, kdo je zvědavý, jak opravdu vypadá ten Černobyl, o kterém tak dlouho slýchával. Samozřejmě, že 90 % návštěvníků chce vidět domy v prypiatu a pokochat se pohledem na město mrtvých při západu slunce.

Kde přebýváš, když jsi uvnitř?

V Pripyaku a okolních vesnicích máme několik míst, kde spíme. Je jich tu stále více, ale také stále více konkurence. Ostatní průvodci znají místa, kde přespávám. Rozbijí okna a vychčijou se mi na postel, když tu nejsem. Nebo mě sledují. Obecně platí, že zóna přitahuje mentálně nestabilní jedince.

Potkal jsi zde taky dobré lidi?

No jasně, spousty. Pripyatu jsem potkal dívku z Moskvy, která tu byla taky ilegálně a začali jsme spolu chodit. Chodívali jsme sem spolu, říkal jsem tomu radioaktivní románek. Už spolu ale nejsme.

Dá se tu něco pokazit? Co všechno se může stát?

Jeden z mých nejlepších kamarádů z Ruska sem šel v zimě, opil se a usnul na střeše jedné budovy. Měl mokrý nohy a ráno už s nimi nemohl ani pohnout. Doplazil se na hlavní silnici, zavolal policii a nechal se odvést. Stratil prsty na obou nohách.

Myslíš, že se přecenil?

Asi jo, ale v Černobylu měl opravdu mnoho zkušeností. Není žádným překvapením, že většinou ti nejzkušenější se dostanou do největších potíží.