Generace bez domova

V životě každého člověka nastane chvíle, kdy se buď zcela dobrovolně, nebo po lehčím popostrčení ze strany rodičů rozhodne opustit své rodné hnízdo. Takové to místo, kterému ještě dlouhá léta po odstěhování říkáme domov. Sice už bydlíme jinde, ale dlouho pak ještě jezdíme alespoň jednou za měsíc na víkend „domů". Tenhle pojem z našeho slovníku ale taky postupem času – pomalu a v podstatě dost nenápadně – vymizí. Potom už jezdíme jenom „k našim". A to zdaleka ne tak často, jak tomu bývalo dříve. Kde je v tu chvíli ale náš domov?

Asi těžko je to ten sklepní pokoj ve vilce na předměstí, který nám mladá rodina pronajímá za „přijatelnou" cenu. Není to průchozí pokoj na sídlišti, kterým se v noci bojí chodit i ti největší ranaři. A není to zřejmě ani ten neosobní pokoj s vysokými stropy ve vychycené lokalitě, ve kterém kromě matrace, štendru a počítače nemáme dohromady skoro nic, protože nám kvůli výšce nájmu nezbývají peníze na nábytek. A hlavně, kdo by si kupoval nábytek, když další stěhování může být už za nejbližším rohem?

Nikdy nevíte, co se stane. Třeba se zrovna nastěhujete do bytu k lidem, kteří po sobě nechávají věčně neumytý záchod a ve vaně vrstvu chlupů. Nebo bydlíte s někým, kdo chlastá první ligu a všechny afterparty pořádá ve vašem bytě. A když už máte náhodou to štěstí, že jsou vaši spolubydlící fajn a nesnaží se vám systematicky ruinovat život, začnou najednou bourat vedlejší barák. Pro hluk den co den neslyšíte ani vlastní myšlenky a datum ukončení stavby se pořád přesouvá na dobu neurčitou. A když už ve vašem hoodu zrovna neprobíhá válka světů? Tak vás nájemce jednou určitě vystěhuje se slovy: „Sorry, ale teď tady musím nechat bydlet svoji neteř." Najednou se vám zasteskne po útulném pokojíčku, který jste sdíleli s mladším sourozencem, vždy plnou lednicí a záchodovou mísou, ze které by se dalo jíst. Ale už je pozdě.

Hon za pokladem jménem domov se promění v hon na místo, kde se můžeme alespoň v klidu vyspat. Jak si ale máme udržet životní stabilitu, když ani nevíme, kde budeme ty své unavené hlavy skládat příští měsíc? Přemýšlíme v tom všem vůbec někdy o tom, že proces neustálého stěhování a podvědomá snaha vytvořit si na novém místě alespoň ten nejzákladnější intimní prostor má opravdu velký vliv na naše celkové fungování? Nebo už tuhle bytovou promiskuitu považujeme za pevnou součást svých životů?

Mně osobně trvalo opravdu dlouho, než jsem pochopila, že velká část frustrace, kterou v životě pociťuju, pramení právě z toho, že mi chybí místo. Obytný prostor, který bych mohla nazývat svým domovem. Jakmile jsem o tomhle pocitu začala mluvit, zjistila jsem, že spousta lidí v mém okolí to má úplně stejně. Samozřejmě, nikdo z nás nespí pod mostem v cizí zemi, ale i tak se cítíme  jaksi neopodstatněně vykořenění. A pramení to i z našich vztahů. Když už se nám totiž náhodou povede najít v životě člověka, který je, stejně jako my, ochotný nechat se ocejchovat jako náš partner, není pravidlem, že bychom spolu začali okamžitě bydlet, potažmo budovat domov. A založení rodiny, kolem které se vlastně celý tenhle subjektivní pojem točí? To je pro nás zatím taky jenom hudba hodně vzdálené budoucnosti.

A tak momentálně nemáme vlastně nic. Kromě čísel na spolehlivé stěhováky, které máme v mobilu uložené pod krycími jmény stehovani 200 kc/h a stehovak Jarda – po domluve i v nedeli. Nebo kromě neustále blikajících upozornění z facebookové skupiny Bydlení/spolubydlení. A tak domov hledáme jinde. V rozmanité sbírce svých knih, kterou jako jedinou pořád po všech těch podnájmech taháme. V té staré španělce, na kterou hrával náš otec u táboráku, když jsme ještě tahali kačera. V blbém plédu z Ikey, který jsme si za pár stovek koupili v rauši vyvolaném naším úplně prvním stěhováním.

Ale i to jednou skončí. Protože po tomhle přechodném období nejistoty a neklidu, které se délkou různí podle životních okolností, se najednou ocitneme někde, kde se do nás začne ten dlouho zapomenutý pocit opět vkrádat. Pocit spokojenosti, klidu a jistoty. A tak se rozhlédneme kolem. Je zima, sedíme s kamarády v polorozpadlé kuchyni jednoho z nich, pijeme svařák, cpeme se koupeným cukrovím a všechno je tak nějak… v pohodě. A pak pochopíme, že to největší cliché pověšené na záchodě v rodinném domku u tety Anety, hlásající „Home is where the heart is", není tak úplně sračka. Že to vlastně vždy bylo jenom o lidech. Že i ten nejvolezlejší kumbál zafunguje jako domov, když v něm budete s těmi, které máte rádi. A to je celkem dobrý start.