Cesta do hlubin duše Adriana T. Bella

Ledabylých referátů z "dvojkřtu" The Prostitutes a Apollinaire, který se udál minulý týden v pražské Meetfactory, bylo na našich o mainstream se otírajících hudebních serverech víc než dost. Ze všech jsme se mohli dovědět v podstatě úplně to samé: V klubu byl koncert, byli tam lidi, hrály tam kapely, bylo to príma, fotky taky máme.

Já ale nechci psát o tom, že The Prostitutes vydali z poloviny - právě pro tuzemský mainstream - naschvál celkem zábavně sebevražedné album Zum Passer, které se nese v duchu tvrzení, že člověk je ze sebe schopen dostat to nejlepší buď pokud je perfektně připraven, nebo pokud není připraven vůbec, ale jde mu o kejhák, ani o tom, že Apollinaire stále naživo bohužel trpí na naprosto nesourodý zvuk, který v těch lepších případech působí v porovnání se současnou elektronickou produkcí až parodicky naivně a dutě, v těch horších jenom absolutně zapomenutelně, ať se Tereza Vytisková snaží z nelogické pozice druhého hlasu sebevíc.

Já chci psát o svým sousedovi, Adrianovi T. Bellovi, kterej nás totiž velmi brzy bez velkolepých fanfár a okolků sundá genialitou zavánějícím - ač anachronickým - druhým albem a většinu z nás to dost pravděpodobně úplně mine.

Jeho první sólová deska Different World, za kterou získal z nějakého důvodu cenu kritiků Apollo, je přitom přinejlepším průměrná, budeme-li Bella hodnotit tak, jak si zaslouží, tedy ne jako českého "expat" zpěváka, ale jako ryze britského současného písničkáře, který akorát žije na hranici Vinohrad a Žižkova (Přece jenom, když Bowie nahrával v Berlíně, taky tamní média, co já vim, nezačala překotně hlásat příchod nové naděje pro německou pop musik…).

V tomhle zakopaném psovi tkví i problém Different World, které sice Bella ustanovuje jako celkem pozornosti hodného vypravěče, ovšem jako celek zapadá díky zastaralým karaoke smrdícím aranžím a celkové bezvýraznosti, což Bellův hlas ani poetika prostě nezachrání.

Protipólem tomu budiž čerstvé album The Prostitutes, kde je zpěvák vystaven konfrontaci s absolutní instrumentální anarchií a je konceptem desky víceméně nucen tlačit zlato na první dobrou. Fakt, že právě to se na Zum Passer neděje, asi moc nepřekvapí. Ovšem právě Bellovo často až humorně působící tápání experimentálnější částí nahrávky dává vyniknout jeho potenciálu na jednoduchých písňových jednohubkách, kterými The Prostitutes Zum Passer tu a tam prokládají: Freedom Road budiž tohoto příkladem a Simple Song manifestem.

Bell je totiž doma v poloze, která mu i jako člověku odpovídá: tedy nenápadného ovšem životem přotřelého Everymana. Ne deklamujícího surrealistického kazatele, kterého by si Zum Passer na většině skladeb žádal.

Dokáže-li ovšem na prozatímně pojmenované druhé desce Night And Day letmé náznaky své výjimečnosti z Different World a výstřelků Zum Passer potvrdit, ukáže až album jako celek.

Z toho, co jsem měl zatím možnost slyšet se Night and Day totiž částečně odklání do naprosto nečekané Motownové polohy, která je Bellově poetice i hlasu konečně adekvátní, a zpěvák v ní tak konečně v žádném případě nepůsobí ani náznakem nahodile či nejistě, ač právě tyto skladby budou na novém albu pro jeho fanouškovskou základnu ty v negativním slova smyslu nejpodivnější, ruku v ruce se sóly na příčnou flétnu.

Já jen z celého srdce doufám, že Night and Day tak bude jen prvním krokem k tomu, aby Bell odhodil svůj nepadnoucí širák, ve kterém čas od času klopýtá rolí hodnou ledového nadhledu Clinta Estwooda, a vyměnil ho definitivně za detroitským soulem načichlý smoking, který mu padne jak prdel na hrnec. Ať už tomu první singl z desky Blood On My Hands vlastně nenaznačuje.