Dokonalé pouliční iluze

Melbournský fotograf Jesse Marlow podřizuje své snímky zábleskům moderní Austrálie. Hledá symetrii v magii zdejších měst a tichých vizích předměstí.

V jeho sériích „Neříkej jim to, ukaž jim to" a „Zraněný" reaguje na rutinní denní úkony: tak dlouho zkrátka chodí po městě, než uvidí něco zajímavého. A když nastane ta pravá chvíle, Jesse vytáhne foťák a tuto jedinečnou situaci zachytí.

S Jessem jsme všechny tyto podivné australské iluze probrali a zjistili, co dělat, aby při focení fungovalo vše tak, jak má.

VICE: Ahoj Jesse. Pojď nám říct něco o své práci. Pracoval jsi s iluzí i ve svých předešlých projektech ?

Jesse: Podle mě se to vše začalo točit kolem záhad, iluzí a podivností, až když jsem byl starší. V raných pracích jsem spíš čerpal z klasičtějších zdrojů a k inspiraci často užíval tradiční díla a své profesory, u kterých jsem fotil jako student. Největší výzvou každého fotografa je nalezení vlastního stylu a rukopisu. V současnosti se snažím pracovat s mnoha nejrůznějšími faktory – s lidmi, místy, barvami, momenty, nicméně jako každý pouliční fotograf částečně spoléhám na pomoc náhody a štěstěny.

V jakém momentě se zrodila tvoje láska k fotografii?

Fotit jsem začal v devíti letech. Od svého strýce jsem dostal knihu Subway Art (umění v metru), což je výtisk popisující vývoj New Yorské graffiti scény na začátku osmdesátých let. Hluboce se mě to dotklo a tak jsem každý víkend vyrážel s bráchou a rodiči fotit začátečnický nástěnný malby, který se začaly objevovat na Melbournských zdech uprostřed osmdesátých let. U graffiti jsem zůstal až do svých osmnácti, kdy jsem začal chodit na kurzy focení a tak zjistil, že opravdu existuje spousta jiných zajímavých věcí, které se dají fotit.

Tvoje fotky jsou většinou abstraktní. Je v nich nějaký řád, který se snažíš držet?

Ve většině mých abstraktních kompozic se schází zaujetí pro barvu a cit k fotce jako takové. Moje máma je módní návrhářka, většinu svého dětství jsem tak strávil v obchodech a studiích, kde jsem ji sledoval při práci s nádherně barevnými a vzorovanými látkami. Měla úžasný smysl pro barvy a vzory, což mě podle mého názoru hodně ovlivnilo.

Z toho důvodu si vyvoláváš filmy sám?

Myslím, že fotím ze spousty různých důvodů, jedním z nich je určitě fakt, že pracuju s fotoaparáty, takže je super spojit příjemné s užitečným. V současné zrychlené době jsme digitálními technologiemi neustále obklopeni, proto miluju, když můžu zpomalit a ponořit se do svých vlastních projektů a ve svém vlastním tempu. Magickej moment mezi nafocením a vyvoláním mě nikdy nepřestane bavit – jet domů do temné komory s hromadou černých pásek je prostě moment, který za to stojí.

Lidská figura je ve tvých fotkách vždy fragmentovaná a roztříštěná. Je to záměr?

Jasně. Je to jedna věcí, kterou vyhledávám a snažím se zachytit. Když se mi povede zachytit člověka v podivné či hravé pozici, dodává to fotografii jakousi neadekvátnost a záhadnost a právě o to se snažím.

Vystihuje projekt „Neříkej jim to, ukaž jim to" tento záměr?

Titul mojí knihy (Neříkej jim to, ukaž jim to) se nejprve objevil jako nápis na pozadí jedné z mých raných fotografií. Tato práce se tedy vyvíjela devět let. Podle mého názoru by fotky měly mít tu moc zastavit diváka v otázce, co se na snímku skutečně děje, aniž by nutně musel objevit pravdu. Chci dělat už jen fotografie, které toto dokážou.

Jesseho najdete samozřejmě na Instagramu.