Doktor Stanley Burns, muž, který stojí za seriálem The Knick

Stanley Burns, newyorský oftalmolog a historik, vlastní nejrozsáhlejší sbírku historických lékařských fotografií, která sestává z téměř milionu snímků. Je to pravděpodobně ta největší sbírka, o jejíž existenci jste neměli ani tušení. Prostřednictvím seriálu s názvem The Knick od Cinemax/HBO se jeho fotografie probouzejí k životu. Seriál režírovaný Stevenem Soderberghem s Clivem Owenem v hlavní roli sleduje děj zasazený do roku 1900, úsvitu moderní medicíny. Příběh se soustředí na fiktivní nemocnici Knickerbocker v New York City. Burns díky svým znalostem poskytl mnoho odborných informací (doposud publikoval 44 knih a něco přes 1100 článků o rané lékařské fotografii), které inspirovaly zápletky seriálu a podložily historickou správnost snímku.

Procházet Burnsovým archivem je jako objevit knihovnu šíleného vědce. Archiv se nachází spolu se sbírkou fotografií a Burnsovou oftalmologickou ordinací v domě na manhattanské adrese. Zarámované fotografie pokrývají celou stěnu, na policích leží nespočet knih, které také lemují schodiště a na podlaze jsou srovnané do úhledných hromádek. Mnoho pokojů vypadá jako by se po staletí perfektně uchovalo v původním stavu.

„Podívejte," řekl, když mě zavedl do pokoje ve třetím patře vybaveného překrásným starožitným nábytkem, „je to jako byste vkročil přímo do děje seriáluThe Knick."

VICE: Proč jste začal sbírat lékařské fotografie?

Stanley Burns: Odjakživa jsem se o historii zajímal a historikem jsem už padesát let. Můj kamarád mi v polovině sedmdesátých let ukázal lékařský daguerrotyp (nejstarší podoba fotografie). Zjistil jsem, že psaná historie se od té vizuální liší. Uvědomil jsem si, že musím sbírat fotografie, protože fotografická evidence v sobě skrývá kus reálné pravdy. Když jde například o fotografii, která zachycuje operaci, bude nejspíše nadepsána názvem zákroku, který je zrovna prováděn, ale titulek už nepopíše, jak vypadají boty lékaře, jeho oblečení, co je na zemi, typ užívaných nádob, co se do nich hází, nic takového. Fotografie poskytuje široké množství informací, které z písma nezískáte. Říká se, že jedna fotografie řekne víc než 1000 slov. Ve skutečnosti má takovou výpovědní hodnotu už pouhá částečka fotografie.

Jak si o svých fotografiích udržujete aktuální přehled?

Mám svůj vlastní systém. Jeho myšlenka spočívá jednoduše v tom, že vím, kde co je, takže to i rychle najdu. Další, co byste měl vědět, je, že nepotřebuji mnoho spát. Čtyři hodiny denně mi stačí, pokud se nezabývám nějakým rozsáhlejším tématem, to pak spím ještě méně. Takže jsem měl vždycky dvě zaměstnání, ordinoval jsem osm hodin denně, stejně tak dlouho jsem i psal.

To nám zbývají ještě čtyři hodiny.

A ty využívám k tomu, abych si promyslel, o čem napíšu následující den. Mám problém usnout, když mám hlavu plnou myšlenek, které prostě potřebuji dostat na papír.

Jak jste dokázal nakoupit tolik fotek?

Zajímal jsem se o jejich dostupnost. Lidi přirovnávají mé sbírání k tomu, jako bych se v roce 1902 rozhodl vzít své peníze a koupil všecky Picassovy obrazy. Během tří let byla má sbírka týdeníkemTime vyhodnocena jako nejcennější nově objevená historická sbírka. Jakmile jsem si uvědomil, že všechny ty fotografie si mohu koupit, tak jsem to udělal, přestože to nebylo zrovna v té době oceňováno. Byly cenově dostupné. Napsal jsem 44 knih, a jak jsem každou z nich dokončoval, už jsem si ty fotky dál nekupoval. Najednou všecky strašně stouply v ceně! A já nejsem sběratelem umění, hudby nebo sportu.

Proč?

Protože to dělá každý. Všichni sbírají takové věci, často investují do toho, aby pak ostatní mohli provázet po domě jak po muzeu. Má historie fotografie představuje fotografii v jejím užití běžnými lidmi i profesionály.

Takže je to něco jako dějiny dokumentární fotografie.

Ano, jinými slovy, fotografie takové, kterou jsme jako lidstvo využívali v bojích, v tisku, jak jsme ji používali k zachycení sebe samotných. Fotografie je v mých dějinách definovaná tím, k čemu sloužila. Jak ji využívali Afroameričané? Má sbírka afroamerické fotografie zachycuje střední a vyšší třídu v 19. století, o které jste možná neslyšeli. Když lidstvo psalo o historii černochů, chtěli zobrazit buď hrdiny, nebo utiskované. Odtud je inspirována postava Algernona (postava seriálu).

Jak to jednou uvidíte, už máte důkaz. Vidíte, že je to pravda. I bez této fotografie bych vám mohl vyprávět, že se to stalo, ale nevěřili byste mi. Ta skupinka bělochů se na černého doktora dívá obdivně. To je důvod, proč jsem začal ty fotky sbírat; a teď jsem z toho rozrušený, když vidím, jak ožívají na obrazovce.

Váš zájem o lékařskou fotografii vychází z toho, že jste sám lékařem, nebo z Vašeho obdivu k fotografii jako takové?

Vlastně vychází z medicíny. Fotografie vypráví příběh medicíny. Ve 20. století nám lékaři slíbili dlouhý a zdravý život a ten slib dodrželi. Podívejte se na rok 1900 – představa dlouhého života byla 47 let. Lidé nějak počítali s tím, že zemřou mladí, bylo to dost běžné, žili se smrtí. Když měli podstoupit operaci, nepředpokládali, že ji přežijí. Zhoubná součást toho, jak jsme smrt ze svého života odsunuli, je třeba to, že sami neočekáváme, že by měl zemřít 96letý člověk. Raději mu budeme transplantovat srdce.

V čem spočívá hodnota toho, když si lidi intenzivněji uvědomují přítomnost smrti?

Vaše představa o tom, o čem váš život je, je úplně jiná — myslím, že to je to nejdůležitější. Co souvisí se všemi těmi dosavadními skvělými objevy je vyřazení smrti z života. Žiji v domě, v němž se jednomu z pokojů říká „salon". V roce 1910 odstranili termín „salon" (vícevýznamové ang. slovo „parlor" také znamená jídelna nebo ústav) z časopisuLadies Home Journal. Neprošel by obrázek, který by byl popsán tímto termínem. Nazýval se jím taky obývací pokoj — což bylo též synonymum k pokoji, v němž někdo zemřel. Vyřadili tohle slovo za účelem odstranit konotaci smrti z kontextu všedního života. A pak se ze „salonu" stal název pro „pohřební ústav". Jak možná víte, mnoho pohřbů se vykonávalo přímo doma, v salonu, obývací místnosti, zkrátka v hlavní místnosti domu. Smrt byla přímou součástí života. Neočekávali jste, že budete žít dlouho, a dokonce jste ani nemohli spoléhat na to, že v případě smrti zemřete rychle a bezbolestně.

Proč jste si vlastně vybral toto historické období medicíny?

Byly to počátky toho, kdy lidi chodili k lékaři s vědomím, že jim bude poskytnuta pomoc a že se vyléčí. Před rokem 1890 to bylo ale spíš štěstí, když se podařilo někoho vyléčit. Vzpomeňte si na prezidenta Garfielda! Byl postřelen v roce 1881. Dostal to sem, kulka uvízla v páteři blízko svalu. A jak zemřel? Lékaři ho ošetřovali špinavýma rukama. Jak hledali kulku, otevřenou ránu mu jen zhoršili. Začala hnisat. Zemřel hroznou smrtí v bolestech. Tenkrát byli lékaři přesvědčení, že je nutné kulku z těla vyndat, ale vlastně by udělali lépe, kdyby ji v něm nechali. To bylo v roce 1881, byl to prezident Spojených států, a ti nejlepší lékaři se v něm hrabali špinavýma rukama! O deset let později by měl šanci na přežití.

Takže co se změnilo v tom období, do kterého je zasazen děj seriálu The Knick?

Co v seriálu uvidíme, budou ty úžasné objevy, které se v té době uskutečnily. Poznáte rozdíl mezi antiseptickým zákrokem a aseptickým zákrokem, dozvíte se, že někteří lidé byli nemocní a na tu nemoc zemřeli, ale jejich život před smrtí to nijak neovlivňovalo. Tomu lidé před rokem 1900 nerozuměli. Byla to nejúžasnější perioda dějin medicíny, a William Stewart Halsted, jehož má prezentovat postava Thackeryho (Clive Owen), položil základy moderní chirurgie, které jsou dodnes respektovány.

Účastnil jste se specifické přípravy, kterou snímek vyžadoval, aktivně?

Ano! Clive chodil na soukromé lekce, ale ostatní ošetřovatelky a lékaři docházeli sem a já jsem je učil, jak operovat. A když bylo hotovo, cítili se, jako by tohle byla ta nejcennější věc, kterou jim tento projekt dal. V krizové situaci už by věděli, jak někomu zašít ránu nebo jak někoho správně obvázat. Milé je, že herci byli lepší než studenti medicíny. Brali naprosto vážně, jak zacházet se svorkami a podobnými věcmi. Mnoho těchto principů se aplikuje dodnes. Každý lékař to dělá stejně a nepotřebuje k tomu lepší speciální vybavení.

Jak jste byl zahrnut do natáčení?

Byl jsem přítomen tři až pět dní v týdnu. První natáčecí den jsem způsobil menší povyk. Měli jsme provést první operaci. Vešel jsem a oni dali asi 100 lékařů do publika a já na to: „Takhle je to špatně, to nemůžem natočit." Stevenovi Soderberghovi jsem řekl: „Kdyby tě Martin Scorsese pozval, aby ses na něj díval, jak točí, nepostavil by tě spíš do přední řady?" Postavili totiž všecky ty mladé pohledné doktory dopředu a ty starší dozadu. Ve skutečnosti byli operujícím chirurgům nejblíže vždycky ti starší. Takže zastavili akci a změnili to. Jinak by se lidi ozvali a říkali by: „Hele, to není správně." A věřte mi, pracovali jsme těžce, aby to správně bylo.

Je něco, čím jste chtěl prostřednictvím snímku oslovit veřejnost?

Mým životním cílem je popularizace dějin medicíny; ukázat ty úžasné pokroky, které medicína udělala a rozšířit povědomí o tom, jaké to bylo. Bolest se totiž snažíme většinou vytěsnit z paměti. Kdyby to ženy neuměly, už by neměly třeba další dítě. Vždycky se snažíme zapomenout na to špatné. Ptal jste se mě, jak jsem získal ty fotky. Lidé se jich chtěli zbavit. Chtěli se zbavit špatného zacházení, chybných výsledků, špatných pacientů. Jakmile se dozvíte, že jste něco dělali špatně, kolik obrázků, které to dokazují, byste si nechali? To je princip medicíny a vlastně i princip světa. Takže prostřednictvím snímkuThe Knick jsem se snažil ukázat všecky ty úžasné věci, které se toho času udály a současně ukázat ty věci, u nichž se ukázalo, že nejsou správné. To hlavní je, že lékaři a lidé před sto lety byli přesně tak inteligentní, tak vynalézaví, tak inovativní jako my dnes, ale byli odkázáni na to pracovat s nedostatkem znalostí a podřadnými technologiemi. Takže dělali to, o čem byli přesvědčeni, že musí udělat, aby pomohli a vyléčili. Díváme se zpět a myslíme si, že to chybné. Garantuju vám, že ode dneška za 100 let se na nás budou dívat úplně stejně a myslet si to samé. O tom nepochybuji. Je to opravdu NĚCO, čím bych chtěl veřejnost oslovit.

Je asi na místě říci, že by to bez vás tvůrci nedokázali.

Vypadá to tak. Steven to říká. Mohli to dokázat, jen by to pak asi nebylo tak působivé.