Před dvěma lety jsem se se svým tehdejším přítelem přestěhovala do Los Angeles, kde jsem začala svoje postgraduální studium. Žili jsme tam dva měsíce, než jsme se rozešli. Nemohla jsem si dovolit platit nájem sama a smlouvu jsme měli na celý rok, tak jsme se rozhodli žít pospolu dalších šest měsíců, přičemž jeden z nás spal v ložnici a druhý na malém gauči v obýváku. Bylo to divné, ale v novém městě bylo příjemné potkávat známou tvář, kdykoliv jsem přišla domů.

Můj případ není až tak vzácný. Pro mladé lidi v drahých městech je spolubydlení po rozchodu často jediným způsobem, jak ufinancovat nájem.

Promluvila jsem si se třemi lidmi, kteří v současnosti žijí se svými bývalými o jejich zkušenostech, jaký to má vliv na jejich vyrovnání s rozchodem, jaké to je randit s jinými a jak spolu vycházejí v tak malém prostoru. Tyto rozhovory byly upraveny pro přílišnou délku a nejasné vyjadřování.

Žijeme spolu už asi dva roky a asi tak před měsícem jsme se rozešli. Smlouva nám končí na konci měsíce a pak se každý vydáme svou vlastní cestou. I kdyby ta smlouva nekončila, asi by mi nezbylo než jí vypovědět. Ona je totiž hrdá a já jsem nejspíš taky. Je proto dost těžké se o tom společně pobavit z očí do očí.

Poslední týden a půl jsem trávil u kamarádů. Předtím, těsně po našem rozchodu, si něco udělala s nohou a nemohla se moc pohybovat. Nebylo jí příjemné spát vedle sebe na posteli, tak se přesunula na gauč. Asi tak po týdnu za mnou v noci přiběhla nahoru a zeptala se: „Proč bys měl mít tu postel zrovna ty? Bolí mě noha a my jsme se o ni dělili poslední dva roky. Proč by měla bejt tvoje?" Bylo to nedorozumění, protože si připadala, že potlačuju její právo na spaní na posteli a nutím jí spát na gauči. Pochopil jsem to jako její pokus dostat mě z postele a ještě na mě být naštvaná.

Jsem pryč z bytu čtyřikrát nebo pětkrát týdně a pracuju v noci a o víkendech. Jediná doba, kdy jsme v bytě pohromadě, je hodina nebo dvě po práci. Snažím se nějak zaměstnat, abych tam nemusel být. Máme obývák, ložnici a prázdnou pracovnu navíc. Buď jsme spolu v jedné místnosti s dost hustou atmosférou, nebo jdu radši do patra.

Vydělávám dost na to, abych se uživil, ale když jsem viděl, že se blíží rozchod, sehnal jsem si druhou práci za barem o víkendech a začal jsem si trochu šetřit. Jednou jsem jí típnul telefon, když jsem byl venku s kamarádem. Když jsem přišel dalšího dne, rozmlátila spoustu věcí – hodila budík na zeď, rozbila lampu, praskla zrcadlo, ukopala lišty na schodech. Je tam tolik škody, že nemám ponětí, co se stane se zálohou. Už se svou částí ani nepočítám. Ta část by mi pomohla zaplatit zálohu na nový byt, takže je dost skličující, že musí člověk ke všemu ostatnímu trpět ještě finančně.

Jared a já jsme si společně koupili bydlení v Cincinnati, kam jsme se v dubnu 2014 přestěhovali z Portlandu. Je to vlastně čtyřpatrová budova se sklepem a třemi nadzemními patry. Když jsme byli spolu, bydleli jsme na prvním patře. To byl náš začátek.

Loni v březnu jsme se rozhodli, že z prvního patra uděláme FreeSpace – neziskovej prostor pro schůzky široký veřejnosti, a tak jsme se připravovali na stěhování všech našich věcí do sklepa. Já se ale znenadání rozhodla, že se do sklepa stěhovat nechci, a že nechci ani pokračovat v našem vztahu.

On si svoje věci nastěhoval do sklepa a já ty svoje do nejvyššího poschodí tak, aby mezi námi byly tři patra. Bylo to dost praktický. Máme štěstí, že máme všechen ten prostor, takže se můžeme oddálit jeden od druhýho. Je to ale pořád dost těžký.

Byli jsme spolu osm let bez tří dní a prakticky po celou tu dobu, od prvního dne, kdy jsme se poznali, jsme spolu žili. Jemu bylo 18 a mě 21. On se chtěl odstěhovat od mámy a já jsem si hledala bydlení po vysoký, takže jsme začali bydlet spolu – hlavně z praktickejch důvodů a kvůli tomu, že jsme se chtěli vídat. Ani mi to nepřišlo moc brzo.

Vždycky jsme spolu jako spolubydlící vycházeli a dělili jsme se o jídlo a prostor. Za těch osm let jsme se dělili o malinkatý koupelny, domy plný jinejch lidí i kadibudky na farmách. Dokonce jsme spolu měsíc bydleli v dodávce těsně předtím, než jsme si koupili tohle bydlení.

Rozešli jsme se před rokem a čtyřma měsícema. Jsme na tom dobře jako kamarádi, ale bylo to hodně těžký. Pořád se navzájem milujem a myslím, že to, že spolu pořád bydlíme, ztěžuje to odstřihnutí jednoho od druhýho, protože se navzájem vidíme, ať chcem nebo ne. Pořád spolu chodíme nakupovat a vaříme si. Sprchovala jsem se v jeho pokoji. Jsme pořád hodně propletený ve vesmíru a životě toho druhýho.

Není to pro mě tak těžký, protože teď už mám někoho jinýho. Jsem připravená na to navázat tohle partnerství na vlastnictví a bydlení v týhle budově. Dokonce teď máme i nájemníka, takže jsme tak trošku spoludomácí. Něco ze života, jaký jsme měli, mi chybí, ale jsem vděčná za to, že jsme měli tuhle budovu a náš FreeSpace, protože nás to nutilo pracovat společně. Nejspíš to taky prodloužilo tu dobu, kdy jsme se dávali dohromady po našem rozchodu.

Můj současný přítel tady ale nesmí bydlet, ani sem nesmí chodit na akce a já se zase nechci přestěhovat ze svýho domu. Máme pravidlo, který zakazuje přivádět lidi, se kterejma randíme. Už je to nějaká doba, tak jsem Jaredovi řekla, že je to v pohodě, když si sem někoho vezme, výměnnou za to, že si sem budu taky moct někoho přivést – to mu ale pořád vadí. Doufám, že až si najde novej vztah, bude to jednodušší.

S Ericem jsme se rozešli před čtyřmi měsíci po tři a půl letém vztahu. Smlouvu jsme tady podepsali před dvěma lety. Nemyslela jsem si, že se někdy rozejdeme. Je to můj nejlepší kamarád. Už spolu nejsme jako milenci, ale pořád mi na něm záleží stejně. Společné soužití není ta nejjednodušší věc na světě. Ani bych neřekla, že je to ta nejzdravější. Je to jako mít neustále otevřenou ránu.

Můj nový přítel Tommy je s tím překvapivě v pohodě. Je neuvěřitelně chápavý a respektuje Erica, což je pro mě nejdůležitější. Pokud s někým budu, musí chápat můj vztah s Ericem. Tommy o tom všem ví. Ale nespíme spolu, když tu Eric je. Není mi to příjemné. A jsem si jistá, že Ericovi by nebylo příjemné na to byť jen myslet.

Eric spí v ložnici, o kterou jsme se dělili. Přestěhovala jsem se do jeho ateliéru a spím na jeho staré posteli, kterou měl předtím, než jsme se dali dohromady. Každý máme svůj vlastní prostor a to je podle mě moc dobře. Bylo by to moc těžké, kdybychom se museli dělit o ložnici. Občas když nechceme být sami, spíme v jedné místnosti.

Byli jsme spolu od našeho rozchodu. Nemyslím, že toho ani jeden z nás lituje, ale docela často jsem uvažovala nad tím dát se zas dohromady. V minulosti si prožil několik vážných a dlouhodobých vztahů, takže si myslím, že si jen potřebuje nějakou chvíli fyzicky užívat, protože neměl takovou příležitost, když byl mladší.

Nikoho si sem ještě nepřivedl, ale pamatuju si, když se poprvé vyspal s někým jiným. Bylo to pár týdnů po našem rozchodu a já jsem pořezala stůl v kuchyni nožem. Zpanikařila jsem. Psychicky jsem se z toho zhroutila. Snažím se, aby se to znovu nestalo a proto si nesmí nikoho vzít sem k nám. Nejspíš bych jen seděla ve svém pokoji a naříkala, dokud by neodešla ona nebo já. Nevím, jak tenké stěny tam máme.

První měsíc jsem se hlavně potulovala venku. Přespávala jsem u svých kamarádů. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Pokaždé, když jsme spolu byli doma během prvních dvou měsíců, brečeli jsme. Nebylo to kvůli hádkám. Bylo to kvůli neustále se opakujícím rozhovorům, které nikam nevedly. Hodně jsme pili a málo jsme spali.

Teď si spolu povídáme o dost víc, než v minulosti. Každá debata je emocionálně otevřená. On svoje emoce vždycky skrýval a my jsme spolu potřebovali nějak normálně komunikovat. Občas celý den říkáme jen: „já se cítím takhle." Máme dobré dny a pak ty hodně, hodně, hodně špatné. S přibývajícím časem se ale zdá, že máme jen ty dobré.

Máme teď smlouvu po měsících, ale já se stěhovat nehodlám. Když jsme naštvaná, tak plácnu, že odejdu, ale bydlení tam mám ráda. Nemyslím si, že se k sobě někdy vrátíme v přísně monogamním vztahu, alespoň ne na dlouho. Nedokážu si představit, že bychom jeden druhému nehráli nějakou roli v životě i přesto, že spolu nespíme. To stejnak nikdy nebyl základ našeho vztahu.