Co jsem se dočetl z mrtvých těl na „farmě mrtvol“

Kromě puchu zde panovala i nějaká vyšší síla. Jako první mě napadl camembert. Jakmile jsme ale dojeli blíže, smrad zesládl. Zlověstně zesládl. Mohli bychom to nazvat „vůně smrti", ve skutečnosti to ale byl zápach toho, co přichází až po ní. Erupce mikrobiologického života.

Projížděli jsme kolem a za volantem seděl Dr. Daniel Wescott, ředitel forenzního antropologického centra na Texaské státní univerzitě. Vyprávěl mi, jak se ho jeho čtyřletá dcerka zeptala: „Takže až umřu, tak se nafouknu? A potom prasknu?"

„Ne," řekl padesátiletý Daniel. „Nepraskneš, vyfoukneš se. Ale předtím se nafoukneš."

„Jako třeba tohle tělo," řekl a ukázal na ostatky mrtvoly před námi. Bylo to jedno z mnoha těl, které lidi sami darovali vědcům, aby byli po smrti vystaveni přírodním vlivům lesů a polí kolem Texaské univerzity. Z místa se už pomalu stává urban legend a většina děcek z okolí si o něm vypráví strašidelné historky – nazývají jej „farma mrtvol".

„Když někdo zemře, jako první začne proces rozkladu – autolýza. Buněčná tkáň je plná toxinů, které se nahromadí, a tkáň potom praskne. Tyto tekutiny způsobují odpadávání kůže. Na povrchu kůže vypadá, jako by se člověk hodně ošklivě spálil na slunci. Tato tekutina ale pro bakterie představuje bohatý zdroj uhlíku. Tělo je ostatně plné bakterií, zejména vnitřnosti, a tak se zkrátka na těle začnou krmit," vysvětlil mi Daniel.

Ukázal jsem na nafouknuté tělo před námi. „To je žena?"

„Ne, tohle je muž."

Nafouknuté tělo plné červů tam obličejem v zemi leželo už jedenáct dní. Oteklé břicho, tvar a hnědý lesk kůže mi okamžitě připomněl pečeného krocana. Tělo bylo v kleci, aby jej nesnědla větší zvířata. Myš se tam ale dostane bez problému.

„Jednou za čas najdeme uvnitř klecí chřestýše," řekl Wescott. „Číhají tam na myši. Potom jsou tak přežraní, že ani nevylezou ven."

Ostatní těla ležela obličejem nahoru, takže jsem jim koukal do očí. Nebo spíš do děr, které tam po očích zůstaly. Co opravdu nešlo přehlédnout, byly zuby. Jejich bělost zářila v temnotě oschlých, hnědých obličejů připomínajících kožené masky. Jejich ústa byla otevřená a jejich rty vyhřezlé. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že v jejich obličejích vidím výraz skepse, šoku, ponížení a hrůzy.

Wescott mávnul směrem k hromádce kostí. Tělo tam položili, aby jej obrali supi. „Vidíš to peří?" zeptal se. „Když jsou supi hotovi, těla jsou víceméně pořád v celku. To co tu vidíš, to už je jen kůže. Supi neradi kůži. Vyklovou do ní díry a vyžerou všechno co je pod ní."

„A to se všichni rozkládají stejně?" zeptal jsem se.

„V podstatě ano. Jediný rozdíl jsme zpozorovali u lidí, kteří si prošli chemoterapií. Má to účinek i na hmyz. Těmito těly nikdy nekrmíme ptáky, protože se jim pak udělá špatně."

Při cestě ven jsme míjeli kostru. Byla tam už rok a půl. Tráva kolem byla suchá a žlutá. Jen pod ostatky byl plácek ve tvaru kostry plný zelené a silné trávy.

„Rozklad uvolňuje do půdy velké množství dusíku. Ten potřebují rostliny k životu."

Plácek byl pokryt květinami různých barev – červené, modré žluté.

Když jsme dorazili do laboratoře, posadil jsem se vedle doktora Wescotta, forenzního antropologa. Ten opatrně položil na stůl několik kostí a těšil se, až mi předvede, jak se vlastně čte z mrtvých těl.

VICE: Co je náplní vaší práce?
Dr. Daniel Wescott: Provádíme výzkum mrtvých těl. Většinou se snažíme zjistit čas úmrtí. Rovněž provádíme znalecké posudky pro soudy a právníky. Jeden z velkých projektů má za úkol analyzovat ostatky přistěhovalců, kteří zahynuli při překračování mexické hranice s Texasem. Rovněž provádíme školení. Máme programy pro vysokoškoláky a maturanty. Školíme i psovody a lékaře.

Co vám nejvíce uvízlo v paměti?
Nejvíce mi v paměti uvízl případ devítileté holčičky z Kansasu. Byla nějakou dobu nezvěstná. Zřejmě to bylo poprvé, co šla někam sama. Potom našli její lebku v hromadě kostí míle daleko. Bylo to místo, kde farmáři obvykle pohřbívali svá mrtvá zvířata. Tak jsme posbírali obrovské množství pytlů plných kostí a vyskládali je na stůl. Museli jsme všechny ty kosti prohrabat a hledat ostatky malé holčičky.

Ovlivňuje vás tahle práce po emocionální stránce?
Ano. Zvláště ty děti. Je k nevíře, že se tyhle věci dějí. Naneštěstí z toho vždy vyplyne, že je někdo dlouhou dobu zneužíval. Jednou jsem dělal na případu miminka, které mělo teprve devatenáct měsíců. Jeho otec tvrdil, že šel v noci na záchod, uklouzl na koberečku a udeřil dítě hlavou o záchod. Když jsme to ale prozkoumali, zjistili jsme, že má dítě několik nedohojených zranění. Měl pochroumané zápěstní kůstky a vykloubené rameno. Devatenáct měsíců a měl více zlomenin, než má člověk za celý život.

Jak se s tím člověk vyrovná?
Hodně pomáhá, když si uvědomím, že svou prací pomáháme policii dopadnout pachatele.

Pracuju na projektu, který mapuje sny lidí po celém světě, a všiml jsem si, že se v nich často objevuje motiv smrti. Míváte podobné sny?
Mívám sny o práci, ale většina z nich je spíš o statistických analýzách. O mrtvolách se mi nezdá.

Jak vaše práce změnila názor na to, že taky jednou zemřete?
Je mi jasné, že taky jednou umřu, ale nějak zásadně se tím netrápím. Je to jako se vším – čím více se něčím zabýváš, tím přirozenější ti to připadá. Když ale pracujeme s tělem, které je v mém věku, napadne mě – to bych klidně mohl být já!

Mohl by to být kdokoliv z nás! Mimochodem, z čeho dokážete vyčíst věk?
Ve věku od narození do dvaceti pěti let se zaměříme na růst a vývoj kostí, poté už se naopak zabýváme deformací. Od narození do dvaceti pěti je poměrně snadné určit věk, protože růst je u všech celkem stejný. Deformace kostí je ale způsobena životním stylem.

Když se podíváte na kosti, co vidíte?
Je fascinující, kolik toho lze z lidských kostí vyčíst. Jedny z prvních, se kterými jsem pracoval, patřily pravěkým lidem. Jeden z nich kouřil dýmku. Poznal jsem to podle jeho zubů. Lze vyčíst mnoho vzorců chování, aktivit, návyků, jestli tvrdě pracovali a co jedli. Taky rozpoznáme, jestli měli nějaké nemoci, například syfilis.

Protože syfilis rozkládá kosti?
Přesně.

A z čeho poznáte, jaké měli aktivity a návyky?
To poznáme z průřezu kosti. Například tahle stehenní kost. Představ si, že je to trám budovy. Nese různou tíhu a postupně se formuje podle zátěže, kterou na ni kladeš. Tady vidíme malé zakřivení. Pokud člověk často běhá, klade na kost velkou zátěž zepředu i zezadu. Tím pádem kost v daném místě expanduje a zesílí se. Fotbalisté své kosti často přetáčí a kroutí. Proto se kost jejich kosti diametrálně zvětší po celém obvodu.

A co tahle stehenní kost?
Tady nevidíme nic zvláštního. Když se ale koukneme na tuhle skupinku kostí, všimneme si mnoha asymetrických prvků. Zjistili jsme, že takto tvarovanou kost mají převážně indiánské ženy. Je to způsobeno pozicí, ve které tyto ženy často sedávají na zemi a to už od útlého věku. To jim kost deformuje. V období růstu to způsobuje vychýlení kosti v mnohem větším úhlu.

Mění to nějak jejich chůzi?
Způsobuje to zakřivení chodidel směrem dovnitř. Něco podobného vidíš u malých holčiček. Znáš „sezení v dvojitém véčku"? Je to pozice, při které dítě klečí a obě lýtka vytrčuje do stran, čímž tvoří písmeno „W". Moje dcerka tak sedí pořád. Já to nedokážu. Až budou starší, budou se při chůzi pohupovat jako holub.

Jak ještě dnešní lidé namáhají své kosti?
Nosíme zbytečně těžké věci. To hraje velkou roli při tvarování páteře. Často dochází ke srůstání obratlů, zejména u starších lidí.

Všiml jste si nějakých rozdílů mezi námi a našimi předky?
Je až fascinující, jak je naše postava pružná. Dost se změnila. Ty rozdíly poznáš, když porovnáš svou postavu s postavou svých pra-prarodičů. Naše lebky jsou užší, vyšší a delší. Jsme o něco vyšší, o něco těžší a to ovlivnilo vývoj našich kostí.

Čím se dají vysvětlit změny v tvaru lebky?
Nejvíce to souvisí s dětstvím. Máme dnes lepší výživu a to i v prenatálním období. Pokud chytneš nějakou bakteriální infekci nebo nemoc, která trvá dlouho, může to zpomalit nebo i zastavit růst. V tomhle směru hrála velkou roli antibiotika. Lebka v dětství roste neuvěřitelně rychle a díky možnostem dnešní doby už může dorůst do úplných proporcí.

Ovlivňuje to velikost a funkci mozku?
Jestli to ovlivňuje funkci mozku, to nevím. Rozhodně to ovlivňuje velikost mozku. Ta však není přímo úměrná výši IQ. Například ženy mají menší mozek než muži, neznamená to však, že jsou méně inteligentní.

Proč podle vás lidé darují „farmě mrtvol" své tělo?
Jsou to lidé, kteří chtěli darovat tělo vědě, ale nevyhovovali požadavkům lékařských fakult. Tělo nesmí být příliš vysoké, těžké či malé. Dárci jsou většinou lidé z oblasti práva, medicíny nebo vzdělávání. Sami sebe vidí jako přínos vědě. Nepřímo tak přispívají k získání cenných poznatků či řešení zločinů. Také máme hodně dárců, kteří po smrti nechtějí být přítěží pro rodinu a vyřeší tím problémy s pohřbem.

Hradíte všechny náklady?
Přesně tak. Vedeme i výzkum supů a někteří lidé si vysloveně přejí být zařazeni právě do tohoto programu.

Proč?
To nevím (smích), prostě to chtějí. Některým to zřejmě připadá zajímavé. Jiným to možná připadá jako ten nejpřírodnější způsob jak zmizet ze světa. Splynout s přírodou.

Z toho musí být dobrá historka. Škoda, že ji už nikomu neřeknou.
Že jo! Tak ji může vykládat aspoň jejich rodina.

A co vy? Už jste přemýšlel nad dárcovstvím?
Ano, jsem dárce.

Pro jaké účely jste se zapsal?
Nic konkrétního. Momentálně se soustředíme na výzkum nekrobiózy. Je zajímavé, že s mrtvým tělem přichází život – mikroby, bakterie, plísně, různý hmyz a larvy. Některé mouchy kladou vajíčka a jejich larvy se potom živí tělem. Jiné mouchy zase kladou vajíčka, jejichž larvy se živí červy. To samé platí i u brouků. Někteří ptáci se živí právě hmyzem, který je přitahován rozkládajícím se tělem. Supi se živí tkání. Taky sem přichází hodně kojotů a lišek. Zajímá nás, jak funguje celý ekosystém. Co přitahuje mouchy a jak bakterie mění tkáň.

Na co jste zatím přišli?
Výzkumy z Texaské univerzity tvrdí, že bakterie vylučují chemikálie, které přitahují mouchy. Když moucha na tělo přistane, přenese na něj další bakterie. Sliny much obsahují peptidy, které podporují růst některých bakterií a některé zase zabíjí. Je to hodně složitý proces. Víme, že teplota a vlhkost hrají velkou roli. Jakmile to všechno pochopíme, budeme mít mnohem přesnější odhad času úmrtí. Určit den či týden není problém, dále je to ale složitější. Nemyslím si, že někdy budeme úplně stoprocentní, ale věřím, že se tomu jednou aspoň přiblížíme. Být forenzní antropolog je prostě vzrůšo.

***

S doktorem Wescottem jsme se rozloučili a každý šli svou cestou. Přesto jsem si odnesl pár zajímavých dojmů. Když jsem si prohlížel fotografie mrtvol, krátce se mi vybavil ten puch, jako čichová halucinace. Taky nezapomenu na moment, kdy jsme míjeli kostru ženy, pod kterou se zelenala tráva a vzkvétaly červené, fialové a modré květy, zatímco tráva okolo ní umírala a usychala. Když se mi postupem času vzpomínka na onen pohled uležela v hlavě, napadla mě otázka. Co je třeba obětovat pro vznik květiny?