Jak mi Erasmus zničil život

Vždycky jsem býval poměrně obyčejný a normální (relativně vzato) člověk. Byl jsem celkem mladý, žil jsem v nejhezčím městě na světě, v Praze (můžete s tím sice nesouhlasit, ale to je asi tak to jediné, co s tím můžete dělat), měl jsem dostatek kamarádů a akorát tak dost peněz na to, abych s nimi mohl jít několikrát týdně ven na pivo. Je třeba podotknout, že na to nejlepší pivo na světě (#JedinyPatriotismusKteryDavaSmysl). A najednou se mi naskytla možnost vyjet studovat do zahraničí v rámci programu Erasmus. To zní skvěle, pomyslel jsem si. Vždycky jsem miloval cestování a poznávání cizích zemí a nových zajímavých lidí a kultur. Vyjet studovat na pár měsíců ven znělo prostě moc dobře na to, aby se to dalo odmítnout. A navíc, přece to nemůže uškodit, že jo…

To jsem se docela přepočítal…

Ale nepředbíhejme. Z nabídky zemí jsem si vybral čtyři: tři skandinávské země plus Nový Zéland spíše jen tak ze srandy. Pro někoho s mým studijním průměrem byla pravděpodobnost, že se dostanu na Nový Zéland asi tak velká, jako pravděpodobnost že se Zeman veřejně omluví národu za své chování a odstoupí. Nakonec jsem byl tedy přijat do Business School, která byla součástí Univerzity v malém městě na jihu Švédska. Ještě než jsem odjel, tak jsem se docela obával třeskuté zimy a dlouhých nocí, před kterými mě varovali moji kamarádi, ale potom jsem si řekl, že je to vlastně jedno a začal se docela těšit. Protože Švédsko je strašně drahé, řekl jsem si, že ušetřím na cestě a místo letadlem pojedu autobusem. Těch 18 hodin v autobusu pravděpodobně zničilo moji páteř navždycky. Připadal jsem si jako kouzelníkova asistentka (vysoká skoro dva metry), která je nucená naskládat se do malinké krabice, aby mohla posléze být propíchnuta několika meči. Jestli si myslíte, že pointa tohohle článku tví v tom, že Erasmus mi zničil páteř, tak to si myslíte špatně. A navíc, moje páteř už byla celkem pochroumaná i před tou děsnou cestou.

Když jsem byl ve Švédsku, konkrétně tedy ve městě Jönköping (což pořád nedokážu správně vyslovit…), zažíval jsem to nejlepší období mého života. Jako jo, fakt, že jedno pivo ve švédském baru stojí zhruba tolik co 18 lahváčů v česku nebyl úplně nejlepší (a navíc to byla jen třetinka Corony), ale whatever, že jo… To co bylo úžasné byli všichni ti skvělí lidi, co jsem potkal, všechny ty párty, kick-off week, který mě přiměl stydět se za české univerzity, protože ty se o zahraniční studenty nestarají zdaleka tak skvěle jako tady. Všechny ty zážitky, které nemůžu popsat. A proto když přišel čas a všichni začali odjíždět, trhalo mi to srdce. Protože jsem odjížděl skoro poslední, musel jsem se dennodenně loučit s někým, kdo mi neuvěřitelně přirostl k srdci. To bylo fakt strašný. Ale utěšoval jsem se tím, že to snad nebude trvat tak dlouho a budu zase happy.

Domů jsem se vrátil jeden den před Vánoci a hned jsem se dostal do toho klasického vánočního shonu, který mě donutil zapomenout na moji depresi. Další věc, která hodně pomohla, bylo to, že jsem pro všechny mé kamarády byl zajímavý tím, že mě půl roku neviděli, a tak se se mnou všichni chtěli scházet a nechat si vyprávět o Švédsku. Jenže asi po měsíci nebo dvou už všichni moje historky znali, zájem opadl, a už se i objevila jistá nevraživost, když jsem co pět minut začínal větu slovy: „No vidíš, to mi připomnělo, když jsme ve Švédsku…" a nebo „Haha, přesně, můj kámoš ze Švédska…" A tím to skončilo. Tím skončil můj Erasmus se vším všudy. Už jsem se ho nemohl účastnit a už sem o něm ani nemohl s nikým mluvit. Všechno se vrátilo do normálu. Do toho normálu, se kterým jsem byl dříve naprosto spokojený. Ale teď mi to všechno připadalo nudné a depresivní. Všichni moji kamarádi (ti lokální, čeští) se najednou nějak nemohli rovnat mým kamarádům ze Švédska. Nechápejte mě špatně, já mám svoje lokální kamarády hrozně rád, mnozí z nich jsou moji nejlepší kamarádi ever, ale i přes to jsem se nemohl ubránit tomu pocitu, jakože mi tu něco chybí.

Další věcí je angličtina. Není to asi úplně patriotické, ale pro mě je mnohem zábavnější mluvit anglicky než česky. Připadám si s ní taky sebejistější, co se týká holek. Já jsem celkem stydlivý člověk, a když mluvím s Češkou tak mám pocit, že její očekávání, co se konverzace týče, jsou hrozně vysoké. Kdežto naopak cizinky ode mne tolik neočekávají, protože angličtina není mým rodným jazykem a já je tak můžu příjemně překvapit. No, a tady v Praze většina lidí kolem mě mluví pouze česky.

A pak je tady taky změna tempa, nebo životního stylu obecně. Na Erasmu bylo normální (a očekávané) chodit večer co večer na nějakou párty dokud to moje tělo nevzdalo a odmítlo spolupracovat. Jenže tak to v Praze moc nejde. Jednak většina lidí už má nějaké povinnosti (škola, práce, dokonce i děti…), a taky už tu je jiná atmosféra. Jasně, občas se někam zajde, jednou za čas se člověk z klubu vrátí domů až na oběd, ale už to není to samé. I já si to taky nějak nedokážu pořádně užít…

Takže ve výsledku se můj život skládal ze vzpomínání na to, jak byl můj Erasmus skvělý, a z utápění se v depresivních myšlenkách o tom, že už je to pryč a že už se to nevrátí. Teď, zhruba po dvou letech, už se cítím trochu líp. Pořád ještě na Švédsko vzpomínám, ale už se tolik netrápím tím, že tam nejsem. A protože bych rád pomohl cítit se líp i ostatním se stejným problémem, tady je pár tipů:

1) Cestování - Jo, já vím, po půl roce či po roce na Erasmu je většina z vás finančně docela na dně. Já jsem teda rozhodně byl. Ve Švédsku jsem nechal celkem asi 100k, z toho nějakých 45 tisíc bylo stipendium. Ale na druhou stranu, cestování je teď levnější než kdykoliv dřív. Zrovna včera jsem viděl letenku do New Yorku za necelých 7 tisíc. A i výlet na kratší vzdálenost pomůže. Třeba i jen do sousední země.

2) Couchsurfing - A to aktivně i pasivně. Couchsurfing je skvělá věc pro cestování, člověk pozná cizí kulturu víc do hloubky, pozná zajímavé lid a hlavně – je to zadarmo! No a když se z cest vrátíte domů a nežijete s rodiči nebo nemáte dítě, můžete si domů pořídit couchsurfera. Každý má přece doma gauč, ne?!

3) Flatsharing – Takový couchsurfing na delší dobu. Já sám jsem bydlel s jednou Němkou tady v Praze a musím říct, že to bylo super. Většinou tenhle typ bydlení hledají studenti na Erasmu a ti vás pak dokážou nakazit tou správnou erasmáckou náladou. A taky vás seznámí s plno dalšími cizinci. A hlavně cizinkami…

4) Job v cizině – Teď by to pro vás nemělo být tak těžké. Po Erasmu je level vaší angličtiny určitě vyšší než u většiny ostatních a taky by vám neměla chybět sebejistota získaná poznáním, že plno lidí je na to s angličtinou fakt špatně…

5) Stáž v cizině – To je v podstatě bod 4) jen s menším riskem. Můžete si to vyzkoušet třeba na dva měsíce a pak se uvidí.

6) Job v multikulturní firmě - Jestli je pro vás práce v zahraničí moc velkým krokem, začněte pomaleji, v nějaké mezinárodní firmě s pobočkou v ČR. Potkávat spousty cizinců dennodenně a přitom bydlet ve své rodné zemi je taky fajn.

7) Erasmus studenti v Praze – Praha je super město a proto sem jezdí plno studentů z ciziny na jejich Erasmus. A není nic jednoduššího než se s nimi seznámit na nějaké Erasmus párty (těch je všude plno), ukázat jim Prahu a pozvat je na pivo. A když budete mít štěstí, tak si najdete kamaráda, který vám bude připomínat váš Erasmus.

Ať už si z mých tipů vyberete cokoli, udělejte něco, a to rychle. Nikdo jiný to za vás neudělá. Nikdo jiný vám z deprese nepomůže. Lidi co nebyli na Erasmu vás nikdy nepochopí a ti co byli mají dost práce sami se svojí depresí. Takže asi tak; jestli jste se pořád nedostali přes svůj Erasmus tak nezoufejte, nejste vůbec jediní. A jestli jste na Erasmu nebyli, tak nechápu proč pořád čtete tenhle článek a už dávno nevyplňujete přihlášku!