Mluvící srna

Zhruba za týden se na vice.com objeví první článek ve sloupku Crash Text, který povede ve dvoutýdenních intervalech malíř, animátor a režisér Jan Gemrot, absolvent ateliéru Zdeňka Berana na pražské AVU. Bude se vyjadřovat ke všemu možnému a nejspíš ze všeho úplně nejméně k výtvarné scéně, protože už před nějakým časem jsme se v rozhovoru s ním přesvědčili, že to je pozornej kluk, který se zajímá o mnohem víc věcí, než jen o správně natažený plátno nebo kde je jaká vernisáž. Teď před víkendem vám chtěl udělat trochu dobře a poslal nám povídku Mluvící srna z jeho nové knihy maleb a textů Bestiario (vydalo nakladatelství Vltavín, ke koupi je v Kosmasu), která vyšla jako sladká tečka po stejnojmenné výstavě. Takže, zde je Honzova nejextrémnější fantazijní poloha, od příště jedeme v normálním blogo-štýlu.

Ležím na podlaze, tváří dolů. V pokoji je 25 stupňů. Dotýkám se kůží spár mezi prkny, chci podlahou protéct. Tváří cítím strukturu dřeva - cítí i dřevo strukturu mojí tváře? Přitahuju skrčené nohy k tělu. Jsem kompaktní balvan bez budoucnosti.

Vyperu oblečení špinavé od krve.

Dávám ho do pračky a spouštím program. Skrz sklo bubnu sleduju, jak se prádlo přes sebe převaluje. Košile přes kalhoty a ty pak přes svetr. Program zrychluje a mokré oblečení sebou hází - z nohavic se staly živé údy. Oblečení připomíná lidskou figuru.

Najednou vidím, že jsem to vlastně já, kdo rozhodil rukávy jak postřelený voják a klesl do příkopu z pěny pracího prášku. A pak znovu a znovu.

Umírám mnohokrát, dokud neodvrátím od pračky hlavu a můj odraz na skleněných dvířkách nezmizí.

Vidí pračka moje zoufalství?

Vracím se do pokoje, sedím na židli. Světlo z okna ozařuje poletující částečky prachu.

Pokojem prolétá moucha. Pohnu rukou, ručička hodin na zdi se nehýbá - jsou už pár měsíců vypnuté.

Ví moucha, že moje hodiny nejdou? Jistě, ŽE ANO! Možná si myslí, že tím, že jsem je vypnul, chci ošálit čas. Ne, tak hloupá moucha snad není…

Musím začít uvažovat konstruktivně!

Do tohoto příšerného stavu mě uvedla Srna ležící na podlaze kus ode mě. Zpřeházela můj svět naruby a teď krvácí z poraněného boku, který se před chvílí přestal pravidelně vzdouvat. Asi právě zemřela.

Po zemi se válí ručníky a osušky, zakrvácené deky a lahvička dezinfekce.

Jak je to dlouho, co jsem srnu do pokoje přinesl? Moucha sedí na okně.

Eva je fantastická ženská, sice asi moc nečte, ale každej ji chce a ona to ví. Má obrovský černý oči, který se pohybujou většinou hodně pomalu, má černý lesklý vlasy stažený do culíku, kterej chci vždycky chytit a tahat za něj. 

Tahám za něj skoro každej den - každej den, nebo vždycky, když chci. 

Jel jsem za ní, když mi před auto skočilo to Zvíře. 

Eva nesnáší kulaté staré hodinové ciferníky, a měření času vůbec. Její síla je založena na pomíjivém jevu fyzické krásy a nechce, aby jí tu pomíjivost něco pořád připomínalo. 

Sex je jediný moment, kdy člověk úplně zapomene na smrt, v tu chvíli smrt nemá žádnou moc a všechno se děje v nekonečné přítomnosti. A proto jednou, když jsme to dělali, mi Eva řekla, abych proboha ty „zkurvený“ hodiny vypnul.

Já jsem to udělal, a nechal je vypnutý doteď. 

Eva pracuje kousek od místa, kde my teď stavíme novou fabriku. Seznámili jsme se na ulici. Upadla jí taška. Já ji zvedl. Začali jsme spolu spát. 

Nemiluju ji, ale potřebujeme se - ztraceni v moři lidí.

Světlomety mojí mazdy Srnu uviděly dřív, než moje oči. Prásk. Zastavuju a běžím za auto - má roztržený bok, ale ještě žije. Chtěl jsem ji odtáhnout do škarpy, ale ona zvedla hlavu a podívala se na mě línýma černýma očima a začala… MLUVIT!!!

Klidným hlasem řekla, že chápe moje pohnutí, ale že tohle je jediný způsob, jak jsme se mohli setkat. Přináší poselství ostatních, kteří na nás už dlouho čekají. „Na koho?!“ vykřiknu. „Na vás, lidi, čekáme, až se k nám připojíte, až odhodíte masku lži a zloby a nastoupíte přímou cestu…“

S Evou nikam nechodíme, jen občas na večeři u ní v ulici. Já tu ve městě moc přátel nemám a mezi její se mi nechce. Nechci se dívat, jak se chová k ostatním, důležité je jen její chování vůči mně. V Evě se odráží všechno, co jsem kdy od toho podivného místa jménem Svět vlastně chtěl - občas trochu času a pocit, že je někdo na vaší straně. Nic víc - nic míň. Nikdy mě moc netrápily úvahy o vlastní duši. V kostele jsem snad nikdy nebyl. Jestli Bůh fakt je, tak jsem tuhle tipovací loterii prohrál.

Oba ozářeni protisvětlem z auta jsme se v tom rozhovoru stali ikonickými siluetami. Srna ležící v krvi a já klečíc vedle ní jak při motlitbě. Do ticha noci zazníval její klidný hlas: „Společenství zvířat, v němž všechno je pravda a nic není lež, dlouho sledovalo váš vývoj. Čekali jsme, umírali a věřili ve vás. Každý lev skolený africkým lovcem i každá kráva na jatkách tiše doufali, že snad právě oni budou poslední, kdo musí zemřít, abyste pochopili… smrt pro ně byla vysvobozením. Jste poslední druh, který nezná přímou cestu a zdá se, že se ji nejste schopni sami naučit. Rozhodli jsme se tedy, že odhalíme naše tajemství a už vůči vám nebudeme vystupovat jako doposud, promluvíme vaší řečí a budeme s vámi sdílet naše vědění.“

Nedokázal jsem na to nic říct, stejně tak bylo pro mě nemožné od ní odvrátit zrak. Louže krve pod jejím tělem se zvětšovala. Tohle mi nikdo neuvěří.

Eva ráda peče masovou roládu a vždycky, když je v televizi politická debata, tak přepíná kanál. Má velkou skříň jen na boty, je jich v ní tolik, že se v nich vůbec nevyznám. Vysoké, nízké, žluté, černé. Stejné je i Evino srdce. Nevyznám se v něm. Ale vím, že když spolu ležíme nazí v posteli, tvoříme něco důležitého. Ostrov.

Srna mi řekla, že je prvním vyslancem, prvním z řady signálů a že je na mně, co s předanou informací udělám. Mluvila o tom, že zotročování a zabíjení zvířat nám brání v přímé cestě, že náš duševní vývoj znenadání ustal a že panují velké obavy, že se již nedokážeme odpoutat od našich chyb. Zvířata proto začala jednat pudově a skryla se za barieru instinktu. Takto přetrvala věky jako němí pozorovatelé. Snášeli útrapy a po generace čekali, až se vyvineme na jejich úroveň. Bohužel čas se již naplnil, a proto se společenství uchýlilo k tomuto zoufalému kroku nazvanému - poslední kontakt.

Průměrný zástupce jednoho světa hovoří k průměrnému zástupci světa druhého a žádá smír, přátelství a revoluci ve všem, v co věříme.

„Nesmíš umřít…,“ polkl jsem a táhl Srnu do auta. Z lékárničky jsem vyndal obvazy a hystericky obvazoval její rány. Nastartoval jsem a s umírající Srnou na zadním sedadle vyrazil do tmy, snad pro pomoc.

Jak je to celé bláznivé mi došlo po pár kilometrech, a když jsem parkoval před domem, doufal jsem, že mě nikdo ze sousedů neuvidí.

Když Eva bere telefon, řekne vždycky „Ahojky“ tónem naprosto odzbrojujícím. 

Ve vteřině přemýšlím, co říct, jak začít. „Miláčku všechno se teď změní, žili jsme v omylu, svět má jiný řád, než jsme mysleli. Zvířata a vše živé je mnohem inteligentnější, než my a naše snažení, to, čemu jsme říkali vývoj, bylo směšné a zbytečné. Miláčku, bojím se, že až se to dozví všichni, bude válka. Miláčku, ta továrna, co stavíme, se musí zbourat, protože se v ní mají vyrábět kelímky, ale kdo po tomhle bude jíst jogurt? Miláčku, svět už není jen náš, nikdy nebyl, jsme opoždění. Miláčku, jsem blázen a mluvím s mrtvou Srnou…“

To vše mi v momentě běží hlavou, ale když uslyším to její „ahojky“ a rozhlédnu se kolem a uvidím tu spoušť na podlaze, řeknu jen: „Srazil jsem srnku, musel jsem se stavit doma… ne né, nic se mi nestalo, auto je taky v pohodě.“

Nikým si nenechám vzít svůj ostrov, nic jiného nemám…

Dnes je neděle, je půl dvanácté pryč a já ležím v bílé posteli sám, Eva je dávno v kuchyni. Ten pocit, že mě všechno pozoruje, se už dlouho neozval. Vidím v televizi paviány a nic - prostě opice. Dnes je krásný den a já nemusím na stavbu. Slyším, jak Eva zpívá nějakou melodii a cítím vůni pečeného masa, srnčí je skvělé se smetanovou omáčkou nebo jako roláda.

Budeme obědvat a spát spolu a pak zase obědvat a tak pořád dokola až do skonání věků…