Tvorba malíře a hudebníka Jeremiaha Palecka se pohybuje v šedém prostoru mezi hypermoderním a tradičním, mezi digitálem a analogem a taky mezi normálem a bizárem. V jeho světě se třeba Yeti potlouká příměstskou čtvrtí a nervózní papež se mačká v letadle společně s normálními lidmi.Papež RatzingerPalecek je původem z Bismarcku v Severní Dakotě a uměleckou malbu se učil na Lyme Academy of Fine Arts, na Glasgow School of Art nebo na The School of the Art Institue of Chicago. Po studiích se sebral a přestěhoval do Prahy v době, kdy do metropole táhli expati z celého anglofonního světa. Zde si svou prací vybudoval pověst mezi galeristy i mezi internetovými nadšenci a už tehdy se jeho zájem točil kolem internetových memů nebo počítačových her. Tyto motivy pak Palecek zakomponoval do svých olejomaleb a svůj velmi specifický styl sám pojmenoval „nerdkore”. Není třeba podotýkat, že ohlas byl velký, a momentálně je proto Palecek jedním z nejznámějších jmen pražské digitální scény.
Reklama
My jsme měli možnost si s Paleckem popovídat o jeho díle, české mediální komunitě, vtipných klipech z Youtube, ale i o trapáctví Britney Spears.VICE: Co tě do Prahy vlastně přivedlo?Jeremiah Palecek: Do Prahy jsem přišel asi před deseti lety poté, co jsem dokončil studia na Glasgow School of Art. V podstatě jsem se v té době vrátil do Spojených Států a po pár měsících se rozhodl, že chci dál prozkoumávat Evropu. Vždycky jsem se chtěl kouknout do České republiky, protože odtud pocházela moje rodina, a tak jsem si naspořil a odjel. Dýchá tu takový skvělý DIY přístup k umění a lidi moc neřeší nějaké papírování nebo povolení nebo jiný blbosti. Ale teda ne, že by česká byrokracie zase nefungovala na plný obrátky – kapely tady například musí končit koncerty už v deset a bary se musí zavírat někdy k ránu, takže byrokracie tu je taky.Na čem momentálně pracuješ?Zrovna se věnuju tématu digitální reprodukce mých vlastních obrazů a tomu, jak tato možnost reprodukce mění samotný proces malby. Malování je sensuální záležitost, ale taky je tady ten obrovský kánon předešlých tradic, který moderního umělce tak trochu zatěžuje. A navíc malba jako typ umělecké tvorby často umírá a často se zase vrací na scénu – dnes se tohle děje třeba každých deset let. Ale i přesto se na obrazy dnes dívá víc lidí, než kdykoliv v minulosti. Jde o to, že náš vztah k malbě se změnil. Nedávno jsem četl článek, který poukazoval na to, že internetové stránky muzea Guggenheim navštěvuje více lidí, než zavítá do muzea samotného. A já jsem jeden z nich – většinou se koukám na obrazy přes net, a tím pádem vidím mnohem víc reprodukcí, než samotných originálů. Je vlastně možné, že ty reprodukce jsou nakonec hodnotnější, než ten originál.
Reklama
Momentálně si taky hraju s videoprojekcí, kterou pak promítám přímo na povrch obrazu. Nedělám to ani tak, že bych chtěl ten obraz nakonec vystavovat se zapnutou videoprojekcí, ale je to dobré pro tvůrčí proces. Když na obraz pustím nějaký klip, je takový umělejší, víc mimo realitu. Malba je přirozeně vlhký a svůdný typ tvorby, zatímco video je zase vždy studené a rigidní. Ta souhra občas na plátně vytvoří zajímavý kontrast.Nedávno jsem také pracoval s Jakubem Groszem, specialistou na virtuální realitu. Měli jsme spolu výstavu, kde jsem přemalovával dvě plátna, která jsem původně našel někde v popelnici. Na ruku jsem si připevnil webcam, takže to na videu vypadalo, jako by štětec byla zbraň v nějaké firstperson střílečce. Ten záznam se hned přenášel na Jakubův počítač, on si tam s tím pohrál, a výsledek pak promítal zase zpátky na moje plátno. Byl to trochu schizofrenní zážitek, ale na podobném propojování médií jsem se stal od té doby závislým.Taky jsem udělal obraz Mac and Me, kde jsem maloval MACa, zatímco jsem si celý tenhle film pouštěl na povrch plátna. Mac and Me jsem si zvolil, protože je to naprosto tristní film (tedy kromě té scénky s kolečkovým křeslem, ta byla dobrá), a kdybych k tomu používal třeba Caravaggia, tak bych byl trochu kokot.Debata (převzato z debaty Nixona a Kennedyho, kdy došlo k chybě ve střihu a oba se objevili na obrazovce současně)Jak tě napadlo zabývat se tématem technologie a reprodukce?
Reklama
V 90. letech jsem používal jako předlohu televizní pořady, taky jsem udělal sérii krajin z video her a ještě k tomu nějaká zátiší z filmu Top Gun. Lidi jsem se naučil malovat tak, že jsem koukal na talkshow Rikki Lake a skečoval ty zúčastněné typy. Doteď tohle dělám s pořadem Judge Judy, protože tam ty lidi stojí bez hnutí nejdéle.No, a pak jsem v roce 2006 pracoval se spisovatelem Travisem Jeppesenem, mimochodem taky momentálně bydlí v Praze, na tvorbě knihy Básně napsané před televizní obrazovkou. Travis napsal básně, já jsem dodal obrázky. Taky jsme pak jeli na takový dost divný turné, kde já jsem vždycky zahrál něco z mé hudby a on pak četl z knížky. Potom jsem začal sérii obrazů, kde jsem si jako předlohu vzal klipy z Youtube, mezi nimiž byl i Techno Viking, který, jestli to nevíte, je právě u soudu ve věci copyrightu a osobní identity. Ten případ sám o sobě je dost zajímavý a skrz dobré načasování byl můj Techno Viking právě v té době k vidění na BoingBoing.net. Díky tomu se ten můj obraz stal celkem známým.Taky jsem namaloval Britney Spears Vagina jako takovou adolescentní narážku na Courbetův Původ světa. Tenhle obraz budou za pár měsíců vystavovat v Pompidou ve francouzském Metzu u příležitosti nadcházející putovní výstavy, která se jmenuje Paparazzi. Její vagínu jsem namaloval vlastně jenom proto, že jsem v té době dělal sérii obrazů nejpopulárnějších obrázků na Google Trends, a „Britney Spears Upskirt“ byl toho dne ve vrchní desítce.
Reklama
Rád své tvorbě dávám určité parametry, ale nerad nad věcma moc přemýšlím. Prostě téma zpracuju ještě před tím, než se mi do hlavy vkradou pochybnosti o jeho kvalitě. Rád píšu krátké příběhy a často se přistihnu, že o malbě přemýšlím podobně jako spisovatelé o svém psaní. I já se jako mnoho spisovatelů snažím můj nápad zachytit co nejdřív, než se zase rozplyne. Takže když si usmyslím, že bych měl namalovat obraz, na kterém nahá Angela Merkelová drží Archeopteryxe a Zlatou Opici, tak ten obraz musím prostě namalovat hned. Samozřejmě, že občas stvořím něco, co je fakt strašný (ten obraz s Merkelovou je jeden z těch případů), ale člověk musí zariskovat, aby pak občas stvořil něco, co za to stojí.Kling Hop "Chtěl jsem udělat hip hopovou kapelu, kde by herec Matthew Blood-Smyth vypadal jako Klingon. Asi to nedopadlo úplně nejlíp."Můžeš nám říct o své hudební tvorbě?K hudbě jsem se dostal dost okrajově a ani bych o sobě neříkal, že jsem hudebník. Kamarád mého táty vlastnil v Severní Dakotě zastavárnu, a tak jsem měl přístup k obrovskému množství hudebního vybavení. Můj táta pracoval v rádiu, kde pouštěl klasickou hudbu, a taky měl doma plno divný hudby z 60. let, jako třeba Mortona Strobotnika, Johna Cage nebo Iannise Xanakise. Když jsem vyrůstal, tak jsem tohle všechno poslouchal, a po nějaké době jsem v tom médiu měl takový pocit svobody, že jsem začal podobný věci dělat sám. Vzali jsme pár nástrojů, nějaké kazetové loopy a samply a prostě jsme začali dělat noise. Od té doby v tom pokračuju a za ta léta jsem už spolupracoval s mnohými hudebníky. Naposled to bylo s Jorge Boehringerem (Core of the Coalman) na projektu Robert Anton Exit Orbit. Všechna moje další hudba je zdarma ke stažení na http://kingvitaman.com.
Reklama
Která místa v Praze podle tebe nabízejí nějaké nové, experimentální umění?V poslední době se v Praze pořádají samé experimentální happeningy. Hodně noise hudby i výtvarného umění. V každém případě člověk neudělá chybu, když zavítá do galerie Školská 28. Většinou se tam pořádá nějaký workshop a taky tam hraje hodně soudobých skladatelů, kteří tam většinou velmi kreativní způsobem před obecenstvem ničí své nástroje. Café V Lese je další z míst, které nedávno tak nějak dospělo, a teď se tam dějí opravdu zajímavé věci. Nedávno se také pořádal Signal Festival, který byl, aspoň co já vím, největším festivalem svého druhu na světě. Pouštěly se videoprojekce na plno domů po městě, a v podstatě z toho vzešla skupina umělců, kteří si říkají TheMacula. Promítali svůj klip na kostel na Staroměstském Náměstí. Momentálně se promítá zhruba na 37 domů po Praze. Přesně tenhle přístup kombinování nového se starým mě baví, protože to lidem mění perspektivu na město.Selfie, "Chyba, operace byla zcela úspěšná."Ty jsi do Prahy přijel mnoho let po pádu komunismu. Přijde ti, že příliv nových technologií do České republiky přinesl i změnu místní kultury?Myslím, že místní kultura v 80. letech se od té americké určitě lišila. Ten nedostatek informací nicméně vedl k tomu, že se tu dělalo velmi specifické umění. Tyhle rané pokusy byly nakonec mnohdy úspěšnější než to, co se dělá dnes. Dobrý příklad je třeba Limonádový Joe. Hodně západních značek se tady v té době fetišizovalo a to také vedlo k tomu, že jsou pro mnohé Čechy doteď přitažlivé. Ale i tady se děly zajímavé věci bez použití západních technologií – například Spektrum Z80 byl počítač, který tu za komunismu k dostání byl, a do teď se používá pro tvorbu chip tune music. Takže i když tady nebyl přístup k nejnovějším technologiím, tak tu umělci měli k dispozici dost ojedinělé kousky hardwaru. Teď, když už mají všichni doma třeba Canon 5D, tak je kreativní proces celkem předvídatelný, a všechno vypadá dost stejně.
Reklama
Dramatický chipmunk, ze série internetových memůUž nějakou dobu maluješ internetové memy. Nakolik se tvé umění vyvíjí společně s internetem? Jsou nějaké memy, které ti jsou fakt blízké?Myslím, že ten příval nových informací změnil nejen můj přístup, ale přístup všech tvůrčích lidí. Ve chvíli, kdy se kvalita umění měří podle toho, kolik máš lajků, tak to určitě ovlivní tvůrčí proces mnoha lidí. Člověk okamžitě pozná, jak se to lidem líbí, a tenhle fakt, minimálně na podvědomé úrovni, ovlivní tvůj přístup k další tvorbě. Je to všechno součást toho, že umění je dneska konzumní zboží. Takže bych řekl, že moje práce se s internetem vyvíjí, ať už chci nebo nechci. Co se týče memů, tak už na nich nejsem tak závislý, jak jsem býval, ale líbí se mi ten absurdní přístup, který k nim lidé mají. To, co by dříve lidé brali jako součást dadaistické tradice, je dneska prostě jen další vtipné video na Youtube. Jako třeba ten Nor, co se projíždí na bruslích a chlastá a nebo třeba „Ultimate muscle roller legend“. Z WTF videí se stal v podstatě celý žánr, který zahrnuje malbu, kresbu, i video. Hezky mi to zapadá do toho, jak lidé dneska nahlíží na umění celkově. Žijeme v absurdním světě.Na čem zrovna teď pracuješ?Momentálně pracuju na Prague College v programu interaktivních médií. Mojí kolegové tam tvoří třeba za pomoci Arduina, senzorů i projekcí. Takže když zrovna netvořím sám, tak o tom aspoň mám s kým kecat. V dohledné době bych chtěl začít kombinovat malbu s vizuálními senzory. Mohlo by to být dost šílený – třeba jako namalovat mluvícího okouna nebo tak něco. Je pro mě vždycky potěšením pracovat s dalšími lidmi, kteří se zajímají o podobné věci. Musím pak držet krok, a to mě inspiruje.
