Dlouho jsme nepřispěli do sekce Knihomol (naposledy Šťastným Jimem), proto jsem se rozhodl, sednout znovu za psací stroj z dob mého pradědečka a podělit se s vámi o své dojmy z knihy Zdeňka Svěráka, Nové povídky. Chtěl jsem s ním udělat rozhovor, ale starý pán mi po svém vnukovi vzkázal, že už rozhovory nebude dávat nikomu, z čehož vyplývá, že jsem pořád takový deseti stupňový šnyt, a nemůžu žádat o rozhovor vysokého představitele českého umění… tak snad za nějaký čas. Proto jsem se rozhodl napsat alespoň pár řádků o jeho knize.
Reklama
Každý má na literaturu vlastní názor. Někteří potřebují pořádně tvrdou špalkovou literaturu, které většina populace nikdy neporozumí, aby dokázali jak úžasně vzdělaní a drsní a intelektuální jsou. Ale některým jako já stačí málo.Zdeněk Svěrák má vytříbený smysl pro maličkosti a pro lidské příběhy. Za zmínku stojí například švédská trojka z povídky Dvojí vidění, kterou hrdina ve středních letech prožije „kvůli“ nebo spíše „díky“ rozdvojenému vidění. Jeho jemná hra s jazykem je velice intenzivní a snad každý ji musí pocítit. Dost mě zaujalo i to, že se autor nebrání nespisovnosti a přitom se nijak nenarušuje jeho osobitý styl.
I samotný přebal mě zaujal. Jednoduchý, jasný, nepřeplácaný barvami. Jedna ilustrace, která, vyjadřuje snad i celou myšlenku sbírky.Abych nepěl jenom ódy, chci poznamenat, že některé z povídek jsou trochu řídké a rozvleklé, což ovšem neznamená, že by byly nudné nebo méně zajímavé – člověk si jenom při čtení řekne: „Tohle tam vlastně být nemuselo,“ ale přitom se nijak neurazí, protože čistota a lehkost autorova jazyka je občas zajímavější než příběh sám.Nenávidím, když někdo řekne, Laskavý humor (korunu tomu dávají ti, kteří říkají laskavý český humor….) Neznám laskavý humor. Buď je to humor, nebo není. V této povídkové sbírce je humor zaručený. Nebudete se sice popadat za břicha a válet se v křečích po zemi, ale určitě se několikrát příjemně usmějete.Jsem si docela jist, že se tahle kniha do kánonu české literatury nedostane, ale já si prostě myslím, že je dost dobrá na to, aby si ji lidi přečetli. Nepřichází s ničím převratně novým, ono s čím novým také přijít v době, kdy se literatura zásadně tvoří z literatury, ale Svěrákův vytříbený styl vás vtáhne do výtečně zpracovaných povídek, které vás budou svírat ještě několik dalších okamžiků po závěrečné pointě.Všem pseudointelektuálům, takže i sobě, lidem, kteří si myslí, že život stojí za hovno, těm, kteří si myslí, že jsou sami a těm, kteří si neustále vynucují depky a pořád si jenom ztěžují (těhle lidí je vážně hodně), bych rád vzkázal, ať přestanou číst Kafku a pak prohlašovat, že ho chápou, a že to byl jeden z mála lidí, kteří rozumějí tomu, co v životě prožívají, a přečetli si tohle. A třeba si konečně uvědomí, že i přesto, že You can’t always get what you want, život může být někdy zajímavý a dost hezký. (Za ten závěrečný patos se omlouvám, ale když jsem to psal, vážně jsem to tak myslel.)A na konec, citát z díla, s nímž se ztotožňuji (mladému autorovi by bylo vyčítáno, že na tyhle rozumy má čas do důchodu, ale je pravda, že Zdeňkovi se tohle vytýkat nedá) : „Člověku se líp žije, když na něco čeká.“
